Vyprázdněné atrakce bez překladu

RECENZE: Kmen (režie: Miroslav Slabošpytskij, 2014) – VÍT POLÁČEK –

Pozn.: text obsahuje spoilery

Samotné slovo experiment v sobě ukrývá nejen touhu objevovat nové a neotřelé cesty, ale i riziko, že tato cesta bude slepá nebo že dojde k naprostému selhání. Slovo experiment se z pochopitelných důvodů nabízí i v případě ukrajinského filmu Kmen, který bývá často označován jako událost sezóny a aspiruje na všemožné ceny. Předpokládám, že velkou část z cen také získá pro svůj naprosto radikální a překvapivý koncept. Bohužel ale ne z žádných jiných a hlubších důvodů. Režisér Kmene Miroslav Slabošpytskij totiž připomíná akrobata, který si odvážně předsevzal komplikovaný skok s několika vruty a salty, aby však po odrazu zaváhal a v oné mikrosekundě už nemohl vzít svůj krok zpět. Takového akrobata by čekal bolestný pád a jeho publikum neradostný pohled. Podobný pád a promarnění geniálního nápadu pak můžeme sledovat i v Kmenu.

Hlavní koncept je tím nejdůležitějším, co Kmen má. Z něj se dají velmi snadno odvozovat přednosti filmu, stejně jako jeho slabiny. Tento koncept uvozuje již úvodní titulek, který divákovi oznámí, že znaková řeč hluchoněmých postav zůstane bez překladu. Jak ostatně předznamenával trailer k filmu, „láska a nenávist překlad nepotřebují.“ Představa filmu, kde je divák vyzýván k tomu, aby si domýšlel neznámý jazyk a kde je příběh vyprávěn v podstatě jen vizuálně, je natolik atraktivní a natolik lákavá, že právě tento koncept vzbuzuje nadšení sám o sobě. Potíž ale je v tom, jak jej snímek naplňuje. Slabošpytskij jako kdyby se už při psaní scénáře vyděsil, že diváci hru nepřijmou a nebudou dostatečně pozorní, a tak se rozhodl, že jim práci usnadní. Nejspíš právě v této fázi usoudil, že je třeba publikum držet v šachu pomocí tradičních vizuálních atrakcí a v pravidelných dávkách jej šokovat. Místo slibované lásky přichází rádoby šokující erotika (prostituce, znásilnění, explicitní záběry), místo nenávisti násilí. Jako kdyby tím autor Kmene naznačoval, že škrtneme-li jazyk, zbyde nám k dorozumívání jen sex a kriminalita. To všechno Slabošpytskij roztočí do spirály, která neobsahuje žádný kontrast. I vztah hlavního hrdiny k jeho „milé“ je ve skutečnosti jen další kombinací chtíče, necitlivosti a násilí.

Depresivních a temných filmů z východní Evropy existuje celá řada a některé z nich skvěle popisují situaci v dané zemi i její temné dějiny. Jiné jen popisují současnou deziluzivní realitu.1 Diskuze se ale dá vést o filmech, které jsou dobře udělané. Kmen však mezi ně nepatří. Rád by prezentoval nekompromisní a naturalistické násilí i sex, jenže se mu to nedaří. Když hluchoněmí kluci v úvodu přijímají Sergeje do svého klanu, musí nováček prokázat svou sílu ve zkoušce proti třem jeho členům. Iniciační bitka ale vypadá, jako kdyby Slabošpytskij svým hercům řekl: „Teď se pošťuchujte, musí to být tvrdé, ale dávejte pozor, aby se vám nic nestalo. Jo, a abych nezapomněl: Vyhrát musí Sergej.“ To samé se týká sexu. První, co diváka musí nutně napadnout, je, že se mezi postavami ve skutečnosti žádný sex neodehrává. Zatímco scénografie je naturalistická, herecká akce vůbec. Pokud by šlo o stylizaci, tak by to ani nevadilo. Jenže Slabošpytskij sugeruje, že ukazuje každodennost života handicapovaného člověka na Ukrajině.

Tyto poznámky by ale ještě pořád mohly být jen okrajové, kdyby skutečně fungovala ona aktivace divákovy mysli. Jak už jsem v předchozích odstavcích naznačil, atrakce, které film publiku předhazuje, nenechávají prostor jakémukoli domýšlení situací. Divák totiž vše dostává tak, aby se nemusel vůbec namáhat. Zatímco postavy znakují jako o život, na tom, co vlastně říkají, téměř nezáleží. Projev skutečných hluchoněmých neherců je navíc afektovaný. I bez znalosti znakové řeči je zřejmé, že jsou postavy většinu času rozčilené a že znakují rychle. Prakticky každý dialog pak končí fackou nebo alespoň přistrčením. Slabošpytskij přesto tu a tam zdůrazňuje informaci, kterou bůhvíproč považuje za zásadní. Když ředitel školy pro hluchoněmé přiletí z Říma, rozdá chovankám trička s popisky „I love Rome“, které vyndá z papírových tašek s nápisem „Roma“. Pro nevšímavého diváka pak ředitel ještě vyloví další typické suvenýry a na svém notebooku ukáže svoji fotografii pořízenou před bazilikou svatého Petra. Podcenění divákových schopností v této scéně hraničí až s výsměchem.

