Proměny XXI. semináře ruských filmů

OHLÉDNUTÍ za XXI. ročníkem Semináře ruských filmů – KVĚTA LUJKOVÁ –

Seminář ruských filmů načal 21. listopadu třetí desetileté své existence. Tématem, kterému byl letošní Seminář věnován, byly proměny ruské identity od dob perestrojky do dnešní doby. Proto filmy, které se v hodonínském kinosálu promítaly od 21.-23. 11., v sobě často konfrontovaly životní osudy různých generací žijících v současném Rusku nebo postsovětských republikách.

Kira Muratovová, jejímuž režisérskému portrétu byl věnován největší díl tématu, patří mezi tvůrce, kteří dokázali ve svých filmech živě zachytit přesnou diagnózu společnosti, jak v době perestrojky, tak raných 90. letech. Výběr jejich filmů na Semináři představovaly snímky, které reprezentují její tvoru ve třech desetiletích – Astenický syndrom (1988), opus magnum, výpověď o období intelektuální stagnace v době globálních změn, Tři příběhy (1997), laškovně morbidní pohled na generační střet (i když trochu sebestředný) a manýristická komedie Ladič (2004), které domácí kritika přisoudila ocenění v téměř všech ocenitelných kategoriích. Mezi další filmy promítnuté k hlavnímu tématu patřily dokumenty Představení (2008), vystihující náladu v rozpuku socialismu, a Je lehké být mladý? (1986), výrazná a syrová výpověď o problémové mládeži během období přestavby. Zajímavý kontrapunkt k těmto snímkům pak ztělesnil životopisný hokejový snímek Legenda č. 17 (2013), který naopak nabízí hrdou nostalgickou vzpomínku na dobu socialismu, paradoxně si beroucí žánrové klišé ze západních životopisných filmů.

Oproti zúčtování se socialistickou minulostí stály na Semináři filmy s polemikou o (morální) krizi současného Ruska jako prvoplánově líbivé Povídky (2012) a geniální vyobrazení moderního (ruského) „svatého“ člověka Geograf globus propil (2013), jehož mnohovrstevná výpověď o krizi středního věku nejen cynicky pobaví, ale hlavně překvapí hloubkou výsledného sdělení. Nesmím přitom zapomenout na dva výborné vítězné snímky z letošního MFF v Cannes, uzavírající hlavní téma – Kmen a Leviatan, které se nebrání tvrdě naturalistické výpovědi, kterou Geograf ještě shazoval humorem.

Mimo hlavní téma doplnily Seminář už tradičně filmy promítané k příležitosti výročí. Kultovní Země (1930) se promítla k příležitosti 120 let od narození Alexandra Dovženka a Sloužili dva kamarádi (1968) k výročí narození herců Bykova a Jankovského. Zvláštního uvedení se dočkal snímek Gruzínská kronika XIX. století (1979), který reprezentuje dobu, kdy gruzínský film slavil v zahraničí úspěchy. Na tento snímek navázal poutavý český dokument o slavných gruzínských filmařích Zvony z Tbilisi (2012).

Závěrem mohu s klidem říci, že mě letošní Seminář potěšil daleko více než loňský. Pokud jsem loni něco vytýkala harmonogramu festivalu, letos nemám námitek, všechny filmy měly logické časové i tematické zařazení (výborné otevření semináře dokumentem Představení), do hlavního a vedlejšího tématu byly vybrány většinou vysoce nadprůměrné snímky, které měly co říci a probouzely v divácích zamyšlení i diskuzi. Zajímavý výběr filmů, dobrý a časově adekvátní harmonogram projekcí a stále kvalitní čaje ve foyer kina Svět, to (a mnohé jiné) mělo za následek větší účast na projekcích než v loňském roce. O to více pak toto konstatování získává na síle, když si uvědomíme, že se v případě mnoha snímků nejednalo o léty prověřené klenoty sovětské kinematografie, ale nové ruské/ukrajinské filmy z posledních let.