Džihád a pouštní blues

Ani česká média, která jinak o postupu radikálních islamistů v Mali informovala spíše sporadicky, si nenechala onu událost ujít. 29. července 2012 islámští radikálové zadrželi otce a matku dětí, kteří spolu žili bez svatby, a za údajnou nevěru je po tom, co je až po krk zakopali do země, ukamenovali. 1 Událost, která tradičně vedla české diskutéry ke spílání islámu jako netolerantnímu a tmářskému náboženství, inspirovala mauretánského režiséra s kořeny právě v Mali k jeho novému filmu Timbuktu, pojmenovaném po hlavním městě země ovládaném extremisty. „Musím dosvědčit naději, že žádné dítě už nebude muset vidět své rodiče zemřít, jen protože se milovali,“ komentoval Abderrahmane Sissako svou hlavní motivaci k natočení snímku v tiskových materiálech, které vydali producenti filmu k příležitosti jeho výběru pro hlavní soutěž na letošním festivalu v Cannes.2

Geneze filmu takhle na první pohled působí jednoznačně ostře a potenciální divák by mohl čekat srdceryvné drama s vyhraněným pohledem, které radikály stejně ostře,  do jisté míry omezeně odsoudí, jak to bez jakýchkoli informací dělají již zmiňovaní internetoví diskutéři. Timbuktu ale naštěstí bojuje s povrchností jinak než znovu povrchností.  Timbuktu je překvapivé vypravěčským stylem, uhrančivou vizualitou, změnami úhlu pohledu a ironizujícím humorem, který ovšem nezměkčuje realitu. Sissako nevytváří z muslimských radikálů karikatury a chvílemi se zdá, že je i docela chápe a soucítí s nimi. Jejich činy ale v žádném případě neomlouvá a v závěru se příběh zhustí, tak jak stoupá tlak na město ovládané novými pravidly podle vnuceného práva šaría. Timbuktu skrývá překvapení až do závěrečných titulků, kdy se trpělivý divák dočte, že film financovaly islámské nadace z Mauretánie. Jak se zdá, tak i většině současných muslimů leží radikální pojetí jejich náboženství a obraz, který takoví věřící v západních médiích vytvářejí, pěkně v žaludku.

Tím, kdo v hlavním městě Mali trpí nadvládou radikálů, jsou totiž úplně normální lidé. A to jsou také většinou věřící muslimové, kterým nová samozvaná vláda znepříjemňuje život. Ať už je to žena, která si podle nových zákonů musí obléct rukavice a v nich pak ve vedru prodávat ryby, nebo kluci, kteří najednou nesmí hrát fotbal. To všechno by divák se základní znalostí novinových článků čekal. Jenže džihádisté ve své bohorovnosti klidně přijdou proti pravidlům a k nelibosti místního imáma do mešity obutí se zbraněmi, což je pro věřícího muslima naprosto nepřípustné. Svoji pohodlnost přitom omlouvají právě svými úkoly v rámci džihádu. „Nestarám se o džihády jiných. Vyhlásil jsem totiž džihád sám sobě. Zlu, které se ve mně skrývá,“ vysvětluje jim imám, když je z mešity vykazuje. Jeho přístup a promluvy jsou pravděpodobně i důvod, proč film v Cannes ocenila svou cenou ekumenická porota.

Sissako navíc umí využít veškeré paradoxy prostředí, do kterého zasadil svůj příběh.  Radikálové běhají v noci po městě a hledají, odkud se line zakázaná hudba, a pak bezradně telefonují mobily svým šéfům, co mají podniknout. Radikálové, kteří většinou pochází ze zahraničí, nerozumí místním jazykům a strašlivé arabštině svých nohsledů.3 V jiné scéně se islamističtí bojovníci baví o tom, kdo koho v kterém roce porazil. Na první pohled se zdá, že se baví o bojích, které v uplynulých letech proběhly. Nejeden informovaný divák si během tohoto dialogu musel lámat hlavu, co se v Africe a na Blízkém východě v té době dělo, aby se o chvíli později dozvěděl, že se radikálové baví o „své“ francouzské fotbalové reprezentaci a že vlastně řeší zakázaný fotbal. Podobně je přitahují ženy a jeden z jejich vůdců chodí kouřit za písečnou dunu, ačkoli jeho souputníci neustále tlampači vyhlašují, že je kouření zakázáno a bude přísně trestáno. Sissako totiž analyzuje radikalismus jako neschopnost vyrovnat se s vlastními chybami jinak než jejich přeměnou v nenávist ke stejným chybám svých bližních. Dělá to ovšem s jemným, ale i jedovatým humorem, takže film není schematický ani přitom nerozmělňuje humorem hrůzu. Jeho islamisté nejsou temné postavy z jiného světa, spíš je Timbuktu ukázkou toho, jak parta pitomců dokáže proměnit život v peklo celému společenství. V barvitosti pohledu na extremisty Timbuktu připomíná skvělý ruský Kandagar Andreje Kavuna  z roku 2010.

Popis toho, co se stane, když hlavní město Mali ovládnou extremisté, je sice zábavná, ale je jen jednou složkou obrazu. Tou druhou je archetypální příběh tuaregského pastevce a jeho rodiny. Jeho krávy se chodí pást do řeky a trhají sítě rybářovi. Situace se vyhrotí, když rybář jednu z krav zabije. Jednoduše vyprávěný příběh o konfliktu, pomstě, zločinu a trestu se protne s právem šaría a novým soudním systémem, necitelností jeho vykonavatelů i se zájmem jednoho z vůdců džihádistů o ženu pastevce. Ani v tomto případě ale není Sissako úplně jednoznačný, takže nevynáší laciné soudy a zjednodušující odsudky. Nakonec i exekuce a drastické scény jsou natočeny velmi kultivovaně a divák si jejich krutost uvědomí i bez zbytečné exploatace.

I kdyby Timbuktu bylo jenom výše uvedené, jednalo by se o zajímavý film. Výjimečný zážitek z něj ale dělá až jeho vizualita a styl. Timbuktu skládá mozaiku stejnojmenného města v nezáviděníhodné situaci a kombinuje ji s archetypálním zemědělským příběhem. Obě složky vypráví v rytmu houpavého pouštního blues, které proslavilo právě malijské hudebníky po celém světě. Tak, jak vítr postupně přenáší jednu písečnou dunu za druhou, tak se přirozeně a postupně odvíjí i příběh. Pro film je důležitý rytmus střihu a rytmus skladby záběrů. Příběh je díky tomu exotický, ale zároveň empatický a srozumitelný. Sissakovi navíc pomáhá specifická hudba, architektura i kostýmy jeho rodné země. Když v jedné scéně vidí pastevcův malý pomocník ve snu čtyřicet krav, je to navíc obraz jako vystřižený z bible, nebo ještě lépe z koránu.

Timbuktu je podle mého názoru jedna z událostí sezony. Film, který je politicky aktuální, a přitom není laciný. Film, jehož autor ví co a jak vyprávět. Vyprávěné se autora osobně dotýká, ale film přitom neztrácí nadhled a styl. Jak se ale bohužel zdá, zůstal i v Cannes ve stínu jiných, stejně jako události v Mali zůstaly ve stínu jiných světových událostí.

Timbuktu

Režie: Abderrahmane Sissako
Scénář: Abderrahmane Sissako, Kessen Tall
Kamera: Sofiane El Fani
Střih: Nadia Ben Rachid
Hrají: Ibrahim Ahmed aka Pino, Toulou Kiki, Abel Jafri, Fatoumata Diawara a další
Francie/Mauretánie, 2014, 97 minut