Když voda kolem Noema tryská jako z fontány

REFLEXE: Noe (režie: Darren Aronofsky, 2014) – JAROSLAV STUCHLÝ –

„Byli kdysi dnové, kdy i praotec Noe se bál“, zpívalo se ve 30. letech na jevišti Osvobozeného divadla. V podání Voskovce a Wericha dostal biblický příběh náhle podobu aktuální politické (protinacistické) satiry. Nejnovější počin kritiky vzývaného a diváky oblíbeného scenáristy a režiséra Darrena Aronofského však jménem starozákonního patriarchy zaštiťuje dílo, které je ponejvíce vhledem do popletené mysli svého tvůrce. Nebudu zastírat, že z Aronofského filmografie dokážu opakovaně zhlédnout pouze Wrestlera (2008), protože v něm se režisér vzdal vizuálních i myšlenkových exhibic a pokorně posloužil příběhu o nahořklém comebacku zdevastovaného zápasníka. Zároveň se přiznám, že jsem se na Noema docela těšil, protože Bible je plná silných příběhů a netuctových charakterů, mezi nimiž Noe rozhodně vyniká. Ukázalo se však, že Aronofsky neodolal pokušení Noema fontanizovat. Neboť pokud ve Fontáně (2006) byly obrazové orgie jen fíkovým listem, zakrývajícím prázdnotu rádoby filozofického poselství, v Noemovi tlačí Aronofsky na pilu dramatických situací tak, že jde proti podstatě předlohy.

Zkusme se na věc podívat blíže právě z biblického hlediska. Ponechme stranou fakt, že už v úvodu je tradičně chybně zobrazen had v roli pokušitele. Tuto podobu totiž zvíře dostalo až za trest (1. Mojžíšova, 3, 16). Kdyby Satan sváděl Evu k porušení Božích přikázání skrze hada v té podobě, v jaké jej známe dnes, žena by se k němu pravděpodobně ani nepřiblížila. Mnohem nesmyslnější je přítomnost padlých andělů, tzv. Poslů, kteří v Noemově době mají podobu jakýchsi kamenných obrů s více než dvěma rukama. Ano, Satan byl po prohrané vzpouře proti Bohu vyvržen z Boží přítomnosti a strhl s sebou nemálo andělů (Zjevení 17, 7). Jak nejvíc ublížíte někomu, koho nenávidíte, ale na koho prostě žádným způsobem nemáte? Když zaútočíte na jeho děti. Proč by tedy měli padlí andělé bohabojnému Noemovi naopak pomáhat? Jiný důvod než ten, že Aronofsky prostě potřeboval epickou CGI bitvu, nevidím. Padlí andělé pak rozhodně nemohli být ani „syny Božími“, o kterých čteme v předpotopní době (1. Mojžíšova 6, 4), protože andělé nemohou uzavírat sňatky ani se rozmnožovat (Matouš 22, 30).
Divné je i to, že se Noe a jeho rodina od začátku pohybují v nehostinné a liduprázdné krajině. Zemi do té doby přece žádná přírodní katastrofa nepostihla.

Jádro problému tkví ale v něčem jiném. O důvodu, proč se Bůh rozhodl se světem skoncovat, čteme v 1. Mojžíšově 6, 5–10. Šlo o naprostou morální zkaženost lidstva, které se odchýlilo od Božích cest a prosazovalo své vlastní záměry. Tenkrát Bůh promluvil k Noemovi a sdělil mu svůj plán. Bible v tomto ohledu mluví jasně (1. Mojžíšova 6, 13–21). Ve filmu má ovšem Noe podivné, neurčité vize, o kterých se jde poradit se svým dědečkem Metúšelachem (známým též jako Metuzalém, který v té době skutečně ještě žil). Z nich vyvodí, že Bůh hodlá lidstvo dokonale vyhladit a on a jeho rodina se stanou posledními lidmi, jimiž lidský rod skončí. Proto se v poslední třetině filmu (události v arše) začne Noe chovat jako poblouzněný fanatik a nakonec si do jeho příběhu scenáristé kvůli navýšení dramatičnosti vypůjčí ještě dilema Abraháma (viz 1. Mojžíšova, 22. kapitola). Ve skutečnosti Noe přesně věděl, co má dělat. Lidstvo dostalo k dobru ještě 120 let (1. Mojžíšova 6, 3), během kterých Noe podle Božích pokynů stavěl archu (její podobu lze přičíst Aronofskému k dobru) a kázal o tom, že se blíží konec a archa je jedinou šancí, jak se zachránit. Mimochodem, při stavbě mu zpočátku nemusely pomáhat žádné kamenné nestvůry, stačili jeho příbuzní (zmíněný dlouhověký Metúšalech a jeho synové, kupříkladu Noemův otec Lámech se dožil požehnaných 777 let a nikde nečteme, že by jej někdo zavraždil).

