Hrdinové, kteří běží za iluzí

OHLÉDNUTÍ za Hlavní soutěží MFF Karlovy Vary 2015 – VÍT POLÁČEK –

Každý rok se v období po karlovarském mezinárodním filmovém festivalu opakuje tradiční mantra: „Soutěž byla slabá“. Málokdo ji ale viděl v celku. Zaneprázdnění publicisté totiž často navštěvují jiné, nesoutěžní sekce (Horizonty, Jiný pohled…), kde jsou prezentovány oceněné filmy ze zahraničních přehlídek. Zároveň tradičně před festivalem přichází různá periodika s doporučením, co letos určitě neminout.  Protože ale většinu filmů uvedených v Hlavní soutěži nemohl nikdo dopředu vidět, doporučení se jich zpravidla netýká.  Letos ve svém rozhovoru pro videokanál Britských listů dokonce Jan Čulík zašel tak daleko, že označil soutěž za špatnou z logiky věci „když natočíte dobrý film, tak ho pošlete do Cannes“. I proto by Čulík nejraději viděl karlovarskou přehlídku jako „festival festivalů“, který by byl něčím na způsob podzimní přehlídky Be2Can. Ostatně i Marek Eben si při moderování úvodního večera ironicky povzdechl, že by čeští filmaři byli raději poslední v Cannes než první ve Varech. To je vzhledem k autoritě francouzského festivalu logické, i když v posledních letech zároveň nerealistické. Svůj vliv může mít i to, že jakýkoli úspěch venku je vnímán jako mezinárodní, zatímco vítězství v Karlových Varech je pro mne nepochopitelně pořád vnímáno jako snazší výhra na domácím hřišti.1 O vítězi přitom rozhoduje mezinárodní porota, stejně jako na jiných festivalech. A argumentace pak probíhá v kruhu – kvalitní jsou údajně jen filmy zařazené do Cannes a ocenění odjinud zase nestačí na prestižní „palmičku“.

Zapomíná se však na to, že hlavní soutěž v Cannes je často přehlídkou etablovaných jmen a že i ona má své slabé koně. Progresivní a nové filmaře je potom i na riviéře potřeba hledat ve vedlejších a nezávislých sekcích, jako je Quinzaine des Reálisateurs, nebo v soutěži jiných festivalů, například v Locarnu nebo Rotterdamu. Stejně tak se nesmyslně opomíjí, že už v minulosti ve Varech soutěžili tvůrci, kteří psali filmové dějiny (namátkou třeba Ken Loach, Sergej Bondarčuk nebo František Vláčil) a že i v porevoluční historii festivalu bylo k vidění v Hlavní soutěži hodně kvality. Z posledních let třeba vítězný gruzínský film Kukuřičný ostrov, který se v minulém roce dostal až do širší nominace na cizojazyčného Oscara, Kavkazský zajatec Sergeje Bodrova též nominovaný na Oscara nebo Amélie z Montmartru Jeana-Pierra Jeuneta, která následně obletěla celý svět. A to zmiňuji jen filmy, které si odnesly hlavní cenu. Kdyby skutečně existovala logika toho, že všechny „dobré“ filmy jdou do Cannes a ostatní festivaly sbírají jen to, co Thierry Frémauxovi upadne ze stolu, bylo by vlastně s podivem, jak se vždy organizátorům festivalu v Karlových Varech podaří sehnat nejen jména, ale i kvalitu. A to ještě nechávám stranou vedlejší soutěž Na východ od západu, která může být svojí profilací pro zahraniční návštěvníky festivalu daleko zajímavější než hlavní soutěž.

Po trochu delším úvodu se tak můžeme konečně přesunout k letošní jubilejní 50. kolekci festivalu. Letos se povedl uměleckému řediteli festivalu Karlu Ochovi v podstatě husarský kousek. Většinu z uvedených třinácti soutěžních filmů totiž spojuje ústřední téma, v každém snímku ztvárněné jiným způsobem. Kdyby taková představa nebyla při znalosti současného filmového průmyslu pošetilá, skoro by se dalo spekulovat o tom, že Och zadal ústřední téma třinácti filmařům, kteří jej pak uchopili po svém, jako kdyby dělali cvičení na filmové škole. Takto postavená soutěž má smysl v tom, že konfrontuje radikálně odlišné přístupy k podobnému tématu a zároveň si drží svoji pečlivě vybudovanou dramaturgickou linii. Tím, co letošní karlovarské filmy spojovalo, byl silný hrdina (mužské postavy převažovaly nad ženskými), který se žene nekompromisně za svým cílem, aby posléze zjistil, že se hnal za chimérou a iluzí, nebo že jeho houževnatá práce byla ve výsledku na nic.