Úvodní scéna, kdy se Sergej s papírkem v ruce ptá lidí na cestu, přitom naznačuje potenciál, který tu byl oním tvůrčím zaváháním promrhán. Totéž platí pro scénu z vyučování, kdy učitelka něco vypráví nad mapou Evropské unie, zatímco žáci po sobě vrhají pohledy a posměšná gesta, načež hodinu ukončí až světlo nad dveřmi (zvonek by nikdo neslyšel). Ve vyprávění ale začnou převažovat nelogičnosti, takže násilně působící syžet začne velmi brzy ztrácet půdu pod nohama. Ačkoli v internátní škole neexistuje žádná autorita mimo gangu studentů a jejich vůdců, panuje zde přesto volný pohyb a respekt k pedagogům. Prostředí v Kmenu není detailněji načrtnuté, takže nedává smysl, aby se utiskovaný jedinec proti učitelům a členům gangu bouřil. Zatímco jiné filmy z internátních škol alespoň naznačují, kde se útisk bere, v Kmeni je internátní škola jen hřištěm, na kterém se prezentují jednotlivé atrakce.

Logiku ale ztrácí i scény vycházející ze samotného handicapu protagonistů. Když jeden z členů kmene vozí prodávat své spolužačky na parkoviště řidičům kamionu, nedává smysl, aby si nedal pozor a nechal se tak snadno přejet couvajícím kamionem. Jistě, slyšet jej nemohl. Ale proč nevnímal jeho blikající zadní světla, která musel vidět i zády k němu, nebo proč nevnímal otřesy silnice? Navíc tam podle všeho nebyl poprvé. Totéž platí pro scénu znásilnění, které si kvůli své hluchotě nevšimne spolubydlící znásilněné. Nevyrušily by ji například otřesy postele? O závěrečné scéně pomsty pak už vůbec nemluvě.

Kmen je špatně napsaný a špatně zahraný. Potenciál i očekávání spojená se svým konceptem snímek doslova ubíjí, čemuž nepomáhá ani zvolený filmový jazyk. Ten zde v souladu se současnými trendy volí vycentrované kompozice a choreografické výstupy, jenže obojí používá bez zjevného smyslu. Když nechával Michael Haneke postavy v Bílé stuze přicházet v choreografickém pořadí, poukazoval tím nejen na pořádek ve společnosti, ale vycházel i z aranžování dobových fotografií na přelomu 19. a 20. století. Slabošpytskij následuje módu, ale už ne smysl. Některé scény zde navíc působí směšně. Ve scéně, kdy ředitel přivádí dvě dívky na policii, aby jim nechal vystavit pas, jej kamera sleduje takovým způsobem, až divák téměř hmatatelně vnímá jednotlivé pokyny režiséra. Většina chlapeckých postav má ve filmu krátký sestřih a nosí oblečení tmavé barvy, takže je výsledkem chaos, ve kterém není jednoduché odlišit postavy. Něco podobného se stalo i Sergeji Loznitsovi v jeho debutu Moje štěstí.  Jenže Loznitsův film měl alespoň inteligentní příběh a herecké výkony.

Přestože některé samotné výjevy Kmene vyvolávají hrůzu a nevolnost, většina filmu v celkovém kontextu působí trochu jako nechtěná komedie, ale především jako obrovský nepodarek. Ano, Slabošpytskij si zvolil obdivuhodnou a těžkou cestu a za to si uznání zaslouží. Jeho experiment se ale nepodařil ani v nejmenším detailu a nadšení, které jej provází, je nutné brát jen jako nadšení z toho, že někdo měl chuť jít náročnější cestou. Na ní pak ale podlehl svodu ke kompromisům a tím své původní rozhodnutí naprosto znehodnotil. I tak ale režiséra Kmene podezírám, že si to celé moc dobře spočítal, aby se mu to vyplatilo. Jistý kalkul směrem k festivalům je totiž z filmu cítit víc než dost. To by se mu snad dalo odpustit, ale prázdnota, kterou tím zakrývá, už bohužel ne.

Kmen

Režie a scénář: Miroslav Slaboshpitsky
Kamera: Valentin Vasjanovyč
Hudba: Sergey Stepanskiy
Hrají: Yana Novikova, Grigorij Fesenko, Rosa Babiy a další
Ukrajina/Nizozemsko 2014, 130 minut
Česká premiéra: 9. 10. 2014 (Film Europe)