DVOJRECENZE: Zmizelá

DVOJRECENZE: Zmizelá (režie: David Fincher, 2014) – RADEK NEUMAN, MICHAL KADLEC –

Zmizelá, manipulativní, psychopatická…

Kdo má zmapovanou filmografii Davida Finchera, tomu je zřejmé, že se posunul od schematického žánrového filmu a nyní vypráví komplexní příběhy zabalené do čitelné filmové formy a stylu. Výsledkem jsou pak pokaždé narativně bohaté a spletité filmy, které využívají filmového média ve všech možných směrech. O to více pak potěší jednorázové mrazivé momenty připomínající ty nejsilnější scény z přímočařejších 90. let. Fincher tak navazuje na tři roky staré Muže, kteří nenávidí ženy (The Girl with the Dragon Tattoo, 2011) a díky bestselleru Gillian Flynnové se posouvá dále ještě v jednom důležitém aspektu – tématu. Zmizelá vypráví příběh o jednom specifickém manželském svazku, který se zvrhne ve hru na kočku a myš. Jedná se o dospělou sondu do manželského soužití se všemi jeho malými i velkými problémy, a především jeho nedozírnými důsledky. Zejména ve své druhé polovině  Zmizelá hraničí s absurditou, která je však vždy v mezích realistického podání – černohumorná, satirická, nekompromisně pragmatická a osudově ironická. Až se chce člověku napsat, že film natočilo temné já Woodyho Allena.

Následující text se kvůli uchopení recenze nevyhýbá spoilerům.

Signifikantní je pro film rozdělení na dvě poloviny, jež si jsou vzájemně paralelní a představují klíčový nástroj k pochopení celkové narativní strategie díla. V první polovině je posilováno podezření, že manžel Nick má v celém únosu, nebo dokonce vraždě své manželky prsty. Děje se tak nejen v rovině základního sdělování informací (milenka, údajné Nickovo tajnůstkářství), ale především v rovině náznaků (úvodní voice-over, „lotrovská“ brada). Dvě důležité instituce, policie a média, přitom prostupují celým filmem a v zásadě proměňují vyprávění na základě určitých, z velké části falešných vodítek. Nick je hned dvakrát přistižen při úsměvu na fotografii, z čehož média okamžitě začnou vyvozovat závěry a manipulovat veřejnost. Náhle vznikne kauza a hon na Nicka, který je následně nucen si opatřit právníka. Podobně jako média, je na tom i policie, respektive vyšetřování vedené dvojicí Boneyová-Giplin. Ta je svedena nalezeným deníkem, ve kterém se Amy podrobně zpovídá z manželství s Nickem.

Deník je důležitý ze tří důvodů: (1) moment Nickova podezření ze strany postav i diváka zde dosahuje vrcholu, (2) jedná se o nespolehlivé vyprávění, kdy je divák nucen si veškeré flashbacky zpětně reinterpretovat a (3) poslední záznam deníku půlí celý film a začíná vyprávět z perspektivy Amy. Karty se obrací a snímek začíná vyprávět Amyin skutečný příběh, respektive skutečný běh událostí, které předcházely a následovaly po jejím zmizení. Z „úžasné“ Amy, krásné a milé blondýnky, se najednou stane odpuzující manipulátorka a psychopatka. Přitom jisté indicie nám film předkládá již ve své první půli, kdy je ze všech stran lynčován Nick. Postupně odhalované „hledání pokladu“ na výročí v sobě skrývá určitou dávku manipulace a zmíněné jsou i předešlé známosti Amy, jež nedopadly dvakrát růžově. V druhé polovině snímku se od jednoho minulého Amyina partnera dozvíme pravdu o její skutečné povaze. Druhý bývalý muž mezitím mlčí a sehraje důležitou roli až v pozdější fázi filmu, jelikož je Amy stoprocentně oddán a je slepý k její pravé nátuře. Divák se cítí jako na houpačce, je veden vyprávěním a přistihuje se, jak své sympatie přelévá od jedné postavy ke druhé.

