Vzpomínky jako sociální apel

RECENZE: Duch pětačtyřicátého (režie: Ken Loach, 2013) – ROBERT JAWOREK –

Nespokojenost se současnou politicko-společenskou situací v zemi a nostalgie po poválečném období rozkvětu Velké Británie. To jsou dva hlavní atributy, na kterých staví zacyklené vyprávění nového dokumentárního snímku režiséra Kena Loache. Ten v jednom z komentářů k němu uvádí, že tehdejší doba byla „vrcholem, co se týče politických idejí, toho, co lidé cítili, že mohou dosáhnout, pocitu jednoty a spolupráce, kolektivního ducha.“ Skrze výpovědi pamětníků či komentářů zástupců mladších ročníků a za pomoci převážně zpravodajských archivních záběrů se pak snaží toto jednobarevné tvrzení co nejvíce umocnit.

Nelze se tedy divit, že je Duch pětačtyřicátého některými označován za „kázání sboru“1 či například za „štěkání šílené marxistovy fantazie“2. Příznivci filmu jej naopak chválí za jeho působivost a naléhavost, s níž podává své poselství a hovoří o něm jako o varování pro současné britské politiky a voliče. Jako o připomínce šťastné minulosti za účelem snahy navrátit se k dřívějším ideálům a oživit ji. Obě dvě strany při tom mají do značné míry pravdu. Duch pětačtyřicátého je totiž vskutku černobílým počinem v obou významech toho slova. K diskuzi v něm sice ani náznakem nedojde, nicméně o fantazii se rovněž nedá hovořit. Zatím asi nejvýstižněji vystihl povahu filmu režisér v rozhovoru pro britský deník The Guardian3, když jej popsal jako „pouhou kolekci vzpomínek“ – a ty nelze zaměňovat za smyšlenky. Avšak nutno dodat, že kolekci pečlivě sestavenou ve velmi funkční, koherentní celek agitace.

Co se týče tvrdých dat, omezuje se snímek více méně pouze na letopočty. Problematičtěji se jeví spíše jeho formální než obsahová stránka. Po prvních dvou třetinách stopáže se objevuje sekvence z roku 1979 s tehdy nově zvolenou ministerskou předsedkyni Margaret Thatcherovou, jež rázem mění doposud chvalozpěvný tón filmu v kritiku její vlády a de facto kapitalismu jako takového. Je zde však (bohužel velmi letmo a bez příčin, jež k ní vedly) zmíněna také ekonomická situace poloviny a konce sedmdesátých let, kdy procházela Velká Británie obdobím hluboké stagnace. Situace, ve které se ocitla země pod vedením menšinové vlády labouristů. Načež následují záběry z hornické stávky roku 1984 a rozhořčená promluva jednoho z dělníků, stěžujícího si na brutalitu policejního zákroku. Na jeho otázku: „Kdo jim řekl, aby mě – pracujícího muže – zbili holí?“ odpovídá režisér střihem na Thatcherovou a jí aplaudující dav tzv. bílých límečků.

Touto střihovou asociací zároveň vrcholí obžaloba bývalé vlády konzervativců ze současné situace v zemi a zbylá část díla se soustředí na její ukotvení a umocnění v divákově mysli a na snahu přimět jej „k akci“. Archivní záběry z poválečných let, oslavující vznik sociálního státu Velké Británie, jsou vystřídány šoty ze současnosti, jež mají ilustrovat úpadek sociálních jistot. Loach jde ovšem ještě dál a překračuje národní charakter snímku, když předkládá také fotografie z protestů hnutí Occupy movement. Dále už se nejedná o ryze ostrovní záležitost.

„A poet couldn’t rhyme without rhythm“

Nejvíce akcentovaným a dle výpovědí pamětníků také nejpalčivějším problémem je postupná privatizace Národní zdravotní služby coby jednoho z nejdůležitějších výdobytků sociálního státu. Ta jako by zároveň udávala rytmus celého vyprávění. Jsme svědky jejího vzniku, osoba Aneurina Bevana, ministra zdravotnictví v letech 45–51, je ze všech ve filmu zmíněných vykreslena nejpříznivěji, vidíme tehdejší výborně fungující NZS a na závěr jsme konfrontováni s neuspokojivým stavem, v němž se nachází dnes. Zároveň je to nejméně privatizovaná položka ve výčtu a tedy nejpříhodnější most zpět k spokojenému poválečnému období.

Privatizaci anebo údělu dělníka v moderní době se přitom v posledních letech věnovalo hned několik dokumentárních snímků. Michael Glawogger se svým Workingman’s Death, jenž je součástí tzv. trilogie globalizace, z roku 2005 se omezil čistě na sílu výpovědi zprostředkovaného filmového obrazu. Nelítostné podmínky, ve kterých dnes mnohdy dělníci převážně v zemích třetího světa pracují, jsou mnohem horší než to, co nám předkládá Loach v Duchu pětačtyřicátého. A tím, že Glawogger na rozdíl od něj z odpovědnosti za ně neviní nikoho konkrétního, dává nepřímo více prostoru k následné diskuzi nad problémem samotným než nad tím, nakolik je tvůrcův pohled na věc zaujatý či nikoli. Oproti tomu německý dokumentarista Martin Opitz ukazuje ve svém snímku Der große Ausverkauf z roku 2007 vždy konkrétní aktéry procesu privatizace (ať už se jedná o soukromé firmy, jejich zaměstnance nebo lidi, jejichž domácností se privatizace zásadně dotkla). Ve filmu vystupuje i britský strojvůdce Simon, který nás zavádí do prostředí jedné z železničních společností a ukazuje, jak odstátnění snížilo kvalitu tohoto dopravního odvětví, jak pro zaměstnance, tak pro pasažéry. Loach se zde naopak soustředí spíše na správu železniční infrastruktury a nabízí na současnost pouze velmi letmý pohled zevnitř.

Kdyby totiž obsáhnul i výpovědi nynějších pracovníků, výrazně by čitelnost svého poselství zkomplikoval. S největší pravděpodobností lze považovat za cílovou skupinu diváků snímku lidi těsně před a na vrcholu produktivního věku, tedy ty, kteří si pojednávanou dobu pamatují velmi matně anebo vůbec. Když nás v samém závěru jedna z žen vybízí k tomu, abychom začali hovořit o tom, jaká byla vize pětačtyřicátého a čeho tehdy chtěli lidé dosáhnout, vyprávění je stále zprostředkováváno skrze černobílý filtr. Čímž je historie s nynějškem jakoby stavěna na stejnou úroveň. V konečném důsledku není důležité to, co se odehrává teď, ale to, co bylo a hlavně to, co může být, začneme-li jednat. Vizi lepších zítřků pak naplno upevňuje smyčka a oživení poválečných idejí v podobě nově barevných záběrů, jež snímek také otevíraly. Nicméně práce s barvou coby podpůrným prvkem předkládaného paradigmatu začíná ještě před tím, než si divák samotný film pustí. Obalu DVD i plakátu dominuje mladá dívka, táž z výše zmiňovaných záběrů, se zdviženou rukou a vyvolávající cosi vzhůru. Obraz rámuje z obou stran červený pás, v němž je zasazen název snímku, čímž je nám jasně předesláno, jak jej máme číst.

Duch pětačtyřicátého přichází sice pouze s jedním úhlem pohledu na zvolené téma a ve své jednoznačnosti nenabízí příliš mnoho prostoru pro alternativní výklad, nicméně i přes to je relevantní připomínkou jednoho historického údobí a toho, co z něj zbylo dnes. Kdyby do něj Loach nezasadil onen sociální apel, ztratil by film půli na své výživnosti a už vůbec by nepůsobil tolik kontroverze. Nelze mu také upřít nápaditost. A to, že dělí své diváky do dvou velmi protichůdných skupin, mu rozhodně není na škodu, dokázal totiž vyvolat onu kýženou diskuzi o tom, co vlastně duch pětačtyřicátého znamenal.

The Spirit of ’45

Režie a scénář: Ken Loach
Střih: Jonathan Morris
Hudba: George Fenton
Hrají: Clement Attlee, Inky Thomson, Dena Murphy ad.
Česká premiéra: 30. ledna 2014 (Artcam, DAFilms)
Dokument je ke zhlédnutí zde: http://dafilms.com/film/8838-the-spirit-of-45