Jak Bratislava podporuje filmaře

Od svých studentů z Ateliéru audiovizuální tvorby na UTB ve Zlíně jsem si nejednou vyslechla posmutnělá konstatování, jak jim pedagogové z řad zkušených filmařů hned v počátcích studia sebrali všechny iluze a hlavně mladické nadšení dělat filmy. Vrátit naivní snílky do reality a postavit je nohama na zem je určitě potřeba, ale vyvolávat a hlavně pak udržovat entuziasmus v energií a nápady sršících studentech je pro jejich další směřování podstatně důležitější. Přesně v tomto duchu pojal svou masterclass na právě skončeném bratislavském Visegrad Film Foru původem srbský režisér Darko Lungulov, který vzpomínal na tytéž pocity, které v něm na newyorské City College coby studentovi filmové režie vyvolávaly deziluzivní přednášky tamních lektorů. Přitom, kdo chce pořád dokola poslouchat, jak je strašně těžké točit filmy a de facto nemožné se prosadit a živit se jako filmař? S takovou můžeme rovnou zavřít všechny filmové školy. A nejen ty praktické. Sama si živě pamatuji přístup „stejně se tím nemám šanci uživit“, se kterým jsem (do)studovala filmovou (a divadelní) vědu.

Organizátoři VFF si nemohli vybrat lepšího hosta než právě Darka Lungulova, který by takto demotivovaným a frustrovaným studentům rozproudil krev v žilách a povzbudil je. V lekci příznačně nazvané „From Driving Van to Film Festival’s Red Carpet“ bělehradský rodák vzpomínal, jak na počátku 90. let uprchl z válkou zmítané Jugoslávie do New Yorku, kde tvrdě pracoval, aby uživil nejen sebe, ale i své dvě malé dcery. I přes každodenní boj o přežití se však nevzdal svých snů a při hektickém povolání řidiče-stěhováka začal studovat a později i pracovat na svém prvním celovečerním filmu, který volně inspirovaly právě tyto jeho zkušenosti ze života v americké metropoli. Lugulov popisoval produkční pozadí svého debutu Here and There (2009, v Karlových Varech uváděný pod názvem Tady a tam), jak vznikal v podstatě na kolenou s naprosto minimálním rozpočtem (pohyboval se v řádech stovek tisíc dolarů), a programově popíral pesimistické názory všech a priori negativistických filmových lektorů tím, že všechny přítomné ujišťoval, že natočit film není vůbec těžké. Jen to chce (jak sám za sebe dokazuje) dlouho a tvrdě dřít (byť to zní jako protimluv). A hlavně – s vášní, která je nezbytná proto, aby člověk zaujal lidi kolem sebe. Jeho čtyřleté úsilí, kdy po částech točil a na různých místech sháněl finance pro Here and There, se vyplatilo, když v roce 2009 získal cenu pro nejlepší film na newyorském festivalu Tribeca, který mu tak otevřel řadu dalších důležitých dveří.

A není to pohádka se šťastným koncem, jen reálná zkušenost, která může být na místě typu Visegrad Film Forum velmi inspirativní. To je ostatně výraz, který nejlépe vystihuje celou akci organizovanou studenty bratislavské VŠMÚ. Je skvělé zase jednou navštívit filmovou „konferenci“ (jestli mohu VFF takto nazvat) s vědomím, že nevznikala primárně za účelem vydojit nějaký ten štědrý evropský grant a přiživit na něm své přátele a známé, ale naopak má ušlechtilé a smysluplné cíle: vytvořit prostor pro setkání mladých aspirujících tvůrců z různých zemí světa. Těm nejenže je umožněno navázat kontakt s filmovými profesionály etablovanými na mezinárodním trhu, ale zároveň mezi sebou mohou debatovat o zkušenostech ze svých domovských škol a podívat se přitom na snímky, které na nich vznikly (v průběhu týdne jsou v blocích promítány mezi jednotlivými masterclass a panelovými diskuzemi). Počet partnerských škol zapojených do VFF se přitom od posledního ročníku navýšil o dvě – kromě domácí VŠMÚ, pražské FAMU, budapešťské SZFE, PWSFTViT v Lodži, lublaňské AGRFT a bukurešťské UNATC se do VFF letos zapojili i studenti z LMTA ve Vilniusu a záhřebské ADU. Zájem o celou akci dokazuje více než 50% nárůst akreditovaných účastníků (přes čtyři stovky), z nichž někteří sem dorazili z Norska, Estonska či dokonce Číny!