Zmizelou tak charakterizuje neustálé pnutí mezi syžetem a fabulí, přepínání mezi mírou komunikativnosti narace a multižánrové pojetí (vztahové drama, kriminální thriller, satira). Stejně jako ve Hře (The Game, 1997) si Fincher si opět hraje s divákem a jeho vnímáním událostí, podobně jako v Zodiacovi (2007) začíná čistě žánrově a následně zahltí diváka informacemi, tak jako v Klubu rváčů  (Fight Club, 1999) opět využívá nevěrohodného vypravěče a stejně jako v Podivuhodném případu Benjamina Buttona (The Curious Case of Benjamin Button, 2008) si hraje se změnami hlediska. Proto jsou pomýlené některé výtky, že se již nejedná o toho „starého dobrého Finchera.“ Stále je to ten samý tvůrce, jen se nyní zasloužil o vypravěčsky vysoce košaté dílo s nezaměnitelným filmovým stylem, a především dospěle napsaným námětem.

Panovaly také obavy ze zvoleného hereckého obsazení. Ben Affleck a Neil Patrick Harris byli oba překvapivou volbou, ale typologicky naprosto přesnou, a navíc každý z nich své party odehrál velmi nadstandardně. I tak ovšem nade všemi ční herecký výkon Rosamund Pike, jež během celého filmu vystřídá několik poloh (doslova) a v každé z nich bere dech. Jedná se tak jednoznačně o nejsilnější ženskou hrdinku nejen v celé filmografii Davida Finchera, ale snad i od dob Základního instinktu (Basic Instinct, 1992). Inteligentní, manipulativní a psychopatická krásná žena, která mužům dává pořádně zabrat – to je Amy Dunne. Kriminální odér zde jen přiživuje a dramatizuje otázky ohledně instituce manželství a jednoho partnerského svazku. Celým filmem prostupuje silná satira nasáklá černým humorem s vysokou dávkou absurdity (média a jejich hon za spravedlností, chladné kalkulování Amy v závěru filmu), a přestože je film častokrát již na hranici únosnosti a karikatury, nikdy nesklouzne k přebytečné afektovanosti, dramatičnosti či bagatelizaci hlavního tématu.

Několikrát lze ve filmu vysledovat citace předchozích Fincherových děl, kupříkladu motiv zkrvavené osoby, jež je hledaná a sama se rozhodne navrátit  (John Doe ve filmu Sedm [Se7en, 1995]) nebo úhel kamery při usínání ohrožené ženy  (Meg Altman ve filmu Úkryt [Panic Room, 2002]) . Již potřetí se zopakovala spolupráce Davida Finchera s dvojicí hudebních skladatelů, Trentem Reznorem a Atticem Rossem. Znovu se jedná o hudební doprovod plný různých ruchů a nepatřičných zvuků dotvářející celkovou napjatou atmosféru. Hudba jako celek je v pozadí, ale jednu scénu zvýrazní takovým způsobem, že se člověku vybaví legendární scéna ve sprše z Hitchcockova Psycha (1960). Hudba celou sekvenci dynamizuje a graduje společně s vizuálním výjevem. Vzniká tak ultimátní spojení zvuku s obrazem a patrně i nejsilnější moment celého filmu, který zároveň dokládá i onu narušenou psychickou stránku Amy. S trochou nadsázky lze tvrdit, že Zmizelá je syntézou Mužů, kteří nenávidí ženy a Zodiaca, přičemž důmyslnou formou vypráví o příčinách a důsledcích rozpadu jednoho manželského páru. Zmizelá je totiž nabytá informacemi, které dávkuje dle svého vlastního uvážení, komentuje je skrze satiricky ztvárněná média a slepé policejní vyšetřování, a finišuje ironicky s hořkou pachutí v ústech a otevřeným koncem.

