Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » (Velkýma) Očima Tima Burtona

(Velkýma) Očima Tima Burtona

(Velkýma) Očima Tima Burtona

ANALÝZA: Big Eyes (režie: Tim Burton, 2014) – NIKOL ŠUSTROVÁ –

Nová dramedy Tima Burtona s názvem Big Eyes je režisérovým druhým biografickým feel-good příběhem na motivy skutečných událostí (prvním byla adaptace Ed Wood o životě režiséra Eda Wooda z roku 1994). Vypráví tentokrát o americké umělkyni Margaret Keanové a jejím manželovi Walterovi. Selektivní přístup režiséra k materiálu však tentokrát nedal vzniknout plnohodnotnému dílu jako spíš líbivé, zkratkovité poctě umělkyni-outsiderce.

Tim Burton – vizionářský režisér-umělec

Když v roce 2009 Muzeum moderního umění v New Yorku (MoMA) otevřelo ucelenou výstavu Tima Burtona a zároveň vydalo monografii The Art of Tim Burton, rozpoutalo celosvětové šílenství. Návštěvníkům výstavy muzeum představilo Burtona nejenom jako filmaře a animátora, ale především jako tvůrce se svébytnou uměleckou vizí. Zaškatulkování Burtonovy tvorby se ale výstava MoMA, stejně jako její četná pokračování (například české Tim Burton a jeho svět), chytře vyhnula. Není se čemu divit, neboť zařadit tohoto umělce do jedné škatulky se zdá – s ohledem na intertextualitu jeho díla – téměř nemožné. V řadě článků o Burtonově umění se tak mluví především o sjednocujících prvcích – spirálách, smutných pohledech, deformovaných postavičkách či gotických motivech.

Ve světě filmu je Burton považován za vizionářského uměleckého režiséra, kterému se stále ještě daří zasahovat do žánrových konvencí Hollywoodu a přetvářet je tak k obrazu svému. Jestliže však mají muzea a galerie problém zaškatulkovat Burtonovu výtvarnou a figurální tvorbu, pak to samé platí i v případě jeho filmografie. Snahy popsat Burtonovu osobní, uměleckou vizi a způsob, jakým pracuje s filmovými žánry, do dnešní doby vydaly na několik teoretických knih. Jednoznačné uchopení režisérovy svébytné filozofie se ale i přes množství teoretických prací – vzhledem k silné intertextualitě Burtonových děl – jeví téměř nemožné. Přesto najdeme  Burtonovy snímky, které, víc než cokoli jiného, spojuje svébytná výtvarná/stylistická stránka, tolik typická pro jeho animátorskou, výtvarnou i skulpturální tvorbu. Právě časté variace na výtvarnou stylizaci postav i prostředí, ale i příběhové linie či témata pak přitahují pozornost nejen fanoušků, ale i odpůrců či komiků. Variace, kýčovitost a popkulturní ráz Burtonovy tvorby, stejně jako tvorba Margaret Keanové, potažmo Waltera Keana, přitom je či může být v řadě případů považována za uměle vyprodukovanou a prázdnou.

Frankenweenie: Domácí mazlíček (rež. Tim Burton, 2012)

Frankenweenie: Domácí mazlíček (rež. Tim Burton, 2012)

Jestliže pro umělecké kritiky přelomu 50./60. let byla tvorba Margaret Keanové, potažmo Waltera Keana, sentimentálním kýčem, tvorba Tima Burtona by nejspíš dopadla podobně. Stejně jako v případě Keanové, i v Burtonových dílech nalezneme proměnlivé pozadí, na němž se vyskytují postavy vykreslené v jednotném stylu. Střihoruký Edward, postavičky z Frankenweenieho, Ichabod Crane, Viktor z Mrtvé nevěsty Tima Burtona… ti všichni jsou variacemi jedné postavy, které lze bez nejmenších pochyb vyjmout z jejich “kýčovitého” světa a zařadit do fronty ne nepodobné té z obrazu Tomorrow Forever Margaret Keanové, na kterém se tísní ubrečené děti z celého širého světa. Jestliže typickými znaky postav Margaret Keanové jsou modiglianovské, protáhlé linie (v případě modiglianovských portrétů) a neúměrně velké, smutné oči, díky kterým postavy a postavičky vypadají zároveň melancholicky a roztomile, pak typickými znaky Burtonových postav je především jejich roztomilá podivnost (hřebíky místo očí, ústřicovitá hlava – a především velké, vypoulené oči…), která je vyčleňuje z davu a poukazuje na jejich osamělost. Jestliže Margaret Keanová používá zpočátku tmavší, smutnější barvy a teprve po rozvodu s Walterem Keanem začíná používat naivní paletu zářivých barev, pak Tim Burton využívá kombinaci všeho – gotických černobílých variací i zářivých barev. A jestliže díla Margaret Keanové inspirovala celá hnutí umělců i výrobců hraček, nádobí a jiných výrobků, pak díla Tima Burtona inspirují přinejmenším stejně, ne-li o něco více. Burton i Keanová navíc ve všeobecném povědomí představují umělce, jejichž dílo se, díky své roztomilé melancholičnosti, prodává doslova samo. Kdyby se plakáty Burtonových kresbiček dávaly na výstavě zdarma, do deseti minut by po nich nezbylo zhola nic. Jinými slovy, Margaret Keanová i Tim Burton se stali doslova fenomény své doby.

