Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Neodbytná tíha minulosti

Neodbytná tíha minulosti

Neodbytná tíha minulosti
RECENZE: Minulost (Le passé, režie: Asghar Farhadi, 2013) – VÍT POLÁČEK –

Ahmad přilétá do Paříže. Jeho žena, Francouzka, se kterou už dlouhá léta nežije, jej poprosila, aby se s ní nechal rozvést a ona si mohla vzít jiného muže. A když si jej na letišti vyzvedne, přesvědčí ho, aby nešel spát do hotelu, ale odjel s ní. Ahmad se tak ocitne v prostředí vlastního domova, který už není jeho domovem, v pokoji s malým synem budoucího muže své bývalé ženy. V prostředí, kde se zhmotňuje ona titulní minulost. Tu Asghar Farhadi bleskově načrtává v drobných detailech. Ahmad tuší, kde by mohlo být náčiní nutné ke spravení kola dětí i kde bývalo v kuchyni koření. Věci jsou tak trochu na svých místech, ale zrádné je právě to, že ne vždy a ne všechny.

V podobné situaci jako Ahmad – uzavřen ve vlastní minulosti, kterou není snadné překročit – se ocitl i íránský režisér Farhadi. Po tom, co jeho film Rozchod Nadera a Simin získal hlavní cenu na festivalu v Berlíně a ještě k tomu Oscara pro nejlepší neanglicky mluvený film, musel nutně počítat, že jeho další dílo vyvolá srovnání s tím předchozím. Už v Cannes tak Minulost provázelo drobné zklamání a právě ono neustálé srovnávání. Kritici, diváci i porota festivalu totiž dostali to, co Farhadi umí nejlépe. Jakýsi kaleidoskop rozpadajících se vztahů, trpících dětí, ale i nenápadnou, avšak o to silnější kriminální zápletku.  Jenže očekávání bylo patrně silnější než výsledek, a to z několika důvodů. Publikum si žádalo další Rozchod Nadera a Simin, který nakonec tak trochu dostalo i nedostalo. Minulost se totiž až tak zásadně od předchozího autorova snímku neliší. Jenže ve Francii ztrácí exotiku íránského prostředí a tamní jurisdikce. Interpretace příběhu je proto více jasná a nelze nad ní vést akademické debaty, jestli drama vzniklo ze špatných zákonů klerikálně-totalitní společnosti, nebo jestli jde o obecně lidský příběh. Navíc je Minulost vizuálně barevnější, čímž se vymyká z představ o jednoduché a přitom stylově čisté íránské kinematografii. Přitom je ale podle mého subjektivního názoru Minulost ještě o něco zajímavějším filmem, než Rozchod Nadera a Simin.

© Carole Bethuel IMG_3150_S1.ok

To už ostatně naznačuje samotný rozdíl v názvu. Rozchod Nadera a Simin je velmi konkrétní název, který jasně popisuje to, co je na plátně k vidění. Minulost je naproti tomu více abstraktní pojem a také samotný film není pouhým popisem, ale odráží se k jakési úvaze o (ne)uchopitelnosti minulosti a její nevratnosti. Zasazení příběhu do domu, který vším připomíná minulé (Farhadi si navíc vůbec nepomáhá flashbacky) a dávno uplynulé, proto není náhodné. Stejně jako to, že se dům nachází u železnice a rychle projíždějící vlaky jako refrén symbolizují mizející čas. Farhadi vždy uměl vytvořit metaforu, která ale zároveň působí přirozeně. Když po příletu mluví Ahmad s Marií na letišti přes sklo, neslyšíme jejich slova. Bariéra času a rozbitého vztahu mezi nimi stojí jako silná skleněná deska. Ještě se vidí, ale už spolu nemohou komunikovat.

Daleko více než ústřední dvojice Ahmad – Marie jsou ale minulostí zatížené vedlejší postavy. Nejvíce z nich Samir, Mariin nový muž, a Lucie, její dcera. Samirova první žena totiž stále leží v nemocnici ve stavu klinické smrti, kam se dostala po neobjasněné sebevraždě. A Lucie jen těžko snáší to, jak její matka neustále mění partnery. Na rozdíl od podobně trpící dcery v Rozchodu Nadera a Simin je ale překvapivě ona hlavní hybnou silou v celém konfliktu. Farhadi pootáčí jemně pohled na celou situaci, mění výpovědi, přidává drobné detaily i informace o předchozích konfliktech a tím zahušťuje ovzduší. Podobně jako v Rozchodu Nadera a Simin jsou to muži, kdo budou trpět za rozmary žen. Jestli se o tom dalo v předchozím filmu pochybovat, zde je to víc než zjevné. Marie už léta neví, co chce, a nedá pokoj, dokud toho nedosáhne. Partnery mění tak, jak se mění její touha po štěstí, kterého nemůže dosáhnout. A zbylé ženské postavy svírá v moci žárlivost, pomsta i nejistota. Samir i Ahmad se snaží do tohoto emocionálního světa přivést trošku racionality a uvážlivého zklidnění, ale nakonec i oni se pod vlivem všech událostí propadají do vlastního vzteku. V tlaku, kterému jsou vystaveni, to není až tak překvapivé.

minulost

Minulost má perfektně vystavěný scénář. Farhadi postupně uvolňuje informace a pečlivě dbá na to, aby jednotlivé zvraty působily přirozeně i ve chvíli, kdy začne divák spolu s postavami analyzovat dřívější události.  Spolu s časem v Minulosti perfektně funguje i prostor. Jednotlivé rekvizity i prostředí pomáhá konstrukci času a minulých dějů a obráceně. Zároveň ale celý příběh nefunguje jako umná konstrukce nebo hodinářský stroj. I díky více než přirozeným hereckým výkonům a díky drobným epizodám, které zdánlivě nemají vztah k hlavní ose příběhu, působí celá záležitost jako výřez ze skutečného života. U toho všeho si navíc Farhadi udrží rozpoznatelný filmařský styl, který ale zároveň vylepší troškou francouzské atmosféry. Současné filmy, které by tak dokonale slaďovaly jednotlivé složky, by se daly spočítat na prstech jedné ruky. I proto Asghar Farhadi zůstává jednou z nejzajímavějších postav současné kinematografie, ať už si skeptici říkají, co chtějí.

Le passé

Scénář a režie: Asghar Farhadi
Kamera: Mahmoud Kalari
Střih: Juliette Welfling
Hrají: Bérenice Bejo, Ali Mosaffa, Tahar Rahim a další
Francie, Irán 2013, 130 min.

Česká premiéra zatím není stanovena.

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Profilový obrázek
Počet článků : 59

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru