Zde se nacházíte: 25fps » Festivaly a přehlídky » Glen Creeber: Televize může být subverzivnější, protože je u vás doma

Glen Creeber: Televize může být subverzivnější, protože je u vás doma

Glen Creeber: Televize může být subverzivnější, protože je u vás doma

ROZHOVOR s televizním teoretikem Glenem Creeberem  KLÁRA FEIKUSOVÁ a MONIKA BARTOŠOVÁ 

Letní filmová škola je sice filmový festival, ale letos svou pozornost obrátila i k televizi. Když jsme viděly jméno Glena Creebera v oficiálním programu, bylo jasné, že s ním musíme udělat rozhovor. Glen Creeber je v současnosti jedním z nejvlivnějších akademiků, kteří se zabývají studiem televize. Rozhovor jsme pořizovaly po skončení zajímavé diskuse o vztahu televize a filmu, kde byl kromě Creebera také režisér Viktor Tauš. Mluvit s panem Creeberem bylo zábavné a velmi inspirativní, i když při posledních dvou otázkách pršelo a musely jsme nad ním a diktafony držet deštník. Těšíme se, že i v budoucnu LFŠ poskytne příležitost potkat zajímavé lidi nejen od filmu, ale také z oblasti televizních studií.

zdroj: lfs.cz

Glen Creeber na diskusi v Uherském Hradišti

V minulosti filmoví režiséři často začínali kariéru u televize. Dnes ale úspěšní filmoví tvůrci také často migrují do televize. Přitažlivost televize je neoddiskutovatelná. Poskytuje více prostoru pro rozvíjení dějové linky i postav. Proč se to ale děje tak často až nyní?

Je zajímavé, že vlastně máme dvě formy – film a televizi, a tradičně také dva typy autorů.

Ve filmu dostává jako autor prioritu režisér, zatímco v televizi to je scenárista (pozn. redakce: anglické writer může být také značení pro autora námětu). Tento stav odráží rozdíl mezi těmito médii. John Ellis ve své knize Visible Fictions píše, že velké plátno je vyhrazeno spektáklu. Jedná se o vizualitu. Proto je to režisér či režisérka, kdo je zodpovědný za výsledek. Televize na druhou stranu historicky vychází spíše z divadla nebo rozhlasu, a proto je důležitější dialog. V centru zájmu je zvuk.

Podle Johna Ellise byla vizualita malé televizní obrazovky menší. Navíc byli lidé při sledování televize nepozorní. Mohli u ní mluvit, mohli číst noviny, nebo být dokonce v jiném pokoji a připravovat si šálek čaje nebo něco podobného. Proto to byl zvuk, který přitahoval pozornost. A proto byl scenárista hlavním autorem.

Televize se ale postupně stala vizuálnější a filmovější. Dnes je to ve skutečnosti showrunner, kdo je podstatný. Ten může být někdy autorem námětu, producentem a dokonce může režírovat nebo psát epizody. Myslím si, že to, co dnes režiséry zajímá na televizi, je, že se stala vizuálním médiem a díky tomu je dnes televizní režisér důležitější, než kdy předtím a v tom vidí příležitost. Toto médium může být užito způsoby, které dříve neexistovaly. To tedy může být jedním z důvodů.

Ale existuje i jiný. Televize měla dříve špatné jméno, takže když filmový režisér odešel pracovat do televize, ostatní předpokládali, že to znamená úpadek jeho kariéry. Stejně to fungovalo s herci. Lidé pracující pro film a televizi byli odděleni. To už dnes neplatí. Když režisér nebo herec pracuje na novém televizním seriálu, už to nemá ten ponižující charakter. Takže z řady důvodů probíhá vzájemná výměna mezi médii.

Tenhle fenomén bezpochyby vkládá víc moci do režisérských rukou, protože častěji točí všechny epizody jeden autor, což mění dynamiku produkce, protože dříve nebyla režie v televizi tak důležitá. Dá se nyní mluvit o autorské televizi? O stejném posunu moci mezi scenáristou a režisérem, tak jak jej dříve popisoval Truffaut?

Tato změna je stále velká otázka a momentálně se o ní tvoří celé knihy. Jeden z důvodů, proč je u filmu a televize určován autor je proto, aby působily jako umělecké dílo. Umění v 18. nebo 19. století bylo obvykle tvořeno jedním autorem. Kniha byla napsána jedním spisovatelem. Když film dorazil do kin, nebyl vnímán jako umění, ale jako průmyslový produkt, který byl společným dílem mnoha lidí. Když se ale v 50. letech objevily filmové teorie, začal být film vnímán vážněji, a myslím si, že to je jeden z důvodů, proč si řekli „musíme najít autora“. Kdo je člověk, kterého tak můžeme označit? Svým způsobem je pochopitelné, že určení jediného autora produkci filmu nebo televize dobře slouží. Obojí je ale lepší vidět jako kolektivní médium. U kritiků a akademiků je lenost zabývat se jednou konkrétní osobou.