Adaptace skutečnosti

„Skutečný příběh je současně něčím víc i něčím míň než pravda. Je něčím míň, protože je pouhým výběrem z pravdy. Je něčím víc, protože už byl dávno přetvořen v příběh.“1

 Ještě než se objeví první z titulků a název snímku Big Eyes, rozsvítí se na černém pozadí bílým písmem kratičká věta „based on true events“ („na motivy skutečných událostí“) – strategická nálepka, která divákovi úsporným stylem sděluje, že film, který hodlá zhlédnout, ho „pobaví/ohromí/překvapí/inspiruje něčím, co se skutečně stalo.“ Snímek Big Eyes tak nebude jen dalším fantaskním (fikčním) příběhem Tima Burtona, ale záznamem skutečnosti, která se doslova dožaduje statutu zábavního textu. Přestože si však Big Eyes nárokují jako zdroj – jako svůj master text – skutečnost, jsou pouhým zrcadlovým, a ještě ke všemu selektivním odrazem toho, co se doopravdy stalo. Skutečný příběh Waltera a Margaret Keanové je navíc do značné míry ovlivněn uměleckým, stylovým i osobním hlediskem režiséra Tima Burtona a scenáristů Scotta Alexandera a Larryho Karaszewskiho.2

Zleva: Walter Keane, Natalie Wood, Margaret Keane

Zleva: Walter Keane, Natalie Wood, Margaret Keane

Jak říká Thomas Leitch ve svém díle Film Adaptation & Its Discontents, uchopit text, který v podstatě není textem, není jednoduché.3 Nálepku “na motivy skutečných událostí“ proto nemůže získat jen tak ledajaký příběh. Převážně se jedná o skutečné události, které však nejsou součástí všeobecného povědomí. Jinými slovy se jedná o příběhy, které jsou polozapomenuté, případně neznámé, a přesto je o nich dostatek informací k tomu, aby se daly “zrekonstruovat”, což je v případě pravdivých příběhů bez textového podkladu nutností. Autorské ztvárnění pravdivého příběhu se pak neodvíjí od přenosu jednoho textu do druhého, ale od výběru, selekce jednotlivých truth claims (pravdivých tvrzení) a jejich následného propojení, které ústí v konstrukci celého příběhu. Oproti adaptaci master textu (uceleného textu, ze kterého adaptátor vychází – například románu, autobiografie, atd.), pak tvůrce v případě adaptace založené na skutečnosti není limitován tzv. hlediskem fidelity (věrnosti). Automaticky se totiž předpokládá, že nám nabízí výběr toho, co se doopravdy událo, a tedy co je věrné skutečnosti (ač se samozřejmě nevylučuje autorský zásah, tj. určitý fikční prvek). Nakolik je ale autor adaptace ve výsledku věrný realitě, už podle Leitche není až tak důležité. Co je důležité, je způsob, jakým adaptátor konstruuje master text, tj. způsob, jakým dochází k samotnému utvoření příběhu. Co tedy stojí v základu nové adaptace Tima Burtona? Jakým způsobem selektuje Tim Burton materiál a konstruuje ho v uvěřitelný příběh?

Margaret jako hrdinka

Neuvěřitelný příběh manželů Keanových se dočkal pouze jedné biografie s názvem Citizen Keane: The Big Lies Behind the Big Eyes (2014). I ta však byla s největší pravděpodobností vydaná v závislosti na natáčeném snímku Tima Burtona (snímek je v textu zmíněn jako již dokončený) a jako master text v případě adaptace Big Eyes nefungovala. Citizen Keane, stejně jako novinové a časopisecké články, se zaměřuje především na Waltera Keanea a jeho rozporuplnou osobnost. Srovnáváním dostupných informací (rozhovory, televizní show, novinové články) s autobiografií Waltera Keana The World of Keane (1969) autoři Cletus Nelson a Adam Parfrey docházejí celkem uceleného, přesto však na okrajích značně rozostřeného obrazu skutečnosti. Ačkoliv se autoři biografie snaží věnovat stejný prostor Walterovi i Margaret, je vidět, že excentričnosti Waltera Keana nebyli schopni odolat. Zaměření na Walterovu osobnost je patrné nejen z názvu knihy, ale i ze samotné předmluvy:

[…] V jednom regionálním plátku jsem narazil na článek o Walteru Keanovi. Ano. O Keanovi. Walteru Keanovi. Domnělý otec výstředního Big Eye umění byl naživu a přebýval v La Jolla, kde sepisoval svůj vlastní, self-published memoár, ve kterém sám sebe vykreslil jako umělce ne nepodobného Michelangelovi, a zároveň – překvapivě – jako oběť soudního procesu, novinářských podvodníčků a pomstychtivé, sexuálně vyšinuté ex-manželky. Vypadalo to na dobrý příběh. […] Jaký podivín, říkal jsem si, zatímco jsme se s Walterem domlouvali na interview. […] Čím víc jsem s Walterem Keanem rozmlouval, tím prapodivnější se příběh stával. Jeho manipulace s informacemi byly extravagantní a žádný z bývalých přátel nebo příznivců nechtěl Walterova tvrzení potvrdit.4

Následujících sedm kapitol se snaží poodhalit roušku Waltera Keanea – alkoholika, egomaniaka, sukničkáře, oslnivého baviče a velmi nadaného obchodníka. Margaret Keanová v příběhu zůstává vykreslená jako nesmělá, nejistá a introvertní manželka, matka a umělkyně, psychicky týraná a utiskovaná Walterem. Její přerod v hrdinku přichází až s odchodem na Havaj, kde potkává svého budoucího manžela (třetího v řadě) – sportovního reportéra Dana McGuirea – a začíná soudní při se svým bývalým manželem Walterem.

Ačkoliv se Walter Keane vzhledem ke své rozporuplné osobnosti obchodníka/“umělce“/utlačovatele jeví jako perfektní (anti)hrdina hollywoodského snímku, Burton se ve své filmové adaptaci vydává na opačnou stranu a do světla reflektorů posouvá Margaret Keanovou. Burtonovo hledisko není nijak překvapivé; od počátku své filmařské dráhy staví utlačované, introvertní, často roztomile prapodivné jedince do hlavních rolí. Ve filmu Beetlejuice (1988) se v hlavních rolích objeví dva nedávno zesnulí, kteří jsou ze svého domu vytlačováni novými nájemníky. Animovaný film The Nightmare Before Christmas (1993) v režii Henryho Selicka převádí na plátno původní příběh Tima Burtona o kostlivci Jackovi, který se – jako král Halloweenu – cítí oproti Santa Clausovi nedoceněný. Střihoruký Edward sleduje introvertního, romantického mladíka s nůžkami místo rukou a jeho snahu zapadnout mezi obyvatele amerického předměstí 50. let. Adaptace Ed Wood (1992) přibližuje divákům příběh režiséra-outsidera, který sice neměl talent, ale měl obrovské ambice. Burtonovy snímky, ať již animované či hrané, často sledují cestu nevinných, introvertních, ale silných jedinců za štěstím. Jakkoli však svou náklonností k excentrickým, introvertním (a méně či více zvráceným) postavám a příběhům Tim Burton narušuje klišé Hollywoodu, samotným zpracováním často kopíruje linii feel-good snímků.5 Introvertní postava (postavy) – ať už zůstane žít na okraji společnosti (Střihoruký Edward) nebo se začlení do společnosti (Viktor z Mrtvé nevěsty Tima Burtona) – nalezne své štěstí a svůj vnitřní klid (mnohdy ruku v ruce s láskou). V souladu se svou osobní vizí se tak Tim Burton i v případě snímku Big Eyes rozhodl namísto utlačovatele, agresora a sukničkáře Waltera Keana zaměřit na laskavý portrét introvertní umělkyně Margaret Keanové a její cestu ke štěstí, lásce a celosvětovému uznání.

