Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Zlatá horečka na Yukonu ještě úplně neskončila

Zlatá horečka na Yukonu ještě úplně neskončila

Zlatá horečka na Yukonu ještě úplně neskončila

ROZHOVOR s dokumentaristou Andreasem Horvathem – FILIP ŠEBEK – 

Riskantní jízda na sněžném skútru přes rozmrzající řeku Yukon, fascinující vyprávění starého zlatokopa z Prahy či nečekané zatčení jedné z postav filmu. Renomovaný rakouský dokumentarista Andreas Horvath během natáčení svého nejnovějšího snímku Zlatá země zaslíbená zažil v legendárním městě Dawson všelicos. A zjistil, že i po téměř sto dvaceti letech od legendární zlaté horečky je na zdejší řece Klondike stále možné najít zlato a že duch Jacka Londona odsud ještě úplně nevyvanul. Projekci westernově laděného snímku s vynikající původní hudbou pořádá Institut dokumentárního filmu společně s Rakouským kulturním fórem v Praze v kině Světozor v pondělí 14. července od 20.45 v rámci ozvěn MFF Karlovy Vary.

Z jakého důvodu jste se rozhodl natáčet v Dawsonu?
K příběhu svého filmu jsem se dostal úplnou náhodou. Dělal jsem na Aljašce obhlídky k jednomu hranému snímku a musel jsem strávit noc v hotelu v Dawsonu. Během večera jsem se zapovídal s tamním vrátným, který zde několik zlatokopeckých záborů. Okamžitě jsem byl tímto světem, o němž jsem vůbec nepředpokládal, že ještě existuje, zcela pohlcen. Druhý den jsme na jednom ostrově na řece Yukon sestoupili do dvacet metrů hluboké šachty, kterou jeho kamarád vykopal celou sám. Nemohl jsem tomu uvěřit! To byl moment, kdy mi bylo jasné, že se sem jednoho dne musím vrátit. V mnoha ohledech zlatá horečka na Yukonu nikdy neskončila.

Věděl jste od samého začátku, jakým směrem se bude ubírat váš film, anebo během natáčení nabral trochu jiný směr, než jste původně očekával?
Nikdy nevím, jak bude můj film nakonec vypadat. V tomto případě jsem byl během střihu překvapen zjištěním, že snímek opravdu vypráví můj vlastní příběh. Nejdříve zde byla fascinace dobrodružstvím, životem uprostřed drsné severské přírody a mysteriem hledání zlata. To je fáze „zlatého opojení“. Pokud máte dostatek štěstí a najdete zlato, počáteční vzrušení se rychle změní v praktické záležitosti, konkrétně jak zlato vytěžit. V této fázi si začnete uvědomovat, jak tato práce ovlivňuje nejen okolní prostředí, ale také vás. To je moment, kdy mohou začít propukat pocity deziluze a rozčarování. Jack London, který pracoval nějaký čas jako zlatokop nedaleko Dawsonu, to musel cítit úplně stejně. Jeho slavný román o zlaté horečce Bílý den končí momentem, kdy hlavní postava po letech hledání a plahočení konečně najde jeden z největších zlatých pokladů – „Obří“, přesně ten, o němž snil a celou dobu ho hledal. Nicméně se nakonec rozhodne ho zakrýt, nikomu o něm neřekne a nechá ho nedotčený. „Ukryje ho před denním světlem“. Jaký to skvělý konec příběhu o zlaté horečce!

Přečetl jste hodně knih o zlaté horečce v okolí Dawsonu? Znáte například vynikající knihu 30 let na zlatém severu známého českého dobrodruha Jana Welzla?
O Janu Welzlovi jsem slyšel, ale tuto knihu bohužel neznám. Jako teenager jsem měl v oblibě několik knih Jacka Londona, to už je ale dávno. Před natáčením jsem četl knihu Zlatá horečka od Pierra Bertona. Vyrostl v Dawson City a v Kanadě je velmi známý. Ale upřímně si nemyslím, že by příprava pomocí četby měla velký vliv na způsob, jakým točím filmy. Právě naopak. Bojím se, že příliš informací o tématu by mohlo bránit nedotčenému pohledu a bezprostřednímu zájmu o mé protagonisty. Rád si uchovávám téměř dětsky naivní vidění mých témat.

Jak jste našel hlavní postavy vašeho filmu?
Pár týdnů jsem se potloukal po barech a hospodách v Dawsonu, mluvil s lidmi a opatrně je prověřoval. Záhy jsem natrefil na nadmíru zajímavého chlápka a začal jsem s ním hned natáčet. Jednoho dne, když jsem stál na ulici hned vedle něj, před námi zastavilo policejní auto, vystoupil z něj strážník, nasadil mu želízka a odvezl ho do vězení. Bylo mu sděleno, že musí ihned opustit město a já už ho nikdy více neviděl. Hlavní postavu filmu jsem nakonec našel úplnou náhodou, ve chvíli, kdy jsem to vůbec neočekával. Takové věci se zřídka stávají na základě vašeho naplánování.

Musel jste hlavní postavu filmu přemlouvat k natáčení anebo byl naopak rád, že bude mít během své samotářské práce společnost?
Tentokrát musím přiznat, že jsem ho zpočátku musel trochu přemlouvat. Většina lidí, kteří jsou seriozními zlatokopy, jednoduše nemá čas ani trpělivost na luxus filmování. Jejich život určuje zdejší drsné klima, problémy s vadnými nástroji a obecně rizika spojená s prací v nehostinném prostředí. Nemohou se ještě starat o filmaře a jejich záležitosti. Věřím, že nakonec je to vždy o společném zájmu či přinejmenším o porozumění na velmi osobní rovině. Musí zde být jistá vazba mezi filmařem a jeho postavou, i když jí může být těžké přesně vymezit.

Vypozoroval jste u zlatokopů nějaké shodně rysy? Jakými vlastnostmi musí disponovat, aby mohli vykonávat tuto náročnou práci?
Řada z nich utekla před něčím z jejich minulosti. Když si vyberete ničím nerušený život v Yukonu, často nemáte žádné vazby na rodinu a přátele anebo je chcete zpřetrhat. Zatímco tohle platí u většiny lidí, které jsem zde potkal, jsou zde také samozřejmě zábory, na kterých pracují celé rodiny. V obou případech je však zlatokopectví většinou otázkou určitého životního stylu. Když nesnášíte dlouhé tmavé zimy, absenci městské kultury, nespoutanou přírodu a hlubokou izolaci, moc dlouho tam nevydržíte.

Příroda je v Yukonu na jedné straně úchvatná, na té druhé velmi drsná a nebezpečná. Zažil jste během natáčení nějaké dramatické chvíle?
Ve filmu je scéna, kdy se levou rukou držím jednoho z mých protagonistů a pravou natáčím, jak jedeme na sněžném skútru přes řeku Yukon. Bylo ke konci března a po několika teplejších dnech začal led na řece tát. Na jednom místě můj protagonista zastavil. Přímo před námi byla totiž velká louže, pod níž nebyl vidět led zakrývající divokou řeku. Když do jejích ledových vod spadnete, jste bez šance. Proud je příliš silný. Případů lidí, kteří zde nenávratně zmizeli pod ledem v řece, je spousta. Můj společník se chvíli díval na inkriminované místo a pak jen řekl: „OK, drž se!“ Nastartoval motor a to, čeho jsem se obával, se rázem stalo bolestnou skutečností: chystal se co největší rychlostí přejet ono místo. Od chvíle, kdy jsme naložili saně za skútrem těžkým vybavením, jako je sbíječka, generátor, nářadí a zásoby, jsem se bál, že i když se nám podaří dostat se přes tu louži, propadneme se do vody jen kvůli velké váze našeho nákladu. Byl jsem tedy připraven na nejhorší, ale nakonec jsme to zvládli.

Takže ani nejmodernější technika zde člověka neochrání?
V současné době je život na Yukonu se svými terénními auty, sněžnými skůtry, strojním vybavením, navigací GPS, mobily atd. něco zcela neporovnatelného se starými časy. Když ale přesně nevíte, co děláte, můžete velmi rychle čelit náhlému smrtelnému nebezpečí. Mobilní signál na většině míst nefunguje a i v autě můžete zemřít během několika hodin. Stačí být uvězněný ve sněhové vánici v mínus 50 a sníh motor v autě jednoduše zadusí.

Stejně jako v případě vašich předešlých filmů jste si snímek natáčel úplně sám. Neměl jste ale v těchto extrémních podmínkách pocit, že by se pomoc ze strany nějakého vašeho kolegy hodila anebo si „zakazujete“ tímto směrem byť jen uvažovat?
Určitě si to nezakazuji a už jsem v minulosti i pracoval s dalšími lidmi, ale v tomto případě mi to nepřišlo úplně vhodné. Ve spoustě scén je jen moje postava a já s kamerou v opuštěné boudě někde v divočině. Věřím, že jste si toho ve filmu všimnul. Tohle nastavení je více bezprostřední a intimnější. Lidé by se chovali jinak, kdyby byl v místnosti filmový štáb. Další scény, jako je např. jízda se psím spřežením nebo zmíněný přejezd rozmrzající řeky Yukon na skútru, by nemohly být takto natočeny jiným způsobem. S filmovým štábem byste to natočili hned několikrát, potřebovali byste čtyři nebo pět skútrú a, jak jsem už říkal, skutečný zlatokop nemá na takové věci čas. Pokud tedy samozřejmě není spíše „hrajícím“ zlatokopem.

Jaký moment byl pro vás v Dawsonu nejzajímavějším?
Na tuhle otázku je vždy těžké odpovědět, ale můžu vám vyprávět o člověku z Prahy, kterého jsem v Dawsonu potkal. Mohlo mu být už hodně přes sedmdesát a stále mluvil sice s malým, ale zřetelným českým přízvukem. Byl to zlatý člověk a dodnes s láskou vzpomínám na hodiny a dny strávené v jeho boudě. V roce 1968 utekl do Rakouska a navěky zůstal Rakušanům vděčný, že ho nedeportovali zpět do Československa. Možná to byl také hlavní důvod, proč se mi rozhodl vyprávět svůj příběh. Z uprchlického tábora nedaleko Vídně se dostal do Montrealu a odtamtud vlakem do Vancouveru. Brzy se mu naskytla příležitost pracovat na severu a jako velký fanoušek Jacka Londona jí hned využil. Skončil v Dawsonu a pracoval v záboru nedaleko místa, kde stávala bouda Jacka Londona. Z testovacích vrtů věděl, že na kopci je zlato, ale nikdy se mu nepodařilo sehnat dostatek peněz, aby se k němu dostal a vytěžil ho. Bylo tak blízko a zároveň tak nedosažitelné…

To je fascinující příběh. Jak to s jeho zlatokopectvím dopadlo?
Nakonec to vzdal. Když jsem ho potkal, jeho pozemek byl jen obrovské smetiště. Sbíral úplně všechno, silniční cedule, vyřazené přístroje, dokonce i použité latríny. Jehou bouda byla plná suvenýrů a starých tisků Prahy. Říkal mi, že když byl ještě v Československu, zajel si na Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech a viděl tam na červeném koberci Sofii Lorenovou. Naprosto ji zbožňoval. Tak jsem mu jednou k vánocům koupil na ebay její podpis. Zoufale jsem se snažil dostat záběry s ním do mého filmu, ale bohužel to nijak nešlo – jeho úžasně zajímavý příběh byl totiž příliš specifický.

Viděla už komunita zlatokopů z Dawsonu váš film?
Film jsem jim poslal, ale od většiny z nich jsem ještě žádnou reakci nedostal, což ale není ze strany mých protagonistů nic neobvyklého. Nevnímám to jako známku, že se jim film nelíbil (možná bych měl), spíše je jim to asi jedno. Pro mě jako filmaře je to jiné. Po strávení sice krátké, ale dost intenzivní doby natáčení, jsem s nimi ještě pobyl pár měsíců, než jsem film v Dawsonu dostříhal. Vím, jak mluví, zkoušel jsem pochopit jejich náturu a často jsem se přistihl, jak si ve výsledku osvojuji jejich vlastnosti. Stali se součástí mého života. Ale pro ně, za nějakých pár let, budu jen ten chlápek odněkud zdaleka, který se jednoho dne objevil a stále se jich na něco ptal a přitom je natáčel. A navíc, když se na film podívají, uvidí v něm v podstatě jen ukázky z jejich každodenního života, což pro ně není nic speciálního. Spíše se budou divit, proč by něco takového mělo zajímat někoho dalšího.

Moc se mi líbila hudba, kterou jste pro film sám složil a jež je založena na motivech z Prstenu Nibelungů Richarda Wagnera. Cítil jste, že tento druh hudby lépe koresponduje s tamní majestátní přírodou než například Mozart, jehož tvorbu musíte – jako rodák ze Salcburku – znát velmi dobře?
V Mozartově hudbě jsem nikdy nenašel velké zalíbení. Spíše tíhnu k pohledu kanadského pianisty Glenna Goulda, který říká, že od Bacha vede linka přímo k pozdnímu romantismu, především ke skladatelům jako Wagner, Bruckner nebo Strauss. A právě ta mě zajímá. V hudbě, kterou slyšíte ve filmu, jsou použité pouze dva leitmotivy z Prstena Nibelungů, které jsem opakoval stále dokola. Motiv „zlatého pokladu“ a motiv „Nibelheim“, který symbolizuje těžkou dřinu při dolování a zpracovávání zlatého pokladu. Když víte, co znamenají, oba motivy do filmu přesně pasují. Nefungují ale jen v teoretické rovině, ale i samy o sobě. A Wagner byl v tomhle mistr. Dokázal do hudby přeložit úplně všechno: počasí, pocity, různé pohyby atd. Svým způsobem byl praotcem skladatelů filmové hudby.

Na co jste při skládání hudby kladl největší důraz?
Většina hudby se skládá z mých vlastních kompozic. Pomalý rytmus a hluboký zvuk zvonů představuje věčnou krajinu, která zde byla odjakživa, „spící zemi“ jež byla probuzena lidmi. Pro zajímavost bych rád dodal, že jméno Sibiř pochází z tatarského slova sibir, které ve skutečnosti znamená „spící země“. V Prstenu Nibelungů Richarda Wagnera chamtivost po zlatě a krádež zlatého prstenu z hlubin Rýna naruší původní přírozenou rovnováhu a započne tragédii. A já často přemýšlím, jestli idea spícího draka v Siegriedovi, který hlídá zlato, nevychází z konceptu přírody jako spícího obra ukrývajícího přírodní bohatství. Nakonec Siegried musí draka zabít, aby se mu podařilo zlato zachránit.

V jednom rozhovoru jste říkal, že se nerad vyjadřujete pomocí slov, protože je to „černobílý“ způsob vyjadřování a realita bývá mnohem komplexnější. Je tohle jeden z důvodů, proč věnujete ve svých filmech takovou pozornost různým objektům, které mohou o jejich majitelích vypovědět mnohem více než případný komentář?
Ano, je to přesně tak.  Představte si muže sedícího v místnosti. Můžete se ho jednoduše zeptat, čím se živí anebo se může rozhlédnout po pokoji, jak si ho zařídil. Film je pro tento účel ideální. Samozřejmě existují informace, které mohou být sděleny jen verbálně, ale můžete se dostat velmi daleko pouhým pozorováním a vzájemným srovnáváním obrazů. V tomto filmu mi navíc přišlo důležité ukázat práci v terénu, ke které slova nejsou potřeba. Jak lidé zasahují do přírody? Jak to ovlivňuje zdejší prostředí, zvířata? Jak si vlastně uplatníte nárok na váš zábor a jak si ho ohraničíte? Jaké nástroje k tomu potřebujete? Sekeru k pokácení stromu, pásmo ke změření vzdálenosti a pásku k označení „vašeho“ území. Což je v podstatě všechno, co je nutné k pořízení si práva na těžbu minerálů v Yukonu. Všechny tyhle věci je nejlepší sdělit divákovi pouze skrze obrazy a ne slova.

Co byste si přál, aby si diváci z vašeho filmu odnesli?
Abych byl upřímný, tuhle otázku si nikdy nepokládám. Každý divák si najde něco jiného. Někdo si nenajde nic. A to je na tom krásné.

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 97

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

http://25fps.cz/2020/corded-handheld-vacuum-cleaner-eraclean-stick-handheld-vacuum/
Zpět nahoru