BRATISLAVA SUPPORTS YOUR FILM! bylo motto, které na návštěvníky zhlíželo ze všech plakátů a propagačních materiálů a s nímž nápaditě pracovala vtipná festivalová znělka. Slovenský animátor Peter Budinský, který ji realizoval podle námětu Petera Michalky a s pomocí zvukaře Miroslava Gaziho, v ní oživil tři nejikoničtější bratislavské dominanty (hrad, most SNP a televizní věž na Kamzíku) a přetvořené v nezbytné vybavení filmového štábu je vyslal vstříc mladému režisérovi (k vidění zde). Budínského znělka tak odlehčenou a srozumitelnou formou demonstrovala kolaborativního ducha celé akce, která chce cíleně vytvářet podmínky pro spolupráci mezi jednotlivými školami a jejich absolventy a poskytnout jim praktické poznatky o mezinárodních koprodukcích.

Výraz koprodukce byl ostatně na masterclass a panelových diskuzích jedním z nejskloňovanějších. Tak například výkonný ředitel Eurimages Roberto Olla této problematice věnoval podstatnou část své lekce, v níž posluchačům sugestivně prezentoval fungování tohoto evropského fondu, který poskytuje půjčky evropským filmařům právě za účelem překračování národních hranic a vytváření koprodukcí. Olla posluchačům přiblížil základní principy, na kterých Eurimages funguje, a především pak to, jaká kritéria hrají největší roli při výběru snímků (zdůrazňována byla slova jako artový, autorský, inovativní a originální). V sále přítomní mladí režiséři a producenti jistě ocenili informaci, že při rozhodování o udělení grantu se v Eurimages neohlíží na režisérská jména (není výjimkou, že před režisérskou legendou dostane přednost debutant aneb Jak Eurimages rozlítil Jeana-Luca Godarda), ale právě na onu originálnost a vizuální/dramaturgickou kreativnost.

Téma koprodukce se jako červená nit neslo i páteční panelovou diskuzí zástupců filmových fondů ze zemí Visegradu, stejně tak i den předtím proběhnuvší dvouhodinovou debatou na téma možnosti filmové distribuce (které by ostatně samo o sobě vystačilo na samostatnou konferenci). Do této se mimo jiné zapojila zástupkyně Doc Alliance Diana Tabakov, reprezentant chorvatského projektu Film Forum Zadar Sergej Stanojkovski, dále charismatický Nikolaj Nikitin stojící za školou filmových agentů SOFA či Ivan Hronec z mediální společnosti Film Europe. Poslední dva jmenovaní debatu oživovali několika provokativními tezemi. Tak například Nikitin, který mj. působí na Berlinale jako delegát pro východní Evropu, se rozhořčoval nad tím, že dnes je na světe víc festivalů (dle jeho propočtů 10 000) než filmů a směrem do publika položil podnětnou řečnickou otázku „Co zbude na filmy, když všechny peníze z grantů jdou na festivaly?“ Skepticky vůči festivalům jakožto dravým institucím se stavěl i Ivan Hronec, když je přirovnal k multiplexům a konstatoval, že mezi nimi a distribučními společnostmi nemůže fungovat přátelství, neboť jsou v prvé řadě obchodními partnery. Z pozice člověka, který se již angažoval v několika filmových přehlídkách, vím, s jak omezenými rozpočty jsou tyto akce nuceny pracovat, a tak s distributory logicky smlouvají každou korunu, chápu však i hledisko druhé strany (byť ta zde narážela spíše na větší festivalové (vel)ryby typu Karlovy Vary). Čirou demagogií ale zaváněly výroky Ivana Hronce o „shitty American films“, které ovládají českou a slovenskou distribuci. Zatímco s druhou polovinou předchozí věty souhlasím, ta první mě doslova irituje. Proč má tolik lidí problém jednoduše uznat, že Hollywood produkuje ten nejkvalitnější mainstream na světě? Zvlášť od Ivana Hronce zní taková ostrá slova alibisticky. Na VFF se de facto oháněl jen dvěma tituly z distribuce Film Europe, a to oscarovou Velkou nádherou a v Cannes oceněným Životem Adéle, které prezentoval jako výkladní skříň FE. Co ale těch zbylých třiapadesát evropských filmů, které FE uvádí do českých a evropských kin? Shitty European art, chtělo by se (mi) říct. Naopak zcela kvitovat jsem musela závěrečný Nikitinův apel směrem k mladým tvůrcům, aby nezapomínali na diváka a netočili jen o tématech, která primárně zajímají jen je. A ať sbírají inspiraci tím, že budou sledovat filmy (zopakováno s důrazem třikrát) a vnímat, co se děje kolem nich, neboť jen tak získají potřebný nadhled. Tato slova musela vytrhnout z letargie snad úplně každého.