Tuto důležitou kazatelskou činnost snímek zcela pomíjí. Stavba archy na suchu jistě vyvolala nemalou zvědavost, k místu se stahovaly zástupy a Noe měl možnost mluvit o Božím plánu. Kdyby někdo uvěřil jeho slovům, mohl být zachráněn stejně jako ve finále Noe a jeho rodina. Ta na konci čítala už jen manželku, tři syny a jejich manželky. Veškerá rodinná dramata inscenovaná ve filmu jsou tedy čirou fantazií tvůrců. Navíc není jasné, čím má být Metúšalechúv zázračný zásah ve prospěch Ily. Snad předzvěstí novozákonního neposkvrněného početí?!
Absence kázání a možnosti záchrany umožňuje tvůrci formulovat (s)myšlenku o tom, že největším hříchem předpotopního lidstva (nebo jeho nejstrašnějším důsledkem) bylo pojídání masa (naznačen je i kanibalismus) a archa primárně sloužila zvířatům, které hodlal Bůh zachránit na úkor lidí. Spasení je pak exkluzivní výsadou vegetariánů. Z toho Boží charakter nevychází moc povzbudivě.

Vůdce masojedů, Túbal-kain, skutečně pocházel z Kainovy rodové linie a uměl to s kovy (1. Mojžíšova 4, 22), to ale neznamená, že by se ve filmu musel objevit se svářečskou helmou na hlavě a posléze střílet z jakéhosi moždíře. Další teologicky důležitý moment přichází v okamžiku, kdy Noe s rodinou vstupuje do archy. Přestože doba milosti pro lidstvo tím momentem skončila, trvalo dalších sedm dní, než začalo pršet (1. Mojžíšova 7, 6–12) a ze „země vytryskly veškeré prameny podzemních vod“ (verš 12 a další bod pro Aronofského). Teprve poté lidé začali šílet, do té doby se Noemovi smáli a jeho víra byla ten týden v arše pravděpodobně dost podstatně zkoušena. Ve filmu však liják bičuje výše zmíněnou bitvu o přístup do archy a Noe, jemuž se první kapka očekávatelně rozpleskne přímo na čele, se chová jako typický akční hrdina.

Ani v arše zmítané na vodách potopy divák obeznámený s biblickou zprávou klid nenajde. To, že si prostřední Noemův syn pěstuje v lodi svého mazlíčka, je spíše úsměvné (bez závěrečného souboje muž proti muži s motivem pomsty by bylo rozuzlení zřejmě nemyslitelné), nápad, že Noe zvířata zdrogoval, zajímavý (ale proč by potom Bůh upozorňoval Noema na zásoby potravy). Iritující je až chvíle, kdy Noe vykládá své rodině o počátku stvoření, a ačkoli slova hovoří o biblických dnech, v obraze je divákovi v hutné zkratce předestřena evoluční teorie. Aronofsky se v Noemovi stává propagátorem tzv. teistické evoluce, tedy populárního pokusu o skloubení biblické zprávy o stvoření a evoluční teorie.

Zcela neústrojně ze závěru filmu trčí epizoda Noemovy opilosti a způsobu, jakým se k selhání svého otce postavili jeho synové (1. Mojžíšova 9, 20–27). Domnívám se, že smysl scény zůstává divákovi neznalému Bible utajen.

Je možné namítnout, že Aronofsky netočil biblický velkofilm, nýbrž fantasy na motivy svého vlastního comicsu, jehož první díl už česky vyšel. Je pravda, že při některých záběrech na oblohu v první třetině filmu jsem si kladl otázku, zda je děj vůbec umístěn na planetu Zemi. Ale ono je to jedno, celou báchorku stejně drží pohromadě jen síla charismatu Russella Crowea, který by si měl začít pečlivěji vybírat role. Tragédii tohoto Aronofského počinu vidím především v tom, že prohospodařil příležitost natočit známý starozákonní příběh tak, aby divákovi vedle katastrofické vize blížícího se konce světa, okořeněné (když jinak nedá) ekologickým apelem, nabídl také východisko. Bez něj se dozvíme maximálně to, že Noe měl kocábku náram náramnou…

Noah

Režie: Darren Aronofsky
Scénář: Darren Aronofsky, Ari Handel
Kamera: Matthew Libatique
Hudba: Clint Mansell
Hrají: Russell Crowe, Jennifer Connelly, Ray Winstone, Anthony Hopkins, Emma Watson, Logan Lerman, Douglas Booth ad.
USA, 2014, 138 min.
Premiéra ČR: 27. 3. 2014