Big Eyes (rež. Tim Burton, 2014)Přesun Margaret Keanové do popředí celé aféry se samozřejmě neobešlo bez citelné selekce toho, co zobrazit, dodat či poupravit. Již na samotném začátku filmu je divák seznámen s tím, kdo je hrdinkou celého příběhu – Margaret Keanová (zde ještě Ulbrichová), žena, která v dramatické scéně natočené na ruční kameru utíká od svého prvního manžela. Z konformního amerického předměstí se přesouvá i s dcerou do North Beach – mekky umělců (od Kerouaca po Ginsberga), ale i veškerých jiných pochybných individuí (včetně Margaretiny blíže nespecifikované extrovertní kamarádky). Protože Big Eyes pracuje se skutečnými událostmi a nikoliv s master textem, zaplňuje skutečnost hravou fikcí. Přisuzuje Margaret kamarádku (protože která žena nemá kamarádku?), do značné míry emancipuje Margaret a vykresluje ji jako matku samoživitelku, která je sice očividně introvertní (především to o sobě tvrdí), ale přesto se nebojí vzít život do vlastních rukou (utíká od manžela, se svým portfoliem se vydává na pracovní pohovor). Jestliže se scénář snaží rehabilitovat Margaret a zajistit jí místo na výsluní, pak Waltera od první chvíle degraduje. Od prvního setkání s Margaret je Walter vykreslován jako přehnaně žoviální, křečovitý obchodník tělem i duší. Schematická charakterizace se pak Waltera drží v podstatě až do konce snímku. Namísto velmi těžko uchopitelné postavy se tak divákovi dostává karikatury muže, kterým filmový (i skutečný) Walter mohl být. Nejednoznačnost jeho charakteru se stává poplatná Burtonově feel-good dramedy a stává se plochou jednoznačností, vinou které je Walter buď pouhá směšná figurka (když se snaží prodat své obrazy, sehraje scénu s Bantuccim v baru Hugry i, nebo obhajuje sám sebe u soudu), nebo neurotická postava (kdykoliv na někoho ječí či ho ohrožuje). A ačkoliv se snímek spolu se stupňující dramatičností snaží postupně vyhrocovat i Walterův charakter, nezmůže se na víc než na množství jednotlivých kraťoučkých epizod, které laického diváka pobaví či záměrně zmatou, ovšem o postavě Waltera či Margaret neprozradí nic nového.

S postupující slávou obou manželů začíná snímek Waltera démonizovat a stavět ho do pozice utlačovatele. Oproti skutečným událostem Margaret po dlouhou dobu neví, že má Walter dceru z předchozího manželství ani že nevystavuje své vlastní obrazy ve stylu Modiglianiho. Walter ji tak psychicky týrá nejen doma, ale především na veřejnosti, kde jí původně zakazuje vystavovat a později i mluvit s novináři, ale i se zájemci o její umění. Burtonova Margaret však ani v nejmenším netrpí nemluvností či hrůzou ze svého manžela. Když ji Walter okřikne, aby o jejich úmluvě mluvila na veřejnosti potichu, Margaret nebojácně a velmi hlasitě odpoví: „I will talk as loud as I want.“ Na to Walter (očividně v úzkých) pohrozí Margaret, že ji dá odstranit. Margaretina odpověď je opět nebojácná:     „Oh. Are you threatening me? Fine. Kill me […].“ Společně se sarkasmem, kterým Waltera častuje od počátku snímku, dává Margaret divákovi najevo, že je všechno možné (introvert, naivka…), jenom ne slaboch. Když se Margaret konečně vymaní z manželových spárů (opět útěkem), usadí se sama na Havaji a konečně prolomí nesmyslnou smlouvu s manželem, je už u diváka zapsaná jako „divná“, ale neochvějná, silná hrdinka, která našla své místo a štěstí na světě. Následující soudní přelíčení funguje jenom jako závěrečná groteska, která zdůrazňuje Walterovu směšnou, patetickou a (konečně) dysfunkční snahu obloudit svět a opětovně okrást Margaret o její umění i životní štěstí.

Měl Tim Burton velké oči?

Jako dítě jsem potkával malby Keanové na každém kroku. U doktora byla velkooká dívenka s pudlem. U zubaře byla série maleb dětí s kočkami. V obchodě měli blahopřání s Keanovými balerínami, Keanovými sirotky, Keanovými kovboji, a tak dále a tak dále. Ty obrovské, smutné, „Big Brother“ oči mě fascinovaly. Měl jsem pocit, že mě ty divné děti neustále sledují a ten pocit se mi líbil. Bylo to jako být chycený v bizarním, podmanivém snu.

