Útěk do hlubin vlastní mysli

Spolu se Severskou filmovou zimou vstoupil do českých kin také snímek Proti přírodě norského režiséra Ole Giævera. Ten si odvezl z nedávného Berlinale ocenění Europa Cinemas Label, které by mu mělo zajistit lepší distribuční podmínky napříč Evropou. Na berlínském, ale např. i na karlovarském festivalu byl dříve uveden již režisérův celovečerní debut Hora (2011). Lze tedy říci, že Giæver není v evropském festivalovém prostředí nováčkem. Kýžený průlom se mu ale  podařil až nyní.

Pravděpodobně první kontakt s filmem zaznamenala většina diváků skrze plakát, na němž zpola sportovně oblečený, od pasu dolů nahý muž (sám režisér) probíhá divokou krajinou. Plakát koneckonců zmiňuje na stránkách českého distributora filmu také Ivo Andrle, jenž si na sklonku minulého roku odnesl jinou z cen Europa Cinemas, a sice Best Entrepreneur. Propagaci snímku lze proto označit za výraznou. Hraje v něm však stejně výraznou roli nahota? Někteří z kritiků s nadsázkou zmiňují, že Giæverův penis dostává ve filmu skoro stejně prostoru jako titulní příroda. Nejedná se nicméně o bezúčelné obnažování. Všechny takové výjevy mají ve filmu dostatečnou motivaci a zároveň korespondují s ústředním prvkem vyprávění – obnažováním myšlenkových pochodů protagonisty. Na rozdíl od nahoty tělesné zde ovšem ta psychická podléhá určitým stereotypům.

Martin je průměrný, dobře zajištěný třicátník procházející krizí středního věku. Dělá prací, která ho nebaví, nerozumí si s manželkou a neví, jak navázat nenucený rozhovor se synem. Přestože má vše, na čem si generace po léta zakládaly, není se svým životem spokojený. Maluje si v duchu lepší zítřky, ale zároveň se bojí vystoupit ze zajetých kolejí. Utíká tedy před vlastními problémy do hor. Zde porovnává svou nynější životní situaci s obdobím před svatbou a přemítá nad tím, jaké by to bylo být opět sám a začít zcela od začátku. Přestože ho tyto myšlenky nahlodávaly již dříve, plný průchod jim dává až za hranicemi města.

Příroda prostupuje větší či menší měrou celou Giæverovou dosavadní tvorbou, již od snímku Sommerhuset (2008). Sám autor uvádí v jednom z rozhovorů, že základní myšlenky filmu Proti přírodě jsou inspirovány Arne Næssem, nejvlivnějším norským filozofem minulého století. Ten je znám především coby zakladatel konceptu hlubinné ekologie. Její podstata spočívá, zjednodušeně řečeno, v kladení si hlubších otázek ohledně životního prostředí a usiluje o artikulaci celistvého nábožensko-filozofického světonázoru. Næss prožil čtvrtinu svého života v izolaci v horách na jihu Norska, které tvořily základní kámen jeho filozofie. Byl přesvědčen, že člověk je nejvíce sám sebou, právě když je osamocen v přírodě. Tomuto předpokladu dostává protagonista snímku plně, jak může divák sledovat na jeho obnaženém proudu vědomí.

Podobnost norského filozofa s hrdinou snímku se však netýká čistě roviny mentální. Næss byl rovněž vášnivým horolezcem. Sport obecně hraje ve snímku velikou roli. Nejenom, že je zde všudypřítomný, ale hrdinův běh zároveň představuje pojítko mezi městem a přírodou, mezi fikcí a realitou. Ole Giæver, jenž zde ztvárnil ústřední postavu, přitom tvrdí, že Proti přírodě není autobiografický film, jak mu bývá občas předhazováno. K takovému výkladu svádí například fakt, že Giæver je také autorem scénáře a obsadil do filmu i svou reálnou ženu a syna. Autobiografické jsou ale ve filmu spíše prvky vyprávění, než děj. Běh v horách tvoří nedílnou součást režisérova života, lokalita jeho bydliště je svým charakterem podobná té Martinově. V tomto ohledu se sice jedná o poměrně osobní dílo, jehož voiceover se však bohužel nevyhýbá zažitým klišé spojeným s krizí středního věku. Mnohem zajímavější je proto nahlédnout na snímek z hlediska vztahu člověka a přírody, člověka v jeho přirozeném životním prostředí.

Mot naturen

Režie a scénář: Ole Giæver
Kamera: Øystein Mamen
Střih: Ole Giæver
Hudba: Ola Fløttum
Hrají: Ole Giæver, Marte Magnusdotter, Sivert Giæver Solem, Trond Peter Stamsø Munch, Rebekka Nystabakk
Norsko, 2014, 80 min.
Premiéra v ČR: 19. 02. 2015 (Aerofilms)