Dokumentární symfonie ze světa zlatokopů

RECENZE: Zlatá země zaslíbená (Andreas Horvath, 2013) – FILIP ŠEBEK – 

Zkušený rakouský dokumentarista Andreas Horvath se ve svém nejnovějším snímku Zlatá země zaslíbená rozhodl zjistit, nakolik romantická představa o zlatokopech z oblasti kanadského Yukonu odpovídá realitě. A zda je i po téměř sto dvaceti letech od legendární zlaté horečky na zdejší řece Klondike možné najít zlato. A pokud ano, co všechno tomu musí člověk obětovat. Projekci westernově laděného snímku s vynikající původní hudbou pořádá Institut dokumentárního filmu společně s Rakouským kulturním fórem v Praze v kině Světozor v pondělí 14. července od 20.45 v rámci ozvěn MFF KV.

(Rozhovor s Andreasem Horvathem najdete zde.)

Pár set kilometrů od polárního kruhu leží na řece Yukon proslulé Dawson City. I když doby, kdy zde uklízeči rýžovali zlaté piliny z podlah barů a noc v hotelu stála více než nájem bytu v New Yorku na několik let, jsou dávno pryč, řada věcí se zde za posledních sto let příliš nezměnila. Tou hlavní je stále platný systém „volného vstupu“, v rámci něhož může každý po nezbytné registraci hledat a případně i vlastnit zde nalezené minerály a vzácné kovy. Především pak samozřejmě zlato. A jelikož se dobrodružných povah najde i v dnešní době stále dost, neměl rakouský dokumentarista Andreas Horvath s hledáním svých postav až takový problém. Zájemci o autentické zachycení tehdejší atmosféry v Dawsonu by rozhodně měli sáhnout po geniální knize Jana Eskymo Welzla Třicet let na zlatém severu, kde excentrický český dobrodruh, který je zde i pohřben, se svým osobitým viděním světa i lidských povah výstižně zachycuje tamní atmosféru přelomu 19. a 20. století.

Ambicí Andrease Horvatha, který už před deseti lety zabodoval na světových festivalech se snímkem This Ain’t No Heartland a o dva roky později získal na MFF Karlovy Vary ocenění za svůj krátký dokument Z pohledu penzionovaného nočního hlídače, však nebyla snaha o divácky vděčnou připomínku „zlatých zlatokopeckých časů“. Na portrétech několika postav se spíše snaží ukázat, co všechno toto zhusta romantizované řemeslo obnáší a s jakými nástrahami se musí novodobí zlatokopové vypořádat. Atraktivních záběrů na kabaretní představení spoře oděných dívek v dawsonovském baru či na zlatá zrnka na dně rýžovacích pánví je zde poskrovnu. O to více se tvůrce soustředí na výmluvné detaily v duchu ohmatané Bible ležící vedle toaletního papíru či kondenzované mléko s krabičkou sirek v chatrči starého prospektora, který přišel do Yukonu hledat nejen zlato, ale i zábavu v podobě lehkých žen a whisky. Vedle portrétů hledačů zlata pak hraje celkem přirozeně svou roli také zdejší majestátní krajina, jejíž drsná krása si dokáže člověka stejně lehce podmanit, jako ho pohřbít v mrazivých příkrovech sněhových závějí. Vedle zkušené režie a skvělé kamery je to pak především hudba, která diváka místy přiková do sedaček.

Síla Horvathovy hudby vynikne především ve chvílích pomalých jízd kamerou přes do nekonečna se táhnoucí zalesněné kopce. Rakouský tvůrce se v tomto navýsost autorském filmu totiž ujal nejen režie, kamery, zvuku, střihu a produkce, ale také hudby. Inspirován motivy z Prstena Nibelungů Richarda Wagnera dokáže citlivě dávkovanou a působivě dramatickou hudební kulisou skvěle umocnit jak záběry zdejší přírody, tak i momenty zachycující práci zlatokopů. S pomocí hudby vytváří místy až uhrančivou atmosféru, kterou ale naštěstí dávkuje citlivě a neuchyluje se k lacinému nadužívání působivých symfonií. Ve správný moment dokáže své postavy nechat v absolutním tichu, jež ruší jen poklepávání jejich zlatokopeckých kladívek.

Další velké plus Horvathova snímku spočívá ve vynikající práci s kamerou, kterou dokáže využít nejen pro zajímavé kompozice, ale také sice k úspornému, ale přitom velmi invenčnímu zachycení svých hrdinů. Dobře to koresponduje se stylem  naprosté autorově neangažovanosti směrem k postavám, kterým je se svou kamerou sice stále nablízku, ale ani jednou ho divák nevidí v záběru či neslyší jeho dotazy a komentáře. Funguje zde v pozici trpělivě naslouchajícího a pozorně pozorujícího tvůrce, který se dokáže soustředit na důležité momenty při práci hlavních postav stejně jako na zdánlivě banální detaily, které však jejich charaktery výmluvně ilustrují. Když proto hlavní postava vypráví o své pravidelné dovolené na filipínských ostrovech Palawan, autor se s ním do tropického ráje vypraví a v občasných kratičkých vsuvkách střídá záběry na namáhavé kopání ve zmrzlé půdě s momenty dovolenkové relaxace v doprovodu jeho tamní mladičké přítelkyně. „Zatím mi to vychází na půl roku tvrdé dřiny a půl roku prázdnin. Ideální by pro mě byl poměr osm měsíců volna a čtyři měsíce práce, ale i tak si nestěžuji,“ svěřuje se hlavní postava a divák by tak mohl nabýt dojmu, že práce zlatokopa není vůbec špatná. To by ale nesměl vidět portréty dalších, mnohem méně úspěšných postav. Nemluvě o faktu, že v průměru musí zlatokop na gram vytěženého zlata prosít tunu kamení a hlíny…

I když se režisér zaměřuje především na práci zmíněného zlatokopa, kterému se zde relativně úspěšně daří, celkově nejde o tradiční portrét natočený standardně narativním způsobem. Momenty, kdy se postavy snaží s pomocí cestářů vysvobodit zapadlé auto, vypráví o výhodách psího spřežení či vyplňují potřebné formuláře k těžbě zlata a před podpisem musí na úřadě přísahat na Bibli, slouží spíše k ilustraci specifik tamní práce. Stejně jako závěrečné ukázky těžby zlata s pomocí těžké mechanizace a bagrů, které napovídají, že se čas samotářsky pracujících zlatokopů možná pomalu chýlí ke svému konci. V tomto duchu také ocenili členové poroty na festivalu v Saarbrückenu počátkem letošního roku Horvathův film Cenou Maxe Ophülse slovy: „Tento snímek dává divákovi filmový zážitek, který by v rámci dokumentárního žánru mohl být stěží lepší. Zároveň mu nabízí možnost přemýšlet o tom, jak my lidé zacházíme s naší planetou.“ Případné ekologické poselství je zde však podle mého umně skryto mezi řádky, resp. políčky velmi podařeného filmu.

Earth’s Golden Playground

Režie: Andreas Horvath
Scénář: Andreas Horvath
Kamera: Andreas Horvath
Hudba: Andreas Horvath
Rakousko / Kanada, 2013, 106 min