Visegrad Film Forum 2015: neobyčejný festival

REPORTÁŽ: 4. Visegrad Film Forum (11.–14. 3. 2015, Bratislava) – JANA BÉBAROVÁ –

Už je to měsíc, co na bratislavské VŠMÚ proběhlo již čtvrté setkání studentů a pedagogů evropských filmových škol s etablovanými filmovými profesionály, kteří s ochotou a potřebným entuziasmem předávali mladším kolegům zkušenosti a rady. Visegrad Film Forum, které srdečně vítá i vybrané zástupce evropských filmových periodik (25fps je hrdým českých mediálním partnerem), si zakládá na tom, že není obyčejným festivalem. A je to pravda – jsou to v podstatě takové filmové lázně: člověka hned po příjezdu obklopí pozitivní energií prosycená atmosféra, díky níž si odpočine a zregeneruje (i když je tu vlastně pracovně), naváže kontakty s kolegy ze zahraničních filmových institucí, nad společnými diskuzemi si rozšíří obzory a nakonec odjíždí s vyčištěnou hlavou, jíž si zároveň stihl naplnit o nová poznání.

Ačkoli si organizátoři letos museli utáhnout opasky a zkrátit VFF o jeden den, což vedlo např. k vyškrtnutí panelových diskuzí zástupců evropských filmových institucí, a i když museli oželet dva absentující hosty – maďarský kameraman András Nágy se šest týdnů před začátkem z účasti na VFF omluvil kvůli pracovní vytíženosti a Fabio Grassadonia přijel bez svého kolegy Antonia Piazzy, kterého skolila viróza – stále měli návštěvníkům mnoho co nabídnout a povedlo se jim dát dohromady konzistentní a ve všech ohledech precizně připravený program. A hosté opět nevycházeli z údivu, že celou akci mají kompletně pod palcem studenti. Profesionálním přístupem, stoprocentním nasazením, žádnými organizačními lapsy, vstřícností a obecným komfortem Visegrad Film Forum bez nadsázky předčí řadu podstatně větších filmových akcí. Což je důvod, proč se sem každý rád vrací.

Dánský filmař Mads Brügger a ředitel VFF Jakub Viktorín (zdroj: VFF)

Největší očekávání všech účastníků letos směřovala k návštěvě oscarového zvukaře Christophera Newmana, který do programu přispěl šestihodinovou masterclass a následným workshopem pro úzkou skupinu vyvolených. Během padesátileté praxe Newman nabyl nespočet zkušeností, mj. ze spolupráce s režiséry jako Williamem Friedkinem, Alanem J. Pakulou, Milošem Formanem, Jonathanem Demmem, Siednym Lumetem nebo Francisem Fordem Coppolou, jehož oscarový Kmotr se promítal v rámci slavnostního zahájení. Bodrý a vitální sedmdesátník, jenž si umí zjednat respekt, hned v úvodu avizoval, že do Bratislavy nepřijel přednášet, ale diskutovat, a větou „Zapojte mozky!“ vyzval všechny přítomné k debatě. Studenti ve zcela zaplněném sále (včetně schodů) Newmana zahrnovali nepřetržitými dotazy na jeho práci a rovněž k němu směřovali i prosby o rady ohledně jejich vlastních projektů. A americký host s ochotou a zapálením pro věc odpovídal a vybízel mladé filmaře k herzogovskému entuziasmu: „Fake it until you make it!“

Mezi dalšími vystupujícími byl již zmíněný Fabio Grassadonia, sicilský scenárista a režisér, jehož s Antoniem Piazzou spolurežírovaný debut Salvo byl před dvěma lety oceněn na Týdnu kritiky při festivalu v Cannes. Grassadoniovu lekci filmu koordinoval Matthieu Darras z Torino Film Lab, mezinárodní filmové laboratoře podporující talenty z celého světa. Ve srovnání s Newmanem introvertnější Ital hovořil o výhodách scenáristické práce ve dvou a o tom, jakým způsobem v Salvu navázali na jejich krátký film Rita. Jeho scenáristické rady by bezpochyby zaplnily více jak devadesátiminutový blok, což platilo i o masterclass uznávané festivalové dramaturgyně Ludmily Cvikové. Většinu jejího bloku totiž zaplnila sice přínosná, ale lehce zdlouhavá prezentace o dramaturgických strategiích festivalů v Cannes, Berlíně a Rotterdamu a jejich podpůrných programech pro začínající tvůrce. Jen povrchně se proto dostala k následné rozvaze o práci festivalového dramaturga a bohužel nezbyl čas například na diskuzi o povaze současných festivalových trendů a smyslu filmových festivalů obecně.

Ludmila Cviková (zdroj: VFF)

Ochota diskutovat znatelně klesala v případě pásem studentských filmů osmi partnerských filmových škol. Po projekcích následované debaty přítomných studentů působily mírně rozpačitě, čemuž by v budoucnu možná prospěl aktivnější moderátorský zásah, případně i zapojení přítomných pedagogů. Viditelně odlišné stylistické a tematické trendy jednotlivých škol totiž stojí za hlubší diskuzi, kterou studenti směřují spíše do roviny osobnějších konverzací na večerních afterparties v KC Dunaj. Ostatně, že tento bratislavský klub je centrem pro hudební produkce a družná klábosení u baru a zároveň slouží jako projekční místo, není příliš šťastné řešení. Nejen kvůli rušnosti, ale zejména proto, že je prostorem, který není pro promítání primárně určený. Nepohodlné sezení s téměř nulovou elevací, špatná viditelnost na plátno a ne zcela ideální akustika ubírají na diváckém zážitku. I když je přesun večerních projekcí z VŠMÚ do Dunaje s ohledem na centralizaci návštěvníků strategie logická a ohledem na povahu akce nijak atypická, je (když už ne vůči divákům lačným plnohodnotného zážitku) vůči přítomným tvůrcům promítaných filmů lehce neuctivá. To jsou však jen drobné výtky k jinak poctivě a profesionálně zorganizované akci. A tak kdybych měla lobovat za jedinou věc, onoho diváckého komfortu se bez váhání vzdám a hlásám a pro příště prosím: Přineste nám hlavu Wernera Herzoga!

Reportáž z loňského ročníku najdete zde.