Půlnoc patří upoceným knírům, kulometům a osmdesátkovým kulturistům

REFLEXE: Půlnoční delikatesy na LFŠ – LENKA ZÁTHURECKÁ –

Tímto krédem se začali řídit dramaturgové letošní Letní filmové školy a koneckonců nemohli udělat lépe. Do programu totiž zařadili sekci Půlnoční delikatesy, v níž bylo promítnuto to nejlepší a také samozřejmě nejkvalitnější z tvorby produkční společnosti Cannon films. Divák unavený existenciálními debatami ve finské sekci nebo silnými příběhy polské kinematografie si tak mohl takříkajíc silně odfouknout a nechat se společně s pár alkoholickými kalíšky zrestartovat do dalšího dne. Přesně tak totiž filmy Cannon films působí.

V rámci sekce bylo promítáno celkem devět Cannon specialit čítajících takové perly jako Delta Force s mistrem jednoho výrazu Chuckem Norrisem, Superman 4, kde jediný muž dokáže zašpuntovat sopku jinou horou, nebo také Sindibáda sedmi moří, ve kterém se sešlo snad nejvíce naolejovaných kulturistů v dějinách celé kinematografie.

Já se ve své reflexi pokusím popsat genialitu alespoň tří z nich. Každý film ze zmíněné sekce byl vždy uveden dokonalým a vyčerpávajícím komentářem bezkonkurenčního Jiřího Flígla. Místy však nebylo jednoduché se v komentáři zorientovat, protože konferenciér Jiří často a plynule přeskakoval z výrazů plných opovržení a konsternace do naprostého okouzlení a cituplného obdivu k této líhni béčkových filmů.

Texaský masakr motorovou pilou – 2!

Sérii dokonalosti započal v pátek 24. 7. snímek Texaský masakr motorovou pilou 2. Režisér Tobe Hooper zde předvedl neskutečný koncert plný laciných převleků, divokého make-upu, osmdesátkové hudby a vyvážených hereckých výkonů. Režisér tímto filmem bezesporu dokonale pohřbil jedničku stejnojmenného filmu a dokázal také, že má vcelku specifický smysl pro humor. Žánrové označení horror by totiž tento Texaský masakr doslova urazilo. Sugestivní hrůzu a nervy vyšponované k prasknutí u něj rozhodně nečekejte. Oproti stylově čisté jedničce, která byla neoddiskutovatelně sugestivním hororem (jenž se ostatně stal jedním ze základních kamenů celého žánru) plným napětí podpořeným jak střihem, tak i zvukovou stopou, je dvojka komedie. Texaský masakr 2 je totiž satirou na sebe sama. Zvráceným až směšným způsobem je zde servírována kritika na tradiční americké hodnoty, jako je rodina, vlastenectví nebo právo na spravedlnost.

V Texasu dojde k další dvojnásobné vraždě a místní policejní neumětelové se snaží udělat z celé události jednoduchou dopravní nehodu, aniž by tušili, že zabití mladíci chvíli před smrtí volali do rozhlasové stanice KOKLA. Jejich smrt je tedy navždy zachycena v otiscích magnetofonové kazety. V tu chvíli však již na místo přijíždí bezkonkurenční Dennis Hopper, léty ošlehaný bývalý ranger, kterému také kdysi motorová pila vzala blízkou duši. Nejdříve utře veškeré policejní oficíry a pak již začíná samotné vyšetřování. Hopper totiž jako jediný ví, o co jde. Ale je skutečně jediný? Do série krve a hysterického ječení je také vtažena rozhlasová hlasatelka Stretch, která se později stane platonickou láskou samotného Kožeňáka.

Tak tohle je ve zkratce vše co T. M. M. P. 2 otrlému divákovi nabízí. Na druhou stranu však v těchto několika řádcích ani není možné dostatečně sugestivně přiblížit ty litry prolité krve (ve srovnání s děsivou jedničkou, kde nebyla prolita ani kapka?), ječení a hlášky, které postavy v pravidelných intervalech dávkují. Kdyby už kvůli ničemu jinému… finální souboj motorových pil Leváka a Kožeňáka by si neměl nechat ujít nikdo. Ať už v Texasu, Hradišti nebo kdekoliv na této planetě.