Vždycky jsem byl fascinovaný lidmi s velkýma očima. Johnny Depp, Winona Ryder, Helena – ti všichni mají velké, kulaté oči. Cítil jsem proto, že Margaret něco dlužím. Její tvorba na mě měla velký vliv…

– Tim Burton6

Zleva: Tim Burton, Margaret Keane, Amy Adams a Christoph Waltz © Sonia Moskowitz/Zuma Press

Zleva: Tim Burton, Margaret Keane, Amy Adams a Christoph Waltz © Sonia Moskowitz/Zuma Press

Jestliže někdo vzdával a vzdává hold Margaret Keanové a jejímu umění, je to právě Tim Burton. V roce 1991 nechal Margaret zvěčnit svou bývalou snoubenku Louise Marie a jejich psa Chi… na obraze, později ji požádal, aby namalovala i jeho bývalou přítelkyni Helenu Bonham Carter. V rozhovorech Burton zcela otevřeně Keanovou obdivuje a vyjadřuje se o ní jako o jedné z důležitých uměleckých postav, které ho výrazně ovlivnily. Adaptace Big Eyes, stejně jako adaptace Ed Wood, je tak poctou umělci, o jehož talentu, „prapodivnosti“ a outsiderském rázu Tim Burton ani na moment nepochybuje. Oproti snímku Ed WoodBig Eyes ale jednu velkou slabinu – Burtonovu snahu rehabilitovat postavení Margaret. Zasazení tohoto příběhu do rámce Burtonovy filozofie – která primárně zachycuje, jak outsider ke štěstí přišel – se ukazuje jako nešikovné. Margaretino strádání a opětovné nabytí štěstí je sice feel-good materiálem a laického diváka potěší (protože: podívejte, co dokázala obyčejná, introvertní matka z amerického předměstí), ale na diváka, kterému nejde primárně pouze o dějovou linii, bude působit značně ploše a zkratkovitě. Burton totiž svou selekcí nevědomky dává znát, že za příběhem introvertní matky samoživitelky a šaškujícího, neurotického Waltera se skrývá něco víc – něco, co má mnohem větší potenciál než modrooká Margaret usrkávající čaj s pohledem na havajskou přírodu. A právě ono chybějící „něco“ by si zasloužilo víc pozornosti, než osud Margaret Keanové. Příběh Keanových – ať se to někomu líbí nebo ne – totiž fascinuje a fascinoval nikoliv proto, že autorkou sirotků s obříma očima je Margaret, ale proto, že Walter dokázal světu namluvit, že tomu tak není.

Big Eyes

Režie: Tim Burton
Scénář: Scott Alexander, Larry Karaszewski
Kamera: Bruno Delbonnel
Hudba: Danny Elfman
Hrají: Amy Adams, Christoph Waltz, Krysten Ritter, Jason Schwartzman a další
USA, 2014, 106 minut
Premiéra v ČR: 5. 2. 2015

Print Friendly, PDF & Email
  1.  LEITCH, Thomas. Film Adaptation & Its Discontents. The Johns Hopkins University Press, 2007. Str. 290. []
  2.  Oba scenáristé pracovali i na Burtonově prvním biografickém snímku Ed Wood (1994). []
  3.  LEITCH, Thomas. Film Adaptation & Its Discontents. The Johns Hopkins University Press, 2007. Str. 280–303. []
  4.  PARFREY, Adam and NELSON Cletus. Citizen Keane: The Big Lies Behind the Big Eyes. Feral House, 2014. Kindle Edition (Amazon). []
  5.  Především jde o postavy z autorských snímků Tima Burtona. Adaptace děl jiných autorů, které mají ve svém základu master text (jako například Sweeney Todd: Ďábelský holič z Fleet Street), mají své směřování a vyústění často dané. V takových případech Tim Burton často adaptuje texty, ve kterých proti sobě stojí dvě a více excentrických postav. Tento tzv. „duel of the freaks“ (Mark Salisbury; Tim Burton (2006). „Batman“. Burton on Burton. London: Faber and Faber. pp. 70–83.) můžeme nalézt jak ve Sweeney Toddovi, tak ve filmu Batman a Batman se vrací. []
  6.  HIRSCHBERG, Lynn. „Eyes Wide Open.“ W magazine. Dostupné 4.2.2015 z http://www.wmagazine.com/culture/film-and-tv/2014/12/tim-burton-big-eyes-movie/photos/. []

Autor

Počet článků : 17

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru