Cesta na finský sever s Mikou Kaurismäkim

REPORT: LFŠ 2015 – LENKA ZÁTHURECKÁ –

Jeden z nejznámějších nezávislých finských režisérů Mika Kaurismäki se v Uherském Hradišti ukázal již podruhé a tentokrát si s sebou také odvezl cenu za přínos světové kinematografii v podobě zlatého zmrzlinového kornoutu. Poprvé, před osmi lety, zde však prezentoval filmy vzniklé pod nálepkou Brazílie, která se v devadesátých letech stala jeho druhým domovem. Tento rok se dramaturgové Letní filmové školy vrátili ke kořenům, a tak měli diváci možnost shlédnout výběr z Kaurismäkiho finské tvorby osmdesátých let. „Je dobré točit filmy ve dvou zemích, protože pak můžete být hostem při dvou různých Fokusech. Ještě přemýšlím nad třetí zemí,“ prohlásil k situaci sám pobavený režisér.

Ve dvou z promítaných filmů (Lhář, Vyvrhelové) se před kamerou představil také Kaurismäkiho mladší bratr Aki. Právě rodinné sepjetí při natáčení filmů, ale také z hlediska námětu, je v Mikyho filmografii časté. V absolventském filmu Lhář si budoucí filmový režisér Aki zahrál roli patologického lháře/flákajícího se spisovatele/intelektuála, který pouze mluví, avšak nikdy nekoná. Jedinou aktivitu z něj „vydolují“ pouze atraktivní helsinská děvčata. Lhář je poctou francouzské nové vlně a J.-L. Godardovi, ale zároveň také prvním filmem, který ustanovil Finsko jako zemi zaslíbenou existencialismu. Ve srovnání s Kaurismäkiho pozdější tvorbou je film zcela pochopitelně zatížen „nešvary mládí“ (prázdnější pasáže, často se opakující motiv náhody, povrchnost hlavní postavy), ovšem již zde můžeme pozorovat prvky pro ni tak typické – jemný černý humor, problémy mezilidských vztahů a lyrické pasáže odlehčené komediálními momenty. Také zde můžeme vypozorovat motiv Mikyho okouzlení country a lidovou finskou hudbou, který se pak objeví mimo jiné ve filmech Vyvrhelové (diegetická hudba v barech, na vesnické zábavě) a Cesta na sever (koncert otce a syna, zpívání v autě, otec zpěvák…).

Vyvrhelové z roku 1982, kteří se stali Mikyho celovečerním debutem, vypráví o dvojici kamarádů, kteří jsou okolnostmi donuceni dát se na útěk před gangstery i policií. Vše graduje spektakulární honičkou, při níž jsou hlavní hrdina a jeho dívka pronásledováni policisty v helikoptéře. Při nedělní Lekci filmu podle Mikyho Kaurismäkiho, o kterou byl mezi mladými i staršími cinefily obrovský zájem, pak režisér přiznal, že tato scéna vychází z Hitchcockovy klasiky Na sever severozápadní linkou. Vyvrhelové jsou obecně považováni za zlomové dílo finského filmu, protože oficiálně opouštějí přísně realistický styl tehdejších filmů a představují mnohem hravější poetiku. V tomto filmu současně můžeme vysledovat míšení několika žánrů, což se také stalo pro Kaurismäkiho tvorbu typické. Baladická roadmovie, avšak také kriminální drama říznuté nenásilným příběhem o lásce ve stylu Bonnie a Clyda je plné bizarních dialogů a ironického humoru hlavní postavy. I v tomto filmu se objevil Aki v roli Ville Alfy. Ke krimi road movie námětu se pak Mika vrátil ještě v roce 1985 snímkem Rosso o nájemném zabijákovi, jenž je nucen zlikvidovat jediného člověka, který pro něj kdy něco znamenal.

Nejnovější z promítaných filmů byla Cesta na sever (2012), která se stala součástí slavnostního zahájení celé Letní filmové školy. Jde o další  Mikyho road movie zkoumající vyvíjející se vztah mezi otcem a synem, kteří se přes třicet let neviděli. Pomineme-li méně uvěřitelné pasáže a otázky zavilých skeptiků ve stylu „proč by mladý syn s perspektivní kariérou takřka bez odporu vyjel s tlustým dýchavičným otcem, oblékajícím se i jednajícím na hranici vkusu… a vážně by klavírního virtuóza opustila manželka jen proto, že po nocích hraje na klavír a pro jistotu se odstěhovala na druhý konec Finska,“ pak máme před sebou neskutečně pohodovou a oddechovou záležitost o rodinných vztazích. Pravda, zápletka o tom, jak si na stará kolena udělat pořádek v restech z minulosti, je stará jako svět sám, ale i tak… Otec a syn na své cestě potkávají množství více či méně bizarních postaviček (homosexuální milovník sauny a marihuany/manžel nevlastní sestry hlavního hrdiny či zmatená babička rozdávající eurové mince) a cesta samotná se nakonec stává prostředkem pro jejich sblížení. Postava obtloustlého otce (čti deus ex machina) místy až nápadně připomíná hospodyni Grace ve filmu Univerzální uklízečka. I s jejím příchodem se totiž vše změní k lepšímu a její rázovitý přístup k životu je častým zdrojem různých potíží, ale také komických situací. Důležitým prvkem Cesty na sever je protikladnost dvou hlavních postav – elegantní a uzavřený syn fešák je zde postaven proti olbřímímu milovníkovi havajských košil. Režisér zde opět pracuje s častým motivem náhody (příjezd k dceři a její sex s manželem po půl roce…) a také postavami, které se postupně vyvinou až v kriminální živly.

Závěrem je však třeba určitě smeknout pomyslný klobouk před Mikyho režisérským nadhledem. Jak on sám během uvedení filmu prohlásil, linka mezi komedií a tragédií je velmi tenká a zde se mu povedl zdánlivě tragický příběh rodiny s narušenými vztahy zobrazit jako něco, s čím se vlastně dennodenně pereme všichni a čemu je třeba umět se zasmát. Finská kinematografie tedy dokáže nejenom zchladit dechberoucími vizuály tisíců jezer, ale také zahřát na duši a pomoct srovnat si v hlavě ledasco z vlastního života. Mika Kaurismäki, i když na rautech působí jako obezřetný seveřan, svými filmy dokazuje, že citlivý humor a laskavý nadhled jsou jedny z jeho základních vlastností.