Singing Dective

„Občas se svých studentů ptám: ‚Kdo napsal The Singing Detective?‘ a oni řeknou: ‚Dennis Potter.‘ A když se jich zeptám, kdo to režíroval, nemají ponětí. (…) Je to zvláštní systém a kdybych byl scenárista v Hollywoodu, byl bych z toho dost smutný.“

Mám jeden příklad. Napsal jsem knihu o Dennisu Potterovi, což byl televizní scenárista a napsal seriál The Singing Detective, který režíroval Jon Amiel. Ten potom stále dokola četl recenze s frází „The Singing Detective Dennise Pottera“ a nezískal za to vůbec žádné uznání. Přesto ale mohl po úspěchu série zkusit kariéru v Hollywoodu. První film, který udělal, byl Návrat SommersbyhoJodie Foster a získal za něj obrovské uznání. A potom říkal: „Je to šílené. Točil jsem The Singing Detective pro televizi ve Spojeném království a nikdo neznal moje jméno. A teď mě vychvalují jako úžasného autora.“ Narážel na to, že jsou možná obě varianty špatné. Třeba někde uprostřed mezi tím najdeme onen kolaborativní proces. A já jako akademik přemýšlím nad tím, že bychom měli při našem bádání z obou médií prozkoumávat víc.

Občas se svých studentů ptám: „Kdo napsal The Singing Detective?“ a oni řeknou: „Dennis Potter.“ A když se jich zeptám, kdo to režíroval, nemají ponětí. Když se ale zeptám: „Kdo režíroval film E.T. – Mimozemšťan“, všichni vědí, že to byl Steven Spielberg. Zároveň ale netuší, kdo ten film napsal. Je to zvláštní systém a kdybych byl scenárista v Hollywoodu, byl bych z toho dost smutný. Ale naštěstí dnes alespoň režiséři v televizi získávají na důležitosti a to je dobře.

Je oblíbená praxe rozdělovat televizi do dvou škatulek – quality TV a „ne tak dobrá televize“ (s žánry jako je sitcom nebo soap opera). Je to pro televizní studia analyticky užitečné? Je mezi těmi kategoriemi takový rozdíl? Jsou to dvě opravdu rozdílné věci nebo je to spíš marketingová strategie či pokus udělat z televize vysokou kulturu?

Mám velký problém s pojmem „kvalita“. Speciálně u televize, která je tak různorodým médiem a má tolik rozdílných žánrů. Jak můžete srovnávat Rodinu Sopránů s ranní talk show? Vždyť je to bláznivé.

Mezižánrové srovnání je velmi těžké. I proto, že drama bývá tradičně více označováno jako kvalitní, zatímco jiné žánry tak označované nebývají, spíš naopak. Jako třeba reality televize. Je špatně, že lidé shazují celé žánry. Existují příklady kvalitních reality show. Třeba Big Brother opravdu změnil televizní prostor a měl dopad na různé žánry. Osobně jsem velký fanda reality show a hodně je sleduji. Konstruovaná realita je opravdu nový fenomén a rád bych o něm napsal odborný text a rozebral, co se vlastně děje.

Další věc je, že když řekneme: „To je dobrý seriál,“ vytváříme kánony. A stane se z toho to známé: „Nejlepší film všech dob je Občan Kane,“ zatímco opomíjíme populární filmy jako komedie. Proto je důležité velmi přesně definovat, co tím myslíte, když používáte pojem kvalita, tak aby ostatní věděli, jaká jsou vaše kritéria.

Řekl bych, že někdy může být kvalita i žánrem. Například v Británii máme tradici kostýmního dramatu, což jsou adaptace klasických románů. A každý hned ví, že to je kvalitní televize, protože poznají značku. Na těchto dramatech pracují britští herci, které je obvykle vidět spíš v divadle, a spolu s tím přinášejí kulturní status. V tomhle případě můžeme mluvit například o kvalitě herectví, ale stejně musíme být velmi obezřetní, jak užíváme a definujeme své kategorie a jak je aplikujeme na jednotlivé žánry.

Nadějné vyhlídky

„Nemyslím si, že by byl Dickens při natáčení. A určitě neměl moc co mluvit do podoby kostýmů nebo svícení.“

Není to tak pro to, že užívaná kritéria kvality do televize přicházejí z jiných médií, jako je literatura, divadlo nebo film a často v jejím kontextu nedávají smysl?

Ano, podle mě se každé médium snaží prodat. Takže u kostýmního dramatu, když se díváte na Nadějné vyhlídky, nemůžete přehlédnout velký titulek „od Charlese Dickense“. Nemyslím si, že by byl Dickens při natáčení. A určitě neměl moc co mluvit do podoby kostýmů nebo svícení.

Samozřejmě je to natočeno podle konkrétní knihy, ale opravdový důvod, proč je toto jméno tak na odiv, je to, že si lidé řeknou: „Nikdy jsem tu knihu nečetl, ale tohle musí být kvalitní televize, je tam Charles Dickens a bude to jednodušší, než číst knihu, tak se jdu trochu dovzdělat,“ i když ve skutečnosti stále sledují televizní program. Ne, že by to nemohlo být vzdělávací, to samozřejmě může. Takže ano, televize použije cokoliv, co funguje, jakékoliv označení seriálu s cílem ho prodat. Ale jako akademici nesmíme do téhle pasti spadnout. Musíme zůstat venku a být analytičtí.

Nepoškozuje tenhle způsob uvažování televizi i televizní studia?

Ano, mám za sebou řadu velmi vášnivých, někdy i trochu opilých, debat s ostatními akademiky, kteří se mě ptali, co je špatného na tom, říkat studentům, co je kvalitní. Odpovídám na to, že je to proto, že jejich kvalita může být od té mé velmi odlišná. Studenti jsou často z různých generací. Mně je vