Cenu od Martina Zet pro Karla Malicha získal Vladimír Havlík

V úterý 10. února jsem na otočku vážila cestu z Olomouce do Prahy. Důvody pro to byly valné – v Café Jedna ve Veletržním paláci probíhalo slavnostní vyhlášení prestižního, totiž v Česku jediného, ocenění pro umělce nad 35 let. Takové vzdání holdu mladší generací generaci starší, učitelům, vzorům, osobním ovlivňovatelům, zkrátka uměleckým OSOBNOSTEM.

Cenu uděluje aktivita Umělec má cenu už od roku 2007, a i když není tolik medializovaná či finančně podporovaná jako soutěž pro umělce do pětatřiceti (nedávno proběhlá a rovněž každoroční Cena Jindřicha Chalupeckého), je rozhodně nemenšího významu. Naopak, uznání starší generaci tvůrců, obzvláště s tím, jak stárne a vymírá, je podstatným zadostiučiněním nejen pro tvůrce samotné, ale především pro generaci udělovačů, kteří mají příležitost si uvědomit význam těch, na jejichž ramenech ve své umělecké tvorbě stojí.

Volba probíhá vždy formou ankety, jíž se zúčastní několik set „mladých“, kteří nominují své „staré“. Z největšího počtu hlasů se vyloupnou tři finalisté, z nichž posléze tříčlenná porota (mladých) vyvolí na základě osobních návštěv a rozhovorů laureáta pro daný rok…

Letos se finalisty stali:

Zbyněk Baladrán (1973) umělec střední generace pracující v médiu instalace a videa, tématicky se věnuje různým momentům emancipačních pokusů, revolty a idelogičnosti dnešního světa.

Vladimír Havlík (1959) performer, malíř a olomoucký pedagog, neustále revidující východiska našich každodenních jistot, od osmdesátých let dělá performance s prvky naivity a poetičnosti, při nichž se nechává fotit.

Karel Malich (1924) jeden z nejvýznamnějších umělců druhé poloviny 20. století u nás, tvoří prostorové objekty a kresby založené na propojení intuice a abstrakce, doplněné láskou k řádu a fair play ve fotbalu.

Mladými hodnotiteli pak byla teoretička a umělecká kritička, držitelka Ceny Věry Jirousové Anežka Bartlová, umělkyně, absolventka AVU, finalistka Ceny Jindřicha Chalupeckého 2014, Lucia Sceranková a teoretik a hudební kritik Lumír Nykl. 

Zdálo by se, že o vítězi bylo dopředně rozhodnuto. Vždyť cena pro letošek se jmenovala Cena od Martina Zeta pro Karla Malicha. Nenechte se však zmást, název ceny byl přáním loňského laureáta Martina Zeta, a toto drobné přání mu bylo jako součást výhry v soutěži splněno. Malich se tak již svého uznání dočkal rok dopředu.

Místo něj získal ocenění – pro mnohé, především pro samotného oceněného, překvapivě – bělovlasý optimista, pán, který sází květiny doprostřed dlažby a zahrabává se po kolena do hlíny, mezi studenty oblíbený pedagog a olomoucký resident, o kterém „každý druhý nikdy neslyšel“, Old Performer, Vladimír Havlík. Porota svůj verdikt podložila přesvědčivě:

Vladimír Havlík nás přesvědčil především energickým vysvětlováním principů, nápadů a postupů akcí minulých i plánovaných. Jakákoliv myšlenka, která je s nadšením vyřčena, aby jí Havlík vzápětí sám zpochybnil a prověřil tak její „fungování“.

Ocenit jsme chtěli také snahu předat studentům vlastní zkušenosti smíchané s útržky přemýšlení o věcech budoucích, uskutečnitelných. Havlík se stále vrací k akcím z 80. let, zkoumá, co mohou říci dnes a jak je taková aktualizace možná. Jeho sebekritická zkušenost problematizuje zjednodušené vnímání československého kulturního pole 70. a 80. let jako střetu prorežimní a „kontra“ kultury, pomáhá pochopit, že není jen buď a nebo.

Cenou pro Vladimíra Havlíka chceme podtrhnout, že skutečný dopad ocenění chápeme jako důležitou součást celého projektu. Důležité se nám zdá, že Havlík je solitér, který se po celý život pohyboval mimo hlavní proud zájmu, geograficky i výrazově. Jinými slovy: domníváme se, že Havlík je motivujícím Laureátem, který, tak jako ve své nejznámější akci s názvem Pokusná květina (1981), doslova věnuje velkou pozornost a energii svému okolí.

Připomeňme krátce, skrze medailonek zbrkle vykopírovaný z tiskové zprávy, o koho vůbec jde:

Vladimír Havlík (*1959) vystudoval Pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, kde působí od roku 1990, habilitoval se 1999 a dnes vede ateliér Intermédií. Vyučuje a hostuje na vysokoškolských pracovištích v České republice a v zahraničí, mj. St. Cloud State University, Minessota, 2003-4. Známé jsou především jeho akce, land artové zásahy či performance z 80. let, které jsou s pomocí přátel fotograficky zdokumentovány. Často jde o zdůraznění nemožnosti změnit svět, čehož dosahuje urputným vstupováním do situací v krajině, marným, ale poetickými gesty (Narušení bílé plochy (1978), Pocta Kazimiru Malevičovi (1979), Pokusná květina (1981), Pokus o spánek (1982). Krátký čas se věnoval malbě. V současné době pracuje s vlastním archivem poznámek a dokumentací svých dřívějších akcí (Zbytky (2008)).

Čtenáři našeho časopisu budou Vladimíra Havlíka patrně znát spíše skrze jeho filmy a videa nebo působení v hudební formaci Ostrý zub.

YouTube kanál Vladimíra Havlíka
Profil na Artlistu.

Umělec má cenu však není jen volba laureáta; součástí ceny je i vyhlášení nejlepší samostatné a nejlepší skupinové výstavy za uplynulé období a dílo roku. Výsledky letošní ankety jsou následující:

Samostatná výstava za období 2013-2014: To nejhorší z Martina Zet (Divus, 2013)

Skupinová výstava za období 2013-2014: Obrazy a předoobrazy (kurátor Karel Císař, Městská knihovna, GHMP Praha, 2014)

Dílo roku za období 2013-2014: Adéla Babanová, Návrat do Adriaportu, 2013

Název ceny každý rok štafetově putuje od předchozího laureáta (garanta ceny) k nově zvolenému, přičemž každoročně cena mění jméno garanta dle aktuálního laureáta.

Cena od Jiřího Kovandy, 2007
Cena od Vladimíra Skrepla, 2008
Cena od Adrieny Šimotové, 2009
Cena od Lukáše Jasanského a Martina Poláka, 2010
Cena od Václava Stratila, 2011
Cena od Daliba Chatrného, 2012
Cena od Vladimíra Kokolii, 2013
Cena od Martina Zet pro Karla Malicha, 2014

Aktivita Umělec má cenu (www.laureat.cz) vznikla v roce 2007 z potřeby upozornit na osobnosti výtvarné scény, které jsou pro mladší generaci umělců a teoretiků přirozenou autoritou, které mají její respekt. Jde o kolegiální vyjádření uznání, obdivu a úcty a také o pokus překlenout mezigenerační proluky vytvořením prostoru pro osobní setkávání.