Esej, tentokrát o jazyku

Hodnocení filmů Jeana-Luca Godarda se prakticky pokaždé pohybuje z extrému do extrému. Zdá se, že diváci jsou jeho filmy buď úplně nadšení, nebo k nim vyjadřují absolutní odpor. A totéž se v podstatě týká i kritické obce. Ohlasy se pohybují od magických 0 %, které Godardově předposlednímu filmu Socialismus udělila Mirka Spáčilová, až k oslavným adoracím a zmiňováním v osobních žebříčcích na konci roku. Podobné extrémy samozřejmě provázejí i poslední Godardův film Sbohem jazyku. A podobné extrémy velmi ztěžují jakoukoli skutečnou kritickou reflexi zatím posledního filmu velkého francouzského klasika.

Oba nesmiřitelně rozdělené tábory proti sobě do jisté míry vedou bitvu ne o obsah, ale o formu Godardova díla. Zásadní otázkou přitom je, jestli je filmová esej legitimním tvarem, který se může objevit na plátnech kin. Tato skutečnost ukazuje, jak málo se filmové umění od doby svého vzniku změnilo. Zatímco v literatuře by nikdo nepochyboval o tom, že není možné porovnávat z hlediska formy a obsahu tak rozdílná díla jako román Tři mušketýři Alexandra Dumase, sbírku básní Jaroslava Seiferta, sbírku povídek Isaaca Bashevise Singera a sebrané eseje Umberta Eca, v hodnocení filmů se tak nezřídka děje.  V soutěži festivalu v Cannes byly oceněny tak různorodé filmy jako Hanekeho Bílá stuha, která svým stylem a tempem evokuje spíše románové vyprávění (Zlatá palma 2009), čistokrevné drama  Kena Loache Zvedá se vítr (Zlatá palma 2006) nebo esejistická úvaha o povaze jazyka, jakou je Sbohem jazyku (Cena poroty 2014). Už samotné slovo soutěž jako kdyby vybízelo ke srovnání různých forem a jako kdyby diváci nedohlédli za ono soutěžení a přehlédli, že jde o opravdu rozdílné formy.

Jistě trochu mate i to, že i Godard kdysi vyprávěl příběhem. I když pochopitelně nebyl jeho debut U konce s dechem úplně klasickým vyprávěním, přece jen mezi ním a Sbohem jazyku je podobný rozdíl jako mezi ranými díly Milana Kundery a jeho posledními romány, kde už zápletka více méně slouží často jen jako věšák na svébytné a literárně vytříbené úvahy. V podstatě totéž dělá Godard, jen už ve svých posledních filmech více či méně rezignuje na příběh úplně a myšlenky předkládá pomocí filmového jazyka. Protože ale Godard zůstává v podstatě ve vytváření filmových esejů osamocený1, je tak sám sobě měřítkem a v očích diváků i žánrem.2 Milovaným nebo nenáviděným. Bohužel se ale pak při diskuzích, které napadají nebo hájí formu filmové eseje, následně ztrácí, jestli jde o esej dobrou nebo ne.

Pro mě osobně zůstávají vrcholem Godardovy esejistické tvorby dva jeho filmy z osmdesátých let Je vous salue Marie z roku 1985 a o pět let starší Zachraň si, kdo můžeš (život). V prvním případě šlo o úvahu na téma vztahu duše a těla na půdorysu mýtu o neposkvrněném početí, v druhém případě o ironický obraz západní civilizace. Srovnáme-li s těmito filmy Sbohem jazyku, tak bude úroveň uvažování, použitých formálních prostředků i obrazů samotných ve srovnání s nimi vzbuzovat dojem, že Godard má už svá nejlepší léta za sebou.

