Americká rebelka íránského filmu

RECENZE: Sama nocí tmou (režie: Ana Lily Amirpour, 2014) – JANA BÉBAROVÁ –

Jak zaujmout pozornost ve filmovém světě? Neotřelým tématem, osobitým stylem a asertivním přístupem k tvorbě. Íránsko-americké režisérce Aně Lily Amirpour, která loni na Sundance zaujala celovečerním debutem Sama nocí tmou, nic z toho nechybí. Film s atraktivním přízviskem „írásnký upírský western“, vzbudil rozruch mezi filmovými kritiky, kteří v mladé filmařce rychle rozpoznali slibný talent a její film zařazovali do žebříčků nejlepších filmů uplynulého roku. V The New York Times ji dokonce označili jako „příštího Tarantina“.

Ana Lily Amirpour je tak trochu jako její filmová protagonistka. Ultimátní emo hipsterka1, nebojácná a emancipovaná. Bezejmenná Dívka (ztvárněná Sheilou Vand), je však na rozdíl od své excentrické autorky skoupá na slovo. V duchu osamělých eastwoodovských mužů beze jména z Leoneho spaghetti westernů, které popkulturu milující Ana Lily Amirpour zbožňuje od útlého dětství, čeří zkalené vody jednoho Zkaženého města a jeho ztracených duší. Na éterickou upírku v čádoru projíždějící na skateboardu liduprázdnou noční ulicí a vyhlížející svou budoucí mužskou oběť by jistě někdo mohl nahlížet prizmatem feminismu, sama režisérka se však této (nad)interpretaci spíše brání. „Film je jako zrcadlo. Vypovídá více o vás než o mě.“2

Svého excentrického ducha však režisérka ve filmu nezapře. Stoupenkyně deanovského rebela bez příčiny s hlavou hrdě vztyčenou brojí proti restriktivním normativům islámského světa potlačujícím ženská práva jak v běžném životě, tak i v rámci filmového média, které v Íránu ženy svazuje mnohými, pro západního diváka nepochopitelnými tabu. Z druhé strany zeměkoule se tak Ana Lily Amirpour přidává k bojovníkům za ženská práva z řad perzekuovaných íránských režisérů jako jsou Jafar Panahi či Bahman Ghobadi a dává svému filmu jasný statut žhavého zboží na íránském černém trhu.

Narodila se v Anglii, ale už v raném dětství v 80. letech se Ana Lily Amirpour se svou rodinou přestěhovala na Floridu a posléze do Kalifornie. Umělecké vlohy rozvíjela na škole v San Franciscu a v rámci vysokoškolských studií na prestižní UCLA. Právě ulice Bakersfieldu, pouštního jihokalifornského města, které ji v dětství bylo domovem, vdechly život íránskému městu duchů z jejího debutu. Obyvatele Zkaženého města pohlcují a vzájemně spojují různé formy závislosti: prostitutka je v područí dealera, jehož zboží přivedlo na dno starého feťáka a spolu s ním i jeho syna, kterého omámí půvab neznámé Dívky, jejíž jednání jejich prázdné životy notně dramatizuje.

Dívka ztělesňuje archetyp cizince, jehož minulost neznáme3 a jež narušuje zaběhnutý řád města a nastoluje v něm pořádek. Po svém. Upírka hasí žízeň po krvi a přitom město zbavuje největší špíny – zlotřilých gangsterů a slabošských příživníků. Činy tak o jejím charakteru vypovídají víc než jakákoliv slova.

Upírské filmy jsou dlouhodobě v módě i proto, že nesměřují jen k jedné divácké skupině. Teenageři mají svoji Twilight ságu, fanoušci quality TV True Blood a ortodoxní filmové intelektuály uspokojili upírští milenci Jima Jarmusche. Právě k němu Anu Lily Amirpour pro pomalé tempo jejího filmu kritici často přirovnávají. Ona se obdivem k snímku Přežijí jen milenci netají, stejně tak nahlas ale mluví o své vášni k upírským románům Anne Rice, popkulturním ikonám a hudbě obecně. Ta je pro ni klíčovým vypravěčským prvkem, slouží ji jako prostředek k vykreslení charakterů jednotlivých postav. Namísto klasických dialogů totiž režisérka pro komunikaci mezi postavami často používá jen diegetickou hudbu, na jejichž vlnách se hrdinové filmu nechají unášet (minimalističtěji pojatou scénu výstižně vyjadřující souznění milenců než tu s písničkou „Death“ od White Lies jsem snad žádném jiném filmu neviděla). Písně, které postavy v příběhu poslouchají, o nich a jejich záměrech vypoví vše potřebné (viz ukázky výše).

V Sama nocí tmou režisérka oživila postmoderní pastiš vzdávající hold žánrovým filmům. Volbou černobílého materiálu, kontrastně nasvícenými noční scénami a prohnilými padlými hrdiny režisérka pomrkává k té části publika, jíž se odkaz klasického filmu noir stal srdeční záležitostí. Prosluněnými scenériemi rozlehlé pouštní krajiny za doprovodu morriconeovsky laděných songů skupiny Federale zároveň lahodí i očím všech westernových fanoušků. Upírská tematika v kombinaci s pomalým tempem vyprávění a místy až surreálnou atmosférou pak dodává filmu kontemplativní rozměr na úrovni drogového tripu.

Stejně tak žánrově rozmanitý hudební soundtrack (za jehož oficiální vydání se jistě modlím nejen já) funguje nejen jako klíčový vypravěčský prostředek a důležitý náladotvorný prvek, ale je podstatný i pro kulturní rozměr filmu. Přestože byl natočen v americké produkci (za film se mj. postavil Elijah Wood se svojí vlastní produkční společností SpectreVision) a na americké půdě, hovoří se v něm v jazyce farsí a zahráli si v něm herci s íránskými kořeny – Sheila Vand (Dívka), která s Amirpour spolupracovala již na dvou krátkometrážních filmech, dále Mozhan Marnò (prostitutka), jež například ztělesnila hlavní roli v americkém filmu tematizujících postavení žen na íránském venkově The Stoning of Soraya M. (2008), Marshall Manesh (otec), který je známou tváří exotických postav v amerických filmech i TV seriálech a jenž si vedle Dominica Rainse (dealer) zahrál už v režisérčině stejnojmenném krátkém filmu z roku 2011, na níž celovečerní Sama nocí tmou navazuje. Hudba íránského hudebního undergroundu, jako například rockových Radio Tehran, které režisérka označuje jako íránské The Cure, či Kiosk, v nichž pro změnu spatřuje podobnost s hudbou Toma Waitse, je tak jedním z nosných pilířů režisérčiny konstrukce plně funkčního filmového světa.

A Girl Walks Home Alone at Night

Scénář a režie: Ana Lily Amirpour
Kamera: Lyle Vincent
Hrají: Sheila Vand, Arash Marandi, Marshall Manesh, Mozhan Marnò, Dominic Rains, Rome Shadanloo, Milad Eghbali, Reza Sixo Safai
USA, 2014, 99 min.
Premiéra ČR: 8. ledna 2015 (Aerofilms)