Přání smrti 3

Přání smrti je další z akčních filmů, u kterého jednička nebo dokonce dva díly prostě nemohly stačit. Splendidní Charles Bronson, jehož knír se při změně mimiky zachvěl v průběhu filmu asi třikrát, opět dokázal, že ten nejtvrdší „klaďák“ nemusí být jen namakaný třicátník s přitažlivým obličejem. Stačí pochromovaná půlmetrová pistole na dobírku a mstitelova mise může započít.

Tento film Jiří Flígl uvedl o půlnoci třetího dne v neděli ve Sportovní hale a z hlediska zvukových reakcí přítomných diváků se jednalo o film možná nejúspěšnější. Jedna z přítomných divaček Bronsona málem neudýchala a během celé projekce sebou střídavě mlátila o židle a zem, během čehož vydávala orgastické pralesní zvuky. Osobně myslím, že pro film není lepší recenze.

Přání smrti 3 přináší na plátna neotřelý příběh o stárnoucím mstiteli, který přijíždí za svým přítelem z vietnamské války, avšak nalézá jej umírajícího, kdy z posledních sil vydechne, aby se Bronson postaral o jeho záležitosti. Epičnost tohoto úvodu předčí snad jen superpadouch se zjevnými švédskými předky a vyholenou dálnicí na hlavě. Shriker je bossem newyorkského gangu, který místní komunitě zjevně přerostl přes hlavu a Bronson má hned od počátku neurčité tušení, že za smrtí jeho přítele stojí právě on. Bronson posléze ve vězení, kam byl neprávem uvrhnut, uzavře pakt se šéfem místní policejní stanice a jeho cestě k vyčistění kriminalitou prolezlé čtvrti už nemá co stát v cestě. Kersey se usadí v bytě svého nedávno zabitého přítele a za pomoci místních starousedlíků se pustí do boje s gangem násilníků a rabiátů oděných v kůži a opásaných řetězy. Bronson alias Kersey se v průběhu své mravní cesty setkává s přitažlivou státní zástupkyní, která po něm zjevně jede od první minuty setkání na služebně. Kathryn Davisovou bylo tedy učiněno zadost ve story naplněné láskou a chtíčem a od jejich společné večeře u zástupkyně doma je každému jasné, že aby byl žánr naplněn, Kathryn musí zemřít. Což se ostatně stane v následujících pěti minutách. Příliš dlouho jim to nevydrželo a tak ani Bronson není velmi zlomený, když se dozví o jejím úmrtí. Prostě LIFE GOES ON a mise na vystřílení místních zvrhlíků musí pokračovat. Není čas na slzy. Pro nikoho asi není překvapením, že Bronson nakonec čtvrť doopravdy vyčistí, zlovolný Shriker nakonec zhyne po Bronsonově útoku minometem a v městě nastane klid a mír.

Přání smrti 3 je opět neskutečnou oslavou Ameriky a republikánských hodnot, kdy právo vlastnit (a taky použít) zbraň je základ a spravedlnost by měla být nastolena veškerými prostředky. Živě si dokážu představit, že v osmdesátých letech se sice ze stárnoucího avšak stále zachovalého Bronsona mohla rozklepat kolena nejedné mladé dívce v rozpuku. Dnes je však Bronson pouze připomínkou toho, že béčkové akční sequely a Ameriku jako takovou je třeba brát s nadhledem. Režisér Michael Winner to s tímto filmem tedy doopravdy vyhrál.

Sindibád sedmi moří

I když tento film není pokračováním, přeci jen se jeho hrdinové objevili již v mnoha dětských knihovničkách a snech. Spíše nežli neškodnou pohádkou pro malé princezny před usnutím však často záběrováním, náplní některých scén a výrazy jednotlivých hrdinů připomíná komicky zvrhlé soft porno s příběhem. Uznejte sami. Čokoládová kráska vlnící se po lese ve smyslných pohybech, která chce svými půvaby zaklít mocného Sindibáda nebo jedna z lesních amazonek naskakující na Vikinga přímo rozkrokem do obličeje? Nemluvě o Džafarově ďábelském stroji, který má sloužit k vymývání mozku princezny Aliny, avšak vypadá spíše jako plastikové vězení pro praktikanty v oboru sado maso.

Ale to bych přespříliš předbíhala. Tento film je mým osobním favoritem ze všech tří recenzovaných lahůdek. Je plný napětí (čaroděj Džafar), přehnaných hereckých výkonů (opět čaroděj Džafar), osmdesátkových fialových legín, pravěkých vizuálních triků a scenáristických berliček. Sindibád sedmi moří vznikl v produkci Cannon films v roce 1989 po mnoha peripetiích, při kterých se k filmu dokonce ztratil scénář i mnoho nahraných dialogů. Režiséři Enzo G. Castellari a Luigi Cozzi se ale k tomuto nepodstatnému problému postavili se ctí a ze šestihodinového materiálu k seriálu vytvořili hodinu a půl trvající dílko kvalitou vyrovnávající se současným šlágrům jako Iron Sky nebo Chata v horách.

Sindibád byl pro mě přelomový v několika rovinách současně. Proč do role Sindibáda obsadili Lou Ferrigna, který ve své sbírce výrazů vlastní pouze neustávající údiv a chlípný úsměv, jsem se přestala ptát po deseti minutách filmu a přistoupení na ryze specifickou poetiku tohoto dílka. Ano, to je totiž to nejdůležitější jak je třeba ke Cannon filmům přistoupit. Přistoupit na jejich pokroucenou logiku a nějakým divným způsobem (při kterém musí být cinefilské vzdělání poctivě uspáno) si je zamilovat. Sindibád notně pokouší divákovu trpělivost. Vše je ztraceno již v prvním obraze, kde si tvůrci alibisticky přimysleli maminku, která před usnutím vypráví celý příběh své malé unyle mluvící dcerce. Kde v průběhu filmu chyběl dialog, maminka se silnou trvalou vše hravě zastoupila.

K obsahu snímku se distributor pro Českou republiku vyjadřuje takto:

„Sindibád sedmi moří je fantastický dobrodružný příběh na základě vyprávění o legendární námořníkovi Sindibádovi, který však má teď za úkol nalézt pět magických kamenů, aby osvobodil město Basru od zakletí ďábelským čarodějem.“

Distributor však již nemluví o epesní scéně, kdy Sindibád bojuje na lodi s nemrtvými, při níž vytrhne srdce (obličej aliena) samotné smrti a rozdrtí jej na zelenou kaši. Distributor také zcela opomíjí herecký koncert jednoho z nejvíc přehrávajících zloduchů celé kinematografie. Obličejové výrazy čaroděje Džafara (hraný Johnem Steinerem) by totiž měl minimálně jednou za svůj život spatřit každý, kdo se jen okrajově zajímá o film. Zkrácený distributorský odstavec také nikdy nepostihne fenomenálnost finálního souboje, kdy se steroidy nabušený Sindibád pustí do boje se svým skrz na skrz zlým dvojníkem. Takové věci musí člověk vidět na vlastní oči. Nikdo vám je totiž dostatečně sugestivně nepopíše.

Touto tezí se podle mě dá vystihnout obecně celá produkce Cannon films. Společnost, která je dnes synonymem pro „kvalitní“ béčkové akční filmy je svým způsobem raritní. Tolik svéhlavého patriotismu, nelogicky navazujících scén a mužů ze sousedství, kteří se nebojí vzít do ruky zbraň, totiž nikde jinde neuvidíte. Cannon films nejsou filmy pro každého. Jsou pro ty co film (pateticky možná i život?) neberou až tak moc vážně a mají zakódován jistý stupeň nadhledu.