Nejvíce se čekalo od německého režiséra Dietricha Brüggemana, který po fenomenálním úspěchu Křížové cesty na festivalu v Berlíně poslal svoji satirickou komedii Heil přímo do Karlových Varů. Jeho nový nekorektní film má ve svém středu několik hrdinů, kteří se ženou za nesmysly. Jeden z pravicových extrémistů tak například věří, že získá svoji vyvolenou tím, že ovládne Německo a zaútočí na Polsko. Jak už to tak bývá, velké očekávání se změnilo spíše ve zklamání, protože Brüggeman považuje extrémisty za hlupáky podobně, jako to dělala kampaň Podporuj svého nácka.  Některé gagy jsou trefné a téma je stále aktuálnější, ale výsledek je rozpačitý. Podobně jako Česká soda, také Heil se baví inscenováním televizních formátů a reportáží a používá jejich formální znaky k tomu, aby si utahoval z celé německé mediální scény. Vedle dvacet let starého pořadu ale zdaleka nepůsobí tak nekompromisně.

Menší rozpaky budil další německy mluvený příspěvek do soutěže. Peter Brunner, rakouský žák Michaela Hanekeho, představil dějově minimalistický pohled na dívku, která se připravuje na odchod milované babičky s názvem Má křídla, kdo končí pádem. Brunner s tématem zachází citlivě a dokáže vytvořit neuvěřitelně intimní momenty. Zároveň ale příběh prokládá citacemi z básní Heinricha Heineho a nepochopitelně stylizovanými vizemi, které působí jako fotografie ve stylu emo. Obojí podle mne postrádá smysl a ubírá intimnímu pohledu na vztah holčičky, mladé dívky a starší ženy hloubku. Opak si ale myslela hlavní porota, která filmu nakonec docela překvapivě přiřkla Zvláštní cenu.

Zvláštní uznání poroty potom získal film italského režiséra Ferdinanda Cita Filomarina Antonia o básnířce Antonii Pozziové, která v roce 1938 v pouhých 26 letech spáchala sebevraždu. Antonia je opět hrdinkou, která touží psát a vydávat básně, ale za jejího života jí to není ani přes veškerou námahu dopřáno. Film ve vytříbené scénografii ukazuje impresionistické momenty z jejího života a kombinuje je s její vynikající poezií.  K absolutnu italskému filmu scházela vlastně jen trošku výraznější představitelka a větší prostor pro diváckou empatii.

Cenu za režii si ze závěrečného večera odnesl za svůj celovečerní debut Kosovan Visar Morina. Jeho drama Babai sugestivně zprostředkovává zážitek uprchlíků utíkajících z nevyhovujících (přesto, že evropských) životních podmínek. Kamera vlastně neopustí desetiletého Noriho, který je na svého otce natolik fixován, že po jeho odjezdu za prací do Německa udělá naprosto cokoli, aby se dostal za ním. Vysněná cesta lemovaná krutostí a kriminálními činy nakonec skončí v pasti imigrantského systému. Nori je ukázkou protivné postavy, která ale svojí energií film utáhne podobně jako třeba Rosetta ve stejnojmenném filmu bratří Dardennů. Babai reprezentoval v karlovarské soutěži typ současného sociálního dramatu.  Kromě ceny za režii byl ještě snímek oceněn nestatutární cenou Europa Cinemas Label.

Úplně jiný typ kinematografie přivezla do města s kolonádami rumunská režisérka Anca Damian, která potvrdila, že se přítomnost celovečerního animovaného filmu v Hlavní soutěži stává ve Varech pomalu tradicí. V porovnání s loňským lotyšským filmem Kameny v kapsách je Kouzelný vrch film, který je suverénní jak po výtvarné stránce, tak svou výpovědí. Snímek různými typy animace vytváří něco jako deník polského malíře, fotografa a horolezce Adama J. Winklera, který v pařížském exilu tak dlouho hledal možnost bojovat se Sovětským svazem až v 80. letech odjel do Afghánistánu válčit za mudžahedíny. Winklerovo vyprávění určené vlastní dceři doprovázejí jeho animované fotografie, kresby a výstřižky. Sugestivní a magické dílo si odneslo stejně jako Antonia Zvláštní uznání poroty.

Dozvuk rumunské nové vlny reprezentoval v Karlových Varech Florin Şerban se svým dramatem Box. Ve zdánlivě monotónním rytmu snímek konfrontuje mladého boxera s herečkou středního věku pocházející z maďarské menšiny. Snaha obou postav dosáhnout úspěchu v divadle/ve sportu naráží na východoevropskou realitu, ve které ještě stále mocní ovládají životy těch méně mocných. Když otec nařizuje mladíkovi porazit ořech, nehodlá ani vysvětlovat, proč by to měl udělat. Konfrontace muže a ženy, mladíka s dospělou ženou, Rumuna s Maďarkou a sportovce s umělkyní umožňují v otevřené struktuře filmu uvažovat o současném Rumunsku a vlastně i celé východní Evropě. Toho si všimla i nestatutární porota FIPRESCI, která Box ocenila jako „skvěle zrežírovaný obraz současné rumunské společnosti.“

Netradiční adaptací prózy klasika jidiš literatury Šoloma Alejchema byl druhý snímek ukrajinské autorky Evy Neymann s biblickým názvem Píseň písní. V precizních obrazech autorka oživila zaniklý svět ukrajinského židovstva. Hlavní hrdina Šimek si jako dítě vybájí svět, ve kterém mu patří rozsáhlé majetky a do kterého uvede svou kamarádku Buzju jako princeznu. V dospělosti ji pak potkává krátce před jejím domluveným sňatkem a snaží se svůj dětský sen na poslední chvíli zachránit. Snímek konstruuje zaniklý svět za pomoci drobných detailů, rázovitých postav i typického alejchemovského paradoxu. Židé si tak například čtou dopis, který ironicky popisuje proběhlý pogrom, aniž by to nějak snižovalo jeho hrůzy. Pro mě osobně byla Píseň písní jedním z vrcholů festivalu a nakonec si odnesla Zvláštní uznání od nestatutární ekumenické poroty.

Bez ocenění nakonec poměrně překvapivě skončil dánský historický film Zlaté pobřeží (Guldkysten) renomovaného režiséra Daniela Dencika. Jeho hlavní hrdinou je botanik Wulff, který dostane za úkol v dánské africké kolonii založit kávové plantáže a zároveň zkoumat rostliny. Sám král ho v průvodním dopise ujišťuje, že jeho úkolem je divokou zemi proměnit v kvetoucí zahradu. Srážka s realitou, vykořisťováním a otroctvím ale vede Wulffa k tomu, že kromě svého profesního úkolu bere na svá bedra i úkol obecně lidský. Zlaté pobřeží v něčem připomíná jiné dánské historické filmy z posledních let (reformátor, který skončí špatně, se vyskytoval i v Královské aféře) a poetickými komentáři potom nejvíc Nový svět Terrence Malicka. Hudba Angela Badalamentiho a fyzické herectví z filmu mění Wulffovy vize ve zlý sen. Kritici nicméně vyčítali Zlatému pobřeží velkou míru patosu, která ale podle mne k dobrodružnému příběhu z 19. století neodmyslitelně patří.

Na okraji zájmu se ocitl i polský Červený pavouk s českou koprodukční účastí. Příběh mladíka fascinovaného vrahem dětí by připomínal odtažité patologické studie Michaela Hanekeho, kdyby neměl efektní retrovizualitu a ambici být metaforou komunistického Polska na konci šedesátých let. Klíčem k chápání motivace mladého muže je jízda smrti, kterou na začátku filmu předvádí jezdec na motocyklu. Hledání adrenalinového zážitku, jenž postavu přesahuje, je další honbou za iluzí, která je v tomto případě smrtelně nebezpečná. Autorem filmu byl na režisérské pozici debutující ostřílený kameraman Marcin Koszałka.

Prvním mimoevropským příspěvkem do kolekce příběhů o hrdinech jdoucí si za svým, byl celovečerní debut frankofonního Kanaďana Françoise Péloquina Šum stromů. V realistickém klíči ukazuje sedmnáctiletého Jerémieho, který sní o tom, že jednoho dne ze zapadákova odejde stejně jako jeho starší bratr. Místo toho se ale poflakuje, opravuje auta, poslouchá hip-hop a kouří trávu. V kontrastu s ním je pak vykreslena postava jeho otce – muže, který pracuje se dřevem a opakovaně odmítá svoji pilu prodat a odejít z místa, kde žije. Šum stromů atmosférou připomene jiné kanadské frankofonní filmy, jejichž hlavní devizou je opravdovost.

Druhý film v soutěži, který nepocházel ze starého kontinentu, si nakonec odnesl nejen Křišťálový glóbus, ale i cenu ekumenické poroty. Americký film Bob a stromy je natočen neokázalým stylem s neherci, kteří představují sami sebe. Titulní Bob je dřevorubec, a když dostane možnost těžit stromy v lese, tak neváhá vybrat většinu rodinných úspor a zaplatí za dřevo dopředu. Jenže se ukáže, že i tento plán byl iluzí, protože většina stromů na parcele je napadená mravenci. Kolem Boba se tak utahuje existenciální smyčka, ve které se protagonista musí podívat do tváře svým vlastním chybám. Film Diega Ongara je přímý a opravdový jako jeho hlavní hrdina a vlastně i jeho představitel. Pro mě osobně šlo o druhý vrchol celé soutěže, který si oprávněně odnesl nejvyšší cenu.

Česká republika měla v soutěži dva zástupce a oba nakonec získali cenu za herecký výkon. Lepším z nich byl film režiséra Jana Prušinovského a scenáristy Jaroslava Žváčka Kobry a užovky. Ten bez nějakých kliček syrově líčí vztah dvou bratrů – Užovky, který dostane šanci dosáhnout na maloměstě mírného úspěchu, a Kobry, feťáka, který ho stahuje dolů.  Uvěřitelné morální dilema nedělá na rozdíl od většiny jiných českých filmů kompromisy a přitom dokáže vytvořit vlastní styl sociálního dramatu, aniž by u toho muselo nutně kopírovat zahraniční vzory. Také Užovka se řadí k hrdinům, kteří si jdou za svým, v tomto případě dost pofidérním cílem, aby za něj tvrdě zaplatili. I tak ale Užovkovi v podání Matěje Hádka nakonec cenu uzmul jeho mladší bratr Kryštof za roli Kobry. Jak sám naznačil ve své děkovné řeči, cenu bral za oba. Jediné, co u možná nejsilnějšího českého zástupce v soutěži za posledních několik let zamrzelo, že už před festivalem prošel distribucí a vzrušené debaty o jeho kvalitách už se tedy logicky nekonaly. Do karlovarské soutěže ale nepochybně patřil.

Druhým českým filmem v soutěži pak byl debut Slávka Horáka Domácí péče. Podle mého názoru nejslabší dílo celého výběru. Domácí péče je příběhem pečovatelky a zdravotní sestry, která se musí vyrovnat s vlastní nemocí a naučit se pomoc nyní sama přijímat. Hlavní hrdinka Vlasta v cestě za uzdravením vyzkouší všechno, aby došla na konci katarze. I ona se tedy žene za něčím, co se ukáže jako ne příliš podstatné. V selekci má ale film své místo, protože ukazuje, jak s takovým hrdinou nakládá český divácký film. Příběh je přehledně vypočítaný na efekt, herci předvádějí dobré výkony a nešetří hláškami. Potíž je, že při tom všem z filmu vyčnívá kalkul a ztrácí se uvěřitelnost, opravdovost a nakonec i ústřední téma. Domácí péče není nic, co bychom tu za poslední léta tolikrát neviděli a jistě bude mít slušnou návštěvnost i úspěch na Českých lvech. Vedle většiny filmů v soutěži na festivalu kategorie A ale nutně musí působit jako chudý příbuzný. Tím však vůbec nechci zpochybňovat cenu za ženský herecký výkon, kterou obdržela Alena Mihulová. Jednak je to právě ona, která jinak nefungující konstrukci oživuje, a zadruhé jediná ženská hrdinka v celé soutěži byla italská básnířka Antonie, která byla největší slabinou svého snímku.

Hlavní soutěž jubilejního padesátého ročníku karlovarského festivalu přinesla velmi slušný a dramaturgicky chytře postavený výběr filmů. Možná, že by pro příště stálo za to zapomenout na mantru o slabé soutěži a zajímavých filmech z Cannes a zkusit dobrodružství, které s sebou nese objevování nových jmen a nových postupů. To je nakonec původním smyslem jakékoli soutěže na filmovém festivalu. Ta karlovarská vstupuje do další padesátky v nebývalé formě a s mladistvou energií. Z třinácti filmů bylo šest debutů, což je v porovnání s Cannes, kde byl k vidění debut jediný, jasný signál o otevřenosti a hledání.