Muž, žena, dítě, želva

RECENZE: Červená želva (režie: Michaël Dudok de Wit, 2016) – VÍT POLÁČEK –

Mohlo by se zdát, že animované filmy to nemají u současné kritiky, festivalových dramaturgů a v podstatě i producentů úplně jednoduché. Když nebudeme počítat naleštěné, pečlivě spočítané produkty, které jsou schopné vytvářet zajímavá čísla divácké návštěvnosti, protože jsou v dnešních kinech v podstatě jedinou nabídkou pro rodiče s dětmi, musíme nutně dostat představu, že celovečerních originálních animovaných filmů, pro které je sdělení jejich primární hodnotou, se do kin (a vlastně i na světové přehlídky) dostane jen velmi málo. A když už se takový titul objeví, dostane se okamžitě do nominace na Oscara v kategorii animovaný film, kde ale většinou v souboji s trojdimenzionálním snímkem americké provenience neuspěje. To samo o sobě budí zdání, že vizuálně originální animovaný film je svého typu solitérní záležitost balancující na hranici kina pro fajnšmekry a alternativy pro rodiče, kterým nejde jen o to získat na hodinu a půl klid od svých ratolestí, neboť po filmu, jenž klade otázky, je budou pravděpodobně klást rodičům i jeho malí diváci. Takovými díly byly v nedaleké minulosti například Píseň moře Tomma Moora nebo o rok dříve belgicko-francouzský film O myšce a medvědovi, uváděný navíc v sekci Quinzaine des Realisateurs v Cannes.

V programech světových festivalů se však tu a tam objeví i vizuálně originální animovaný film snaží cí se vymanit z představy, že animace je tu hlavně pro dětského diváka. To je případ dvou titulů, které se objevily v posledních letech v hlavní soutěži karlovarského festivalu. Lotyška Signe Bauman v Šutrech v kapsách vizuálně ztvárnila boj několika generací s dědičně podmíněnou psychickou chorobou i s drsnými dějinami této pobaltské země a Anca Damian oživila zápisník horolezce a bojovníka v afghánské válce Adama J. Winklera v nezařaditelném a vizuálně podmanivém Kouzelném vrchu, za který si dokonce z Varů odvezla zvláštní uznání.

Zvláštní uznání si z letošní sekce Un Certain Regard v Cannes přivezl film Červená želva nizozemského režiséra Michaëla Dudoka de Wita. Toto ocenění vždy ukazuje na dílo, které svou originalitou ve výběru ostatních vyniká. Animovaný film tak jako kdyby z principu neměl příliš šancí na to získat jakékoliv hlavní ceny, ať si pod tím představíme Zlatou palmu nebo Oscara za nejlepší film (protože animáky se poměřují ve vlastní kategorii). Nelze ovšem tvrdit, že by animované filmy neobjevovaly svébytný filmový jazyk a že by nebyly schopné zprostředkovávat složité příběhy, filozofické úvahy, emoce nebo obecně lidské sdělení. Právě naopak. Někdy tak jejich tvůrci činí daleko lépe a nenásilněji, než jejich kolegové, kteří mají k dispozici herce a realistické dekorace.

Červená želva stojí přesně na pomezí obou výše zmíněných typů animovaných filmů. Je to originální, vizuálně promyšlené dílo přístupné pro rodiče, kteří se nebojí, že si o něm nejspíš budou muset po projekci se svými dětmi povídat a že nejspíš uslyší i dotazy, na které nebudou schopni odpovědět. Zároveň je to dílo, které je plnohodnotnou filozofickou úvahou o lidském životě a před dospělého diváka klade doslova existenciální otázky.  Zatímco typické současné 3D animované filmy primárně cílí na děti a občas nabídnou scénu, akci, hlášku nebo úvahu pro dospělý doprovod, Červená želva je postavená obráceně. Cílovým publikem jsou spíše dospělí, ale tu a tam film vytváří podobné háčky, kterými udrží pozornost i dětského diváka, pro něhož v hlavní linii zůstává srozumitelný.

Největší předností a zároveň největším úskalím filmu je jeho jednoduchost. Film se obešel beze slov a i samotný příběh spíš vykazuje znaky náčrtu situace, než překombinovaného vyprávění hýřícího zápletkami. Na začátku je trosečník, se kterým si hrají vlny rozbouřeného moře. Je vynesen na pláž neobydleného ostrova, kde se o sebe musí postarat. První třetina filmu tak může svádět k dojmu, že přijde příběh podobný Robinsonovi Crusoe nebo přinejmenším Trosečníkovi Roberta Zemeckise. Protagonista se snaží získat vodu, obživu, oblečení a nakonec se snaží i postavit vor, kterým by se z neobydleného ostrova dostal. Jenže pak se příběh zlomí a na scénu přichází titulní želva, která trosečníka připoutá k ostrovu.

Vzhledem k japonské koprodukci by se mohlo zdát, že se trosečník dostal do pasti, kterou mu přichystala jakási obdoba písečné ženy ze stejnojmenného filmu Hirošiho Tešigahary, která také číhala na muže a jakmile se dostal do její moci, nepřipadl už jeho odchod v úvahu. Ale ani tato hypotéza se neukáže být správnou. Film se postupně stává na dřeň ořezanou alegorií lidského života a vlastně jakýmsi archetypálním prapříběhem o Adamovi a Evě. Muž, želva, žena, dítě, syn, země, moře. Život a smrt. Takhle jednoduše je celý půdorys filmu rozvržen a vlastně to většinou vychází.  Postavy jsou určeny svojí situací, rodinnou konstelací a pohlavím. Nic víc se o nich nedozvíme a nic víc vlastně ani nepotřebujeme vědět.

Dudok de Wit ovšem rozvíjí i drobné motivy, které ukazují lineární vývoj lidského života kupředu a zároveň cyklický vývoj přírody. Krabi se seběhnou na rybu, která uvízla na mělčině. Vzápětí racek loví jednoho z krabů. Člověk se vyvíjí a předává své zkušenosti další generaci a syn může díky své vitalitě zachránit stárnoucího otce. Jednoduché akce většinou fungují, ale pro svoji jednoduchost začínají být v některých případech lehce předvídatelné, někdy až didaktické. Když si svoji hrůzu z pádu do mořské propasti prožije osamocený otec, musí si najít záchranu sám, ale když se totéž stane synovi, je cesta ven už daleko zřejmější.

Ve stopáži celovečerního filmu vychází vytváření jednoduchého a zároveň komplexního příběhu režisérovi méně, než v jeho předchozích krátkých filmech. Nutno ale podotknout, že takových okamžiků je v Červené želvě jen málo a že je jinak velmi intenzivním zážitkem. A také – jistá předvídatelnost je v lidském bytí zredukovaném na jeho podstatu přítomna vždy.  Už od narození je jasné, že život konkrétní bytosti se vždy končí smrtí.

U animovaného filmu je potřeba ještě zmínit minimálně jeho výtvarnou podobu. Zatímco předchozí de Witův krátký film Otec a dcera působil jako rané práce Vincenta van Gogha, podoba Červené želvy je bližší japonské animaci Studia Ghibli, které film produkovalo. Postavy jsou jednoduše načrtnuté, příroda komplexní a uvěřitelná. Zejména s vlnami, mořem a obecně vodou si animátoři pohráli. I samotné pohyby postav právě ve vodním živlu jsou naprosto přirozené a někdy evokují až hmatatelnou svobodu pohybu, jaké se dostává některým postavám. Tím připomínají film spoluscenáristky Červené želvy Pascale Ferran Ptačí lidé. Ostatně i v něm se odehrála jedna zásadní metamorfóza…

Na pražské premiéře v Bio Oko bude 1. 12. 2016 osobně přítomen i režisér filmu, jehož master class proběhne následující den v rámci olomouckého PAFu.

La Tortue rouge

Režie: Michaël Dudok de Wit
Scénář: Michaël Dudok de Wit, Pascal Ferran
Hudba: Laurent Perez del Mar
Střih: Célina Kélépikis
Francie, Japonsko 2016, 80 minut
Česká premiéra: 1. 12. 2016 (Aerofilms)