Radek Neuman

„Kam ďábel nemůže, tam nastrčí ženu“

I těmito slovy by se dala parafrázovat filmová adaptace populárního románu Gillian Flynnové Zmizelá, která se zadaným (a koneckonců i nezadaným) mužům nebude snadno sledovat. David Fincher se od doby svých kultovních filmů Sedm a Klub rváčů vypracoval v režiséra, kterému není cizí žádná látka a přistupuje ke každému svému dílu se specifickými filmařskými nároky.  Téma Zmizelé se může zdát pro Finchera  typické a patrně bychom těžko v dnešním Hollywoodu hledali režiséra, v jehož rukou bychom jej viděli raději. Způsob, jakým se látku rozhodl  zpracovat, nás však opět překvapuje a naplňuje obdivem k jeho rozmanitým tvůrčím schopnostem, jimž není film podřízen, ale které jsou (podobně jako tomu vždy bývalo například u Stanleyho Kubricka, k němuž bývá mimochodem Fincher někdy přirovnáván) naopak podřízeny filmu.

Hlavní zápletka není nikterak složitá a disponuje thrillerovou efektivitou, pro Finchera tolik příznačnou. V den pátého výročí svatby zmizí Nickova (Ben Affleck) žena Amy (Rosamund Pike). První povšechné stopy ukazují na únos, ovšem velice brzy začne být pravděpodobnější variantou vražda. Třebaže se výchozí situace nezdá natolik originální, jak by nám možná připadala v devadesátých letech, Fincher dokazuje, že se ani tentokrát nevzdálil své pověsti brilantního psychologa a pod zdánlivě přísně thrillerový povrch ukryl sofistikovanou výpověď o člověku a společnosti.

Neztotožňuji se s některými kritiky, kteří tvrdí, že Zmizelá manipuluje s divákem, ba je rovnou filmem, který testuje spolehlivost filmového vypravěčství. Fincher sice v první třetině snímku naznačuje, že bude relativizovat objektivitu filmového vyprávění (a nutno uznat, že část, ve které souběžně sledujeme tři vypravěčské perspektivy – deník Amy, Nickovu verzi a teorie, s nimiž přichází vyšetřující policistka -, patří k nejzdařilejším), ovšem zbylé dvě třetiny již podřizuje převážně satirické výpovědi o hodnotách americké společnosti. Až do momentu, který nám odhalí vypravěčskou perspektivu zmizelé Amy, je snímek v tom nejlepším slova smyslu matoucí. Jakmile se však dozvíme její příběh, respektive důvody, které vedly k jejímu zmizení, stává se z něj sonda do duší jednotlivých hrdinů a především systému mediální mašinérie.

U Finchera by nás mohlo překvapit, že z divácké nejistoty netěžil trochu déle a relativně brzy odhalil pravý směr detektivní zápletky. Důvodem je výrazná proměna jeho přístupu k vyprávění, který se sice dlouhodobě opírá o  precizní spolupráci kamery, hudby a střihu, ale jinak se opět posouvá někam dál. Filmy Sedm, Hra, Zodiac a Muži, kteří nenávidí ženy byly pečlivě komponovanými kriminálními konstrukty, které těžily z nevědomosti diváka, zato Zmizelá divákovi brzy odhaluje příběhové linie obou hlavních hrdinů a během druhé hodiny již plně rezignuje na zastírání motivací hlavních postav. Film, který se původně jevil jako do tří hledisek rozplánovaná manipulace s divákem, lze v závěru považovat za detektivní thriller, na jehož pozadí se odehrává psychologická studie postav a sociologická studie společnosti.

Takový popis Fincherova filmu může vyznít jako zklamání, minimálně ve srovnání s tím, co on sám již natočil. Realita je však taková, že promyšlenější film v kinech dlouho nebyl. Režisérova vzácná schopnost dostat do mainstreamového filmu myšlenku či sdělení, které může být platné i mimo hranice důsledně cizelovaného thrillerového žánru, prakticky nemá v současném Hollywoodu konkurenci. Ono utlumení hrátek s nespolehlivým vypravěčem a manipulací diváka se ve výsledku jeví tím nejrozumnějším řešením. Fincher po úvodním mlžení a zastírání podstatných informací profiluje velice čitelné  postavy se srozumitelným (nikoli však nezbytně pochopitelným) vývojem jejich chování. Manipulátorem koneckonců není režisér či scénárista, nýbrž média, jejichž svět se stává terčem ostré satiry. Příběhy, které jsou divákovi  již zřejmé, si média přizpůsobují dle vlastní libosti a činí z nich vlastní produkty. Zatímco v první třetině divák neví nic, tudíž ani nemůže s jistotou vyloučit verze příběhu, s nimiž přicházejí média, stává se postupně tím, který ví nejvíce a získává nad příběhem plnou kontrolu. Postavy se mezitím stále hlouběji propadají do nevědomosti a přebírají role pouhopouhých mediálních figurek.

To není postup, který by se dal u detektivního thrilleru považovat za obvyklý. Ostatně není obvyklý ani pro samotného Finchera, který ve všech čtyřech krimi-thrillerech, které doposud natočil, pracoval s klasickým konceptem postupného odhalování důmyslně zatajovaných informací, jejichž věrohodnost mohla definitivně potvrdit či vyvrátit až finální pointa. Principy, který vedle médií využívají rovněž filmoví tvůrci, tedy zveličovaní jednoduchých skutečností, zatajování, mlžení, démonizace či glorifikace vytypovaných hrdinů a účelového přehánění za účelem šokovat, se ve Zmizelé stávají nikoli narativním prostředkem, nýbrž terčem kritiky. Z toho důvodu Fincher před divákem odhaluje své trumfy poněkud předčasně a plně se soustředí na satirický rozměr filmu.

Ačkoli Zmizelá spojuje dva výsostně důležité světy (rodinný svět a svět médií), nedopouští se nepřehledného vrstvení nesourodých motivů. To je možná dáno tím, jak úzce spolu navzdory prvotnímu zdání oba světy souvisí. Nejenže spolu souvisí, mediální svět se dokonce bez světa rodinného nedokáže obejít. Média, jejichž hnacím motorem je mimo jiné bulvár, si přivlastňují soukromí a činí z něj veřejnou záležitost. A soukromí je pro bulvár stejně klíčové, jako pro filmaře kvalitní scénář. To, co doopravdy ve Zmizelé sledujeme, není žádná banální kriminální atrakce, ale proces bezhlavého přivlastňování,  ilustrovaný například scénou Nickova útěku před novináři, když vyjde najevo, že je jeho žena těhotná).

Vizuálně je snímek opět precizní, tentokrát však není vysloveně podmanivý. Podobně jako v Mužích, kteří nenávidí ženy, nedává Fincher svoji obrazovou virtuozitu na odiv. Nedočkáme se tedy jeho pověstných kamerových jízd (Klub rváčů) či výrazné stylizace barev (Podivuhodný případ Benjamina Buttona). Režisér nás naopak překvapí neokázale chladným pozorovacím citem, díky němuž se příběh šíleného rozkladu manželství jeví ještě brutálnějším a kritika mediální honby za senzací ještě břitčí. S vizuální střídmostí však prudce kontrastuje v kontextu Fincherovy dosavadní tvorby neobyčejně vysoký počet sexuálních scén. Ten jako by ještě zesiloval „lidský“ rozměr filmu; tendenci vymanit postavy z literárních uzlů a jakési příběhové strojovosti a vdechnout jim živočišnost, které je nutně zapotřebí k založení rodiny, ale rovněž k jejímu rozložení.

Fincher znovu natočil „jiný“ film a žánr krimithrilleru se pod jeho rukama pojednou změnil v hlubokou morální výpověď. Jeho dlouhodobý přínos hollywoodskému mainstreamu nabývá ve Zmizelé přímo kardinální podoby, a třebaže tato není jeho nejlepším filmem, rozhodně není chybou přistupovat k ní s těmi nejvyššími očekáváními.

Michal Kadlec

Zmizelá

Režie: David Fincher
Scénář: Gillian Flynn
Kamera: Jeff Cronenweth
Střih: Kirk Baxter
Hudba: Trent Reznor, Atticus Ross
Hrají: Ben Affleck, Rosamund Pike, Missi Pyle, Neil Patrick Harris, Patrick Fugit, Tyler Perry, Casey Wilson, Kathleen Rose Perkins, Kim Dickens, Sela Ward, Scoot McNairy, Emily Ratajkowski ad.
USA, 2014, 145 min
Česká premiéra: 2. října 2014 (CinemArt)