„Vypusťte obřího zombie šimpanze!“

Publikováno: Jaroslav Stuchlý Publikováno dne: 21. dubna 2015 Rubrika: Komiks | Komentář : 0

RECENZE – KOMIKS: Goon: Samej průšvih (Eric Powell) – JAROSLAV STUCHLÝ –

Citovaná hláška ze třetího svazku Goonových dobrodružství není vybraná náhodně. Podle toho, jakou reakci ve čtenáři vyvolá zjištění, že ústřední padouch série je bez problému schopen použít podobnou obludu, lze totiž lehce odvodit, jak moc mu takový comics přijde k chuti. Hodně napoví už obálka (mám na mysli tu Powellovu, nikoli speciální Mignolovu), která evokuje filmové plakáty k hororovým sci-fi filmům studia Universal z 50. let. Právě zde je potřeba hledat kořeny Goona: v brakovosti, filmové béčkovosti, v laciných námětech plných zombie, chapadlovitých monster z jiných dimenzí nebo upírů. S nimi se musí vypořádat antihrdina Goon, svalnatý bijec, který sice moc nepřemýšlí, ale zato je jediný, kdo je schopen poskoky v úvodu zmíněného Páter Monstera držet dál od své čtvrti. Ta zase ponejvíce připomíná přistěhovaleckou dělnickou čtvrť za Velké hospodářské krize. Powellův svět má stejně daleko k mainstreamu jako jeho titulní postava ke klasickému superhrdinovi, ale o to více baví ty, kteří jsou ochotni a schopni na tuhle žánrovou hru přistoupit.

Bylo by snadné sérii odstřelit se slovy, že jde o příšernou hloupost, že Powell sice umí skvěle kreslit, ale tento talent dává do služeb pokleslým scénářům, v nichž na sofistikovanější zápletku opravdu nenarazíte. Bylo by to snadné, ale krátkozraké, protože i třetí díl oplývá tím, čím oba předchozí svazky: autorovým nadhledem, smyslem pro groteskno a absurdní humor, s nímž dokáže svůj vlastní výtvor okomentovat. Tentokrát sice chybějí vložené fiktivní reklamy, nahrazuje je ovšem dvojstránka, na níž se Powell svérázným způsobem vysměje nejen všem kritikům hledajícím v jeho díle hlubokomyslnou symboliku, ale shodí i svoje vlastní nominace na prestižní Eisnerovu cenu. Navíc záměrně použije „hnusně tečkovaný“ rastr, jaký byl pro comicsy typický ještě v 80. letech minulého století.

Samej průšvih se skládá ze čtyř epizod. V té první se vracejí někteří staří známí, nešťastný (nemrtvý) šerif, kterého jsme v první knize opustili uprostřed divoké přestřelky s Páterovými zombíky, nebo šílený génius Hieronymus Slitina a jeho robotický výtvor Bruno. Druhou zdobí ironický komentář a jde o parodii jak na příběhy, kde si to rozdávají gigantická monstra (třeba King Kong), tak na Hulka, až na to, že na Goonovi při přeměně (na rozdíl od zeleného zuřivce) nevydrží kalhoty. Třetí kapitola je crossover: na Lonely Street hostuje za scenáristického a výtvarného přispění Mika Mignoly samotný Hellboy. A aby mohli oba mlátiči společně zabojovat proti létajícím chobotnicím, musejí si samozřejmě nejprve dát pořádně do držky. Poslední segment zpočátku královsky pobaví výskytem několika (pseudo)upírů, ve druhé polovině ovšem nabídne nečekané emoce a dojetí…jen nepropadejte panice, stále v goonovském stylu.

Těžko říct, zda je Samej průšvih nějakým zvláštním posunem oproti předchozímu Nic než utrpení a Mé vražedné dětství. Je to stále stejně ztřeštěné, zábavné a sebeuvědomělé. Zásadní otázka tedy zní: dojde opět na Frankyho nejoblíbenější trik s kudlou?