Pokus o originální reflexi filmu Nymfomanka

Upozornění: Následující text není recenzí v pravém slova smyslu. Názory v něm vyjadřované nemusí nutně odpovídat autorovým. Všechny postavy a události jsou smyšlené a jakákoliv podobnost se skutečností je čistě náhodná.

K. ležel bezvládně na chodníku, obličej z půlky zabořený do sněhu. Na tvář mu sem tam dopadla vločka a na moment zmírnila pulzující bolest pod okem. K. si instinktivně přejel jazykem přes zuby a ucítil železitou chuť krve. Pěst se čtyřmi vytetovanými písmeny, nic víc si nepamatoval. Za chvíli mu to všechno došlo a dlouze, otráveně zamručel. Proč vlastně musel tu Nymfomanku tak strhat? To má za to. Ale jak…? Na tom teď nezáleží, stejně chtěl s psaním seknout. Stala se z toho rutina. Tohle je jenom poslední kapka.

Najednou přestalo sněžit. K. otevřel oko. Na protější straně ulice stál nehybně muž a díval se jeho směrem.

A.: Jste v pořádku?!

K. si uvědomil, že na něj ten člověk volá. Snažil se odpovědět, ale vyšly z něj jen neartikulované zvuky. Muž začal kráčet přes ulici k němu.

A: Vás teda zřídili. Co se vám stalo? Ukažte, pomůžu vám vstát.

K. natočil hlavu ke svému zachránci: Kdo jste?

A.: Anděl přece.

K. nevěděl, jestli slyšel dobře, ale neměl sílu se vyptávat.

A.: Pojďte, vezmu vás k sobě na čaj a vy mi řeknete, jak jste k tomu přišel.

A. začal odemykat dveře od bytu.

A.: Tak vy tvrdíte, že vás zmlátil duch Larse von Triera, protože jste napsal kritickou recenzi na Nymfomanku?

K.: Nebo jeho dvojník, prý jednoho takového v Zentropě mají. Přece to nebyl on sám.

A.: Prosím vás, to se vám určitě zdálo. No pojďte dovnitř…

K. si pomyslel cosi o zdánlivých monoklech a dobelhal se do prostorného obýváku. Užaslýma očima přelétl jeho stěny, do posledního místečka polepené filmovými plakáty.

K.: Tady je to jak v nebi…

A.: Jen se posaďte támhle na pohovku a povězte mi, proč se vám ten film vlastně nelíbil.

K. zhluboka vzdychl: To by asi bylo na dlouho… skoro na osm kapitol.

A. významně pohlédl směrem ke své knihovně: Nebo třeba na šestnáct…

K.: To ne, já bych pak musel začít od svého dětství… navíc ani nemám žádnou zábavnou úvodní historku s policejním komisařem.

A. uznale pokýval hlavou: Tak co ta Nymfomanka?

K.: Mně to přišlo prázdné. Postavené hlavně na provokování diváka, kterému film dlouho odpírá to, co podle marketingové kampaně čekal, a nakonec mu naservíruje něco dost nepříjemného. Valnou hloubku to ale nemá. Jako ta inzerovaná výpověď o ženské sexualitě se to nedá brát příliš vážně.

A.: A není ta oddalovací strategie filmu v souladu s propagací, která přece také vypouštěla ukázky s měsíčním odstupem? Stejně postupně jako zmínky o finální podobě filmu? A pak dostaneme film, který je cenzurovaný, je rozdělený na dvě poloviny a Trierova vlastní prodloužená verze v nedohlednu, respektive na Berlinale?

K. se zarazil: Vy jste ten film už viděl?

A.: Já viděl všechno.

K.: No, podobně jako vy argumentovala třeba Jindřiška Bláhová v tom pořadu na ČT art. Že nás Trier tahá za nos zcela záměrně a zakomponovává to i do vlastního filmu. Přirovnává sex k rybaření, protože sám divák mu ten jeho koncept baští i s navijákem a žádného naplnění se mu během sledování nedostává, stejně jako neukojitelné nymfomance. Podle mě to ale na výborný, možná ani na dobrý film nestačí. Je to celé dost zahleděné do sebe a povrchní.

A.: Jako událost tomu každopádně musíte přiznat unikát. Člověk jen obdivuje ty fronty nadržených návštěvníků kin, kteří houfně a dobrovolně chodí na film, u kterého pak dostanou pár facek. Obrazně řečeno, samozřejmě, ne jako ve vašem případě.

K. povytáhl obočí a podezřívavě se zahleděl na A. Když ale viděl, jak nevinně se usmívá, přešla ho jakákoli chuť se bránit.

K.: Navíc mě uráželo, když mě ten film stavěl do pozice asexuála, který má všechno potřebu intelektualizovat…

A.: Vy jste se s ním identifikoval? Je fakt, že Seligman úlohu diváka částečně plní. Stejně jako my naslouchá vyprávění Joe, přerušuje ji a dává jí takové ty otázky, které se přímo nabízejí. Jenže ve vyprávění nymfomanky jsme zase v její pozici a mnohdy to není příjemné.

K.: To máte pravdu. Vážně tam ale muselo být všechno doslovně ilustrované jako pro malé děti? Ten film se prakticky nedá interpretovat, protože to udělá za vás.

A.: Mně to přišlo vtipné a nemyslím, že je to jen takový ten vztyčený prostředníček. Chápejte to celé jako metaleptickou rozpravu nad tvorbou fikce a její recepcí. Vždycky někdo vypráví příběh a někdo jej interpretuje. Ty role se sice doplňují, ale v řadě věcí jsou v opozici. Tady vám je Trier akorát posadil vedle sebe přímo do filmu.

K.: Ta analogie moc nesedí. Spousta vynikajících tvůrců fikce jsou introverti, kteří těží z toho, že se života sami příliš neúčastní a naopak jej pozorují. Vemte si takového Hitchcocka. Toho obdivovali pro jeho schopnost vytvářet napětí jen prostřednictvím pohledů herců a on byl odmala extrémně málomluvný a ve třiadvaceti, kdy už začínal točit, byl pořád panic.

A.: Tak pokud chcete v souvislosti s Nymfomankou probírat auteury, možná bychom se spíš měli zaměřit na Tarkovského. Toho, jak se zdá, Trier pořád nedokáže pustit z hlavy. Úvodní scénu první dílu natočil jeho vláčným stylem a pak ty odkazy na Zrcadlo, Andreje Rubleva…

K.: S Tarkovského odkazem a spirituálním filmem obecně ale přece Nymfomanka nemá téměř nic společného. Ta orgasmická levitace je možná aluzí na Zrcadlo, stejně jako název sedmé kapitoly, ale coby náboženská vize je to zesměšňované. Zlehčovaná je i ta první scéna, kterou zničehonic přeruší Rammstein. Trier z toho dělá vtip.

A.: Ne tak úplně. Stejně jako v Tarkovského Zrcadle, i v Nymfomance se prolíná minulost se současností, fantazie se skutečností… Joe právě skrze zrcadlo vidí, jak ji sleduje její imaginární dětské já, což jí pomůže připomenout si svoje zásady. Navíc, málokterý režisér dnes otiskuje svoji osobnost, nebo chcete-li své ego, do filmu tak, jako Trier. Ten tady dokonce tematizuje svoje vlastní veřejné vystupování. Skrze Joe například obhajuje politickou nekorektnost, za kterou dostal sám několikrát přes prsty, nebo mizantropicky prohlašuje, že na demokracii jsou lidé moc hloupí. Ta paralela s Tarkovským je tam i na poli autorského filmu, akorát Trier ty sebereflexivní prvky přiznává a zviditelňuje. A samozřejmě je mnohem víc hravý a nihilistický. Je to takový autorský film 2.0.

K. unaveně povzdechl: Teď vykrádáte Aleše Stuchlého. Jinak mě na to nenapadá žádná odpověď. Kolik už máme znaků?

A.: Zhruba 6200.

K.: Tolik?! A přitom jsme skoro nic podstatného neřekli.

A.: Chcete si udělat přestávku?

K.: Že bychom byli teprve v půlce, myslíte? Ale ne, pojedeme dál. Čtenáři to snad skousnou.

A.: Je nicméně zajímavé, jak se v recenzích a debatách o Nymfomance málokdo dostane k tomu samotnému tématu sexuální závislosti. Jako by všechno okolo bylo podstatné, ale tohle ne.

K.: No protože je to, jak by řekl Franta Fuka, meta as fuck. Což pro mě automaticky neznamená pozitivum.

A.: Musíte ale ocenit, že Trier nikdy sex esteticky nezkrášluje. Hlavně v druhé půlce filmu z něj dělá fyzicky nepříjemnou záležitost. Vždycky je tu důležité, jak situaci zrovna prožívá Joe, od idylických začátků, které ještě mají barevnou, hravou stylizaci, přes první černobílé setkání se smrtí, až po chladné desaturované sadomaso v závěru.

K.: Mně to přišlo misogynní, Trier s tím má problém dlouhodobě.

A.: Vidíte, já si naopak myslím, že nás akorát nechává soucítit s ženským utrpením. Mimořádná mi připadala scéna z vrcholku hory, kde Joe stojí proti zkroucenému stromu bez listí a vidí v něm sama sebe, svůj život. Kupodivu tu dobře funguje balanc mezi vcítěním se do hrdinky a všemi těmi zcizujícími prvky.

K.: Když už jste předtím začal s těmi postřehy k formě, vadila mi i ta vcelku bezvýznamná kompilace různých stylistických postupů, takový ten výprodej Trierových předchozích filmů. Nebo recyklování předtím užitých momentů ve vyprávění, jako ta scéna s dítětem na balkóně.

A.: Vždyť ta je zrovna výborná. Pokud jste viděl Antikrista, trnete hrůzou, protože tušíte, jak to tehdy bylo, ale zároveň tak nějak tušíte, že Trier dvakrát do stejné řeky nevstoupí a pak se smějete, když si potvrdíte, že si s vámi jenom hrál. A co se týče té kompilace stylů, tam snad vždy bylo nějaké hlubší odůvodnění na úrovni vyprávěného příběhu. Černobílá smuteční kapitola, jasným digitálem nasnímaná kapitola s mnoha milenci, kdy nymfomanka prožívá jedno z těch šťastnějších období a tak dále. Tohle zase souvisí s tím, co jsem předtím říkal o Nymfomance jakožto jedinečné aktualizaci konceptu autorského filmu. Trier to tou svojí důsledností posouvá na novou úroveň, když na několika rovinách reflektuje i svoji předchozí tvorbu.

K.: Hm.

A.: Vezměte si, že i kdyby některé z těch vašich výtek byly opodstatněné, pořád je Nymfomanka důležitý film jen z toho důvodu, jakým způsobem se o ní hovoří. Že jste vy, kritici, nuceni vypořádávat se s filmem, jehož dosah zdaleka nekončí závěrečnými titulky, ale jde napříč režisérovou filmografií, marketingovou kampaní, diváckou recepcí a různými filmovědnými diskurzy. Že vznikne neobvyklá recenze, jako je tahle, přestože může být ve finále hloupá. I kdybychom si díky Nymfomance byli nuceni uvědomit jen to, jaký může být film kulturní fenomén, stojí za to o ní vést debaty a svým způsobem ji oceňovat.

K.: To asi máte pravdu…

A jakmile to K. dořekl, znovu pod sebou ucítil chlad dlažebních kostek. Sice pořád cítil, jak mu mezi rty odkápavá na zem krev, ale už mu to tolik nevadilo. Na tvář mu znovu začaly dopadat sněhové vločky.  K. otevřel oči a usmál se. Uvažovat o filmech a psát o nich najednou znovu mělo větší smysl.

Nymphomaniac (Volume I & II)

Režie a scénář: Lars von Trier
Kamera: Manuel Alberto Claro
Střih: Morten Højbjerg, Molly Marlene Stensgaard
Hrají: Charlotte Gainsbourg, Stellan Skarsgård, Stacy Martin, Shia LaBeouf, Christian Slater, Uma Thurman, Jamie Bell, Willem Dafoe, Udo Kier a další.
Dánsko/Německo/Francie/Belgie/Velká Británie, 2014, 122 + 123 minut

Premiéra v ČR: 26. prosince 2013, 9. ledna 2014 (Aerofilms)