Provokativní byla v celé svojí podstatě masterclass švýcarského dokumentaristy Christiana Freie, jehož na Oscara nominovaný Válečný fotograf (2001) byl do programu VFF zařazen jako jedna z případových studií. Frei hned v úvodu opustil zajeté koleje tradiční lekce filmu a vyzval publikum, aby jej svými otázkami atakovalo, jak se mu zlíbí, a nečekalo na závěrečné Q&A. Ostatně nejlépe ze všech vystupujících profesionálů se mu podařilo u posluchačů prolomit typickou bariéru ostýchavosti. Velkou měrou jistě i proto, že svoji lekci na téma „Authenticity in documentary filmmaking“ pojal jako jakýsi coming out, ve kterém se přiznal k manipulování se zobrazovanou realitou. Všem přítomným opakovaně vyrážel dech, když představoval CGI triky ve svých oceňovaných filmech. Je třeba ale říci, že své (pro někoho nestandardní) pracovní metody srozumitelně objasňoval a snažil se, seč mohl, aby si je obhájil před konsternovanými posluchači. Jeho lekce byla jistě jednou z nepoutavějších a vzhledem k počtu zodpovězených otázek i – dle mého názoru – nejpodnětnějších.

Pro drtivou většinu ostatních však vrchol letošního VFF představovala celodenní lekce rakouského kameramana Christiana Bergera, která byla dopředu beznadějně vyblokovaná horlivými studenty. Zhruba padesát šťastlivců (mezi nimiž jsem nebyla) mělo možnost proniknout do tajů Bergerových originálních principů svícení ve filmu. Ti méně šťastní měli možnost si jej poslechnout v závěrečný den Fora. Již „vypovídaný“ Berger na veřejně přístupné masterclass přečetl své prohlášení, které loni přednesl v Bruselu na setkání Evropské federace kameramanů IMAGO, a pak jen odpovídal na sérii nesouvislých dotazů z publika, jehož byl očividným miláčkem.

Čistě profesionální výkon na VFF předvedli dva polští hosté: oscarový scénograf Allan Starski a producentka Ewa Puszczynska (zahajovací masterclass Paula Cronina jsem bohužel nestihla, proto ji nezmiňuji). Malý velký muž Starski v úvodu popsal náplň práce jednotlivých členů svého týmu (konečně chápu rozdíl mezi anglickými termíny production designer, art director, set designer a set decorator!) a pak na celé sérii fotografií přiblížil práci na dvou klíčových filmech své kariéry, Schindlerově seznamu a Pianistovi, přičemž v této souvislosti poukázal i na odlišné režijní přístupy Stevena Spielberga a Romana Polanského. Cesta Ewy Puszczynské do Bratislavy se ze závažných rodinných důvodů na poslední chvíli zkomplikovala, ale štáb studentů VŠMÚ diváky o její povídání o zkušenostech z produkce Idy Pawla Pawlikowského (další případová studie letošního VFF) nepřipravil a pohotově zorganizoval funkční skype konferenci. Všechno tedy nakonec proběhlo podle plánu a ke spokojenosti všech zúčastněných.

Od samého začátku až do konce u mě při návštěvě bratislavského VFF převládalo jednoznačné nadšení. Tolik inspirativních setkání a podnětných informací jsem v takové intenzitě nevstřebala ani nepamatuju. Trochu mě mrzelo, že na VFF nezavítal nikdo z řad filmových studentů z UTB, obzvlášť vzhledem ke skutečnosti, že ze Zlína je to do Bratislavy jen dvě hodiny cesty vlakem. Těch pár dní tam by jim totiž dalo víc než celý semestr na škole. Takže pro příště si dávám za cíl přivézt jich sem alespoň deset!

webové stránky VFF
Facebook
Fotogalerie

Videodeníky:
Day 1
Day 2
Day 3
Day 4
Day 5
Closing Video