Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Puška, která měla zůstat viset na stěně

Puška, která měla zůstat viset na stěně

Puška, která měla zůstat viset na stěně

RECENZE: Apači (režie: Thierry de Peretti, 2013) – VÍT POLÁČEK 

Etnická příslušnost je nedefinovatelná, ale účinně identifikuje lidi: a přesto, že ji nelze definovat, podněcuje činnost, která se dá monitorovat. Araby kontrolují osmkrát častěji, černochy čtyřikrát častěji.

Původem nepokojů, tady jako tam, je jen nedostatek ohleduplnosti a to, že nerovné rozdělení bohatství nikoho nepohoršuje.

 Alexis Jenni, Francouzské umění válečné, s. 469 a 593.

V roce 2011 získal nejprestižnější francouzskou literární cenu Le Prix de Goncourt učitel na gymnáziu Alexis Jenni za román Francouzské umění válečné. V něm v dějové lince sleduje francouzské války od roku 1940 až k ústupu z Alžíru. Zároveň se ale v glosách, které prokládají v textu samotný příběh, zamýšlí nad kořeny současných francouzských problémů. Zatímco německá spolková kancléřka Angela Merkelová ve svém slavném projevu (hojně citovaném internetovými diskutéry) prohlásila multikulturní soužití za mrtvé, současné francouzské umění se zamýšlí nad tím, proč pokusy žít spolu s menšinami selhávají. Podobně jako Jenni se do tématu pustil i debutující režisér Thierry de Peretti, jehož film promítla loni v Cannes sekce Quinzaine des Realisateurs a který také získal hlavní cenu poroty na pražském Fresh Film Festu.

Děj svého filmu Apači umístil de Peretti na Korsiku, což mu umožnilo společnost ještě víc rozvrstvit. Jsou tu bohatí Francouzi, kteří sem jezdí na dovolenou a mají tu přepychové vily. Pak tu jsou hrdí Korsičané, kteří je nesnášejí, ale jejich peníze potřebují. A pod nimi jsou pak různé etnické menšiny, povětšinou Arabové, kteří se hodí jen na špinavou práci. V takto rozvrstvené společnosti pak stačí, když jeden arabský teenager objeví, jak se bez klíčů dostat do vily kde jeho otec uklízí, a pozve tam kamarády na mejdan. Z vily zmizí drahé pušky, které pro zloděje mohou znamenat nezanedbatelný kapitál pro začátek lepšího života, než je ten v maringotce. Událost rozvíří usedlé napětí a nakumulovanou nenávist na ostrově. Ctihodní a bohatí Francouzi se nechtějí špinit s policií, takže se do hry dostane místní mafie a vzduchem létají i představy o pogromu na arabskou čtvrť, která je vydírána přes svého imáma.

les-apaches-una-scena-del-film-diretto-da-thierry-de-peretti-274594

De Peretti svůj film konstruuje trochu jako gangsterku, ale zároveň zůstává na velmi realistickém půdorysu. V krátkém čase mezi nelegálním večírkem v cizí vile a tragickým koncem se nepouští do zbytečných efektů a naopak až skoro naturalisticky vychází z pozorování všedního života na Korsice, ke kterému patří pláže, večírky zlaté mládeže, bezcílné bloumání, letní brigády nezaměstnaných, tlak zaměstnavatelů, alkohol, náboženství, nenávist a také rasismus. Ten je překvapivě zobrazován z obou stran. Korsická mafie hledá pachatele činu s puškami a prochází jména na schránkách s tím, že „oni se všichni tihle přičmoudlí jmenují stejně a kdo se v nich pak má vyznat“. Místní kluci (včetně jednoho Araba) zase v autě pomalu projíždí noční turistickou tepnou ostrova a nenávistně komentují bílé kontinentální Francouze. A to přesto, že kontinentální Francie pro některé z nich zůstává východiskem i snem o lepším životě.

De Peretti se opírá o znalost terénu i své pozorování. Jeho postavy jsou přirozené a přirozeně zahrané (neherci) i ve značně vyhrocených situacích. Samotný titul filmu, odkazující se jednak k odbojnému indiánskému kmeni, jednak k přenesenému významu slova, kterým se i v češtině nazývali zločinci, je ironický, podobně jako použití čechovovského pravidla, že puška, která visí na stěně, musí v následujícím ději vystřelit.

Apači
jsou radikální film ve svém sdělení i v tom, jakým způsobem útočí na „slušnou“ francouzskou společnost, která k udržení svého blahobytu a standardu potřebuje jakousi nižší kastu. Předvedený systém jasně ukazuje, na koho padne první úder a kdo bude první obětí v případě jakéhokoli problému. Ukazuje i to, jak se zlo po postupném propadávání níže nabaluje jako hrozivá a těžknoucí koule. Na začátku je jen slovo a na konci je v rákosí mrtvola a schyluje se k lynči celé etnické skupiny.

les-apaches

Apači jsou radikální i svým filmovým jazykem. Už samotný formát 4:3 působí v době, kdy i televize vysílá v poměru 16:9, jako rána do obličeje – sevřeně a někdy i trochu stísněně. Barvy jsou ostré a dominuje jim červené tričko hlavního hrdiny. Korsika nepůsobí přitažlivě a kamera si vybírá spíše její neutěšená a špinavá zákoutí, pokud tedy pomineme luxusní vilu, která je v jakési variaci funkcionalismu postavená z betonu.

Thierry de Peretti je další velmi slibné jméno mezi novými francouzskými filmaři. Jeho ostrá analýza současných problémů navíc nepopulárně ukazuje, že komplikované soužití většiny s menšinou je vždy otázkou obou stran, kdy za delší konec tahají ti bohatí. Výhradou k jeho debutu ale je, že se celá zápletka odvíjí poměrně očekávatelně až ke svému tragickému konci. Apači také trochu připomenou o rok starší, o něco uhlazenější drama Jean-Jacquesa Jauffreta Na jih. Jejich devizou je syrovost, zatímco Jauffret je méně předvídatelný a méně vede svého diváka. I tak ale stojí za to Apače vidět, stejně jako sledovat další směřování jejich tvůrce.

Les Apaches

Režie: Thierry de Peretti
Scénář: Thierry de Peretti, Benjamin Baroche
Kamera: Hélène Louvart
Hrají: Aziz El Hadachi, Hamza Mezziani, Maryane Cayon, François-Joseph Cullioli
Francie 2013, 82 minut
Premiéra v ČR: 13. 2. 2014 (Artcam)

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Profilový obrázek
Počet článků : 60

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru