Sickfuckpeople aneb dětství v drogovém pekle

ROZHOVOR s Jurijem Rečinským, režisérem filmu Sickfuckpeople – FILIP ŠEBEK –

S dokumentárním triptychem o skupině dětí bez domova, které dokázaly v ukrajinské Oděse přežít své dětství plné drog, sbírá ukrajinský filmař Jurij Rečinskij jednu cenu za druhou. Syrový snímek s výmluvným názvem Sickfuckpeople natočený ve striktně observačním duchu již zabodoval na festivalech v Sarajevu, Mexico City, Vídni, Londýně, Paříži či Kyjevě. Jeho českou premiéru přichystal Institut dokumentárního filmu společně s Rakouským kulturním fórem v Praze na pondělí 15. září od 20.45 v kině Světozor. (event na FB)

„Tohle léto jsem fakt makal. Žebral jsem, sbíral kovový odpad a štípnul jsem, co šlo. Otce nemám a máma pije. Utekl jsem z domova a začal žít na ulici. Ve sklepě. Našel jsem si kámoše a bydlíme spolu. Nejdřív jsme jenom kradli, čichali a chlastali, ale pak jsme si začali píchat. Teď už sotva chodíme a mluvíme. Jsme prostě totálně v hajzlu.“ To jsou slova jednoho ze skupiny teenagerů, kteří přežívají v temných sklepeních a opuštěných ruinách ukrajinské Oděsy. Zatímco jim dětství protéká mezi prsty, zpomalená agonie drogové závislosti a života bez domova jim předurčuje mizivou budoucnost. I přesto ale mívají ve tváři úsměv. Režisér Jurij Rečinskij natáčel své postavy i v těch nejintimnějších chvílích po dobu několika let. Po středometrážní verzi z roku 2011 se ke svým postavám vrátil a nakonec sestříhal celovečerní dokument, s nímž sklízí uznání na prestižních filmových festivalech.

Jak se vám podařilo udržet si během natáčení odstup od vašich postav nacházejících se v tak těžké situaci?
Strategie udržení si odstupu v tomto případě nefungovala. Byli jsme osobně zapojeni do jejich života od samého počátku a strávili jsme s nimi až příliš času. A do řady situací jsme byli přímo zataženi. Nejenom osobně, ale i fyzicky. Např. během cesty, kdy jsme doprovázeli jednoho z chlapců při návštěvě jeho rodné vesnice. To byl extrémně depresivní a frustrující zážitek. Takovou nenávist a zlobu, jaká sálala z jeho příbuzných, sousedů a dalších obyvatel vesnice jsem nikdy nezažil. Především ze strany jeho otčíma, který se doslova vyžíval v ponižování Jegora a my měli co dělat, abychom se s ním neporvali.

Vypozoroval jste u svých postav nějaké shodné rysy?
Jisté podobnosti v jejich osudech samozřejmě najdete. Všichni pochází z velmi chudého prostředí. Většinou z neúplných rodin, které mají navíc problémy s alkoholem, domácím násilí a zločinností. Shodným rysem je pak určitě jejich závažné životní rozhodnutí, které dokázali učinit ve velmi nízkém věku, že už to doma nevydrží a raději budou žít na ulici. A to i přesto, že většina těchto dětí své rodiče a další příbuzné, od nichž utekli, stále velmi miluje. 

Je tedy špatné rodinné zázemí podle vás hlavním důvodem, proč zrovna tito mladí lidé skončili na drogách?
Většina z nich na drogách neskončila, spíše s nimi v době našeho natáčení právě začala. Důvodů je více, za hlavní považuji jejich snahu pokusit se najít lepší svět anebo přinejmenším zapomenout aspoň na chvíli na ten, který je obklopuje. Utíkají od stejných věcí: násilí, zimy, bolesti, nedostatku lásky, nejisté budoucnosti či nepřítomnosti životního cíle.

Je pro ně vůbec možné vrátit se do normálního života?
Nikdy jsem neslyšel o dítěti ulice, které začalo znova chodit do školy. Možná se to někde přihodilo, ale já si to vůbec nedokážu představit. Během natáčení jsem musel pochopit, že oni žijí úplně jiným způsobem života. V jejich světě kupříkladu neexistuje čas. Vůbec nerozlišují jednotlivé dny v týdnu, dokonce i spí jiným způsobem. A mají samozřejmě úplně jiné vnímání peněz a materiálních statků. Jednou jsem někde četl, že život na ulici – a je jedno, v jakém věku jste s ním začali – je jednou z nejvíce návykových věcí, protože vám kompletně změní způsob myšlení a vnímání života. Je extrémně obtížné se z něj vrátit k normálnímu hodnotovému systému, chodit do práce, vydělávat peníze atd. Život na ulici je sice mnohem destruktivnější, ale také svobodnější. Osvobozený od zodpovědnosti k druhým a nakonec i k sobě samému.

Váš film disponuje nespornými formálními kvalitami. Jak se vám podařilo tak působivě zachytit krásu uvnitř ošklivosti?
Děkuji. Nevím jak to vysvětlit, ale souvisí to do značné míry s tím, jaký jste, jaké máte vnitřní postoje a přesvědčení. Jedna žena mi po projekci filmu řekla, že můj snímek je velmi barokní, že ukazujeme ošklivé věci vizuálně krásným způsobem. To mě potěšilo. Během natáčení jsem se ale nesnažil nic na efekt vymýšlet. Jen jsem točil a rámoval záběry tak, jak jsem je viděl.

Měl jste během natáčení nějakou autocenzuru ohledně toho, co ještě natáčet a co už je přeci jen trochu moc a dalo by se vnímat jako tzv. „sociální porno“?
Řídil jsem se intuicí a spoléhal na své instinkty, které mi napovídaly, kterou postavu bych měl zrovna sledovat. Žádná pravidla ohledně toho, co ještě lze ukázat a co už je za hranicí, jsem ale neměl. Ctil jsem jen jedno pravidlo: pokud je některá z postav ve velkém nebezpečí či v ohrožení života, zastavíme natáčení a zasáhneme.

Váš film má hodně nekompromisní název. Neměl jste s tím komplikace např. při uvedení v puritánských Spojených státech?
Měl, ale rozhodl jsem se nezabývat tím, zda se nějací bigotně založení pokrytci cítí uraženi. Podle mě nespočívá smysl filmů v tom, aby byly příjemné.

Vědí postavy vašeho filmu o jeho mezinárodním úspěchu?
Některé ano, většině z nich to je ale jedno.

Jste s nimi ještě v kontaktu?
Rád bych byl, ale není vůbec jednoduché se s nimi spojit. Místa svého pobytu totiž velmi rychle a bez varování mění, většinou kvůli policii. Také mobily používají úplně jiným způsobem než my. Po několika letech, která jsem s nimi strávil, už ale více méně vím, jak je najít. V kontaktu jsem momentálně ale jen s Annou a Denisem, kteří používají stále stejné číslo a čas od času mi zavolají. Oba se snaží svůj život změnit v souvislosti s narozením jejich dítěte, ale teprve čas ukáže, zda se jim to opravdu podařilo.

Na čem pracujete v současné době? Netoužil jste si od depresivního tématu trochu odpočinout?
Toužil, ale nakonec to dopadlo jinak. Film, na kterém teď pracuji, je natolik za hranicí deprese a zoufalství, že ve srovnání s ním jsou Sickfuckpeople úplnou ódou na radost. Je to příběh o různých formách utrpení, o bezmoci, odmítnutí a křehkosti. O ztracené lásce a pomíjivosti života.