Na druhé straně Godard své eseje točí tak dlouho, že velmi dobře ví, jak jednotlivé myšlenky divákům předávat. Zatímco při čtení se totiž čtenář může k zásadním myšlenkám vracet, v případě sledování filmu mu to čas neumožňuje, nebo alespoň ne v kině. Godard proto některé citáty, které považuje za zásadní, raději zopakuje. Po vyslovení určitých myšlenek navíc následuje ticho, po obrazových metaforách pak pauza, aby se myšlenka mohla divákovi usadit v hlavě a aby divák dostal čas si spojit souvislosti. Tímto způsobem se například několikrát zopakuje informace o tom, že Apači nazývali svět lesem. Toto sdělení je podložené záběrem lesa, ale záběr lesa se objevuje i bez této informace a divák už si je může na základě předchozí zkušenosti sám doplnit. Godard ovšem pouze neopakuje informace, ale neváhá je i rozvíjet. Tak vypravěč v druhé třetině filmu vypráví, jak si hrával jako dítě na indiány a nejraději na Apače. K tomu samozřejmě dodá, že pro Apače jsou pojmy „les“ a „svět“ totožné. Podobně se opakuje i motiv vyprázdněnosti slov. Od jejich asociace s výkaly přes pohled na herce konajícího potřebu až po herečku, která říká, že už má všech těch slov dost, zatímco na plátně běží obraz vodní hladiny jezera zvlněné lodním šroubem. Všechny ty zvukové bubliny vyplouvají rychle na hladinu a stejně rychle i mizí, stejně jako lidská slova a slova použitá ve filmu samotném.

Takových obrazových metafor a souvislostí je film plný, ale málokdo je schopný skutečně pochytat všechny významy a patřičně si je užít. Stejně jako málokdo při čtení filosofického traktátu pochopí a kontempluje úplně všechno. Ke čtenáři spíše mluví citáty, které jej samotného osloví. Godard mu ale opakováním, na kterém je divák závislý, poskytuje předvýběr.

Godardův film do jisté míry klame i použitím 3D technologie. Ta na sebe příliš nestrhává pozornost a vůbec by nevadilo, kdyby byl film nakonec jen 2D. Zatímco Jan Němec ve svém „prvním artovém“ 3D filmu Heartbeat 3D experimentuje s kamerou i novou technologií, u Godarda jde o pouhou součást filmového jazyka, který směřuje k výpovědi eseje a jeho producentovi poskytuje kýženou reklamu. Podle mého názoru je navíc mylné označovat Sbohem jazyku za experimentální film. To, co je dnes označováno jako experimentální film, se totiž řídí daleko přísnějšími pravidly a Godard tuto škatulku, kterou klidně můžeme označovat za ghetto, úplně svobodně překračuje. A může mu u toho být jedno, že si část filmu natočí na mobil nebo že ve formátu 3D sleduje svého psa. Podstatná je pro něj koláž myšlenek a citátů, která dohromady dává úvahu nad titulním pojmem jazyka a jeho současného stavu. K tomu používá opakujících se dvou kapitol označených jako „příroda“3 a „metafora“. Jednotlivé výjevy, citáty a monology jsou pak jejich vizuálním nebo zvukovým vyjádřením. Nesrozumitelné zvuky v závěru pak nejspíš naznačují, že Godard vidí v současné době v nadbytku a chaosu informací smrt jazyka jako nástroje dorozumívání. To, že v omezené míře pro takové rozloučení s jazykem používá i 3D technologii, naopak může naznačovat i jakési loučení s jazykem filmovým, jehož býval Godard vždy mistrem.

Sbohem jazyku není film pro každého. Už prostě proto, že ani eseje a úvahy nemívají tolik čtenářů jako detektivky a thrillery. To ale neznamená, že nejde o svébytný a originální film, který svému publiku nemůže nic říct. Právě naopak. Jen vyžaduje větší míru spolupráce a vnímavosti. Godard jistě natočil lepší filmy než právě tento, ale i on stojí díky svému myšlenkovému potenciálu a suverénní režii za vidění. Jen od něj publikum nesmí čekat další drama nebo příběh. Samotný Godard pak ve svých 83 letech ukazuje, jak úzký prostor stále ještě pokrývá a reflektuje současná kinematografie.

Adieu au langage

Režie a scénář: Jean-Luc Godard
Kamera: Fabrice Aragno
Hrají: Héloise Godet, Kamel Abdeli, Richard Chévalier a další
Francie, Švýcarsko, 70 minut
Datum premiéry se připravuje, distributorem je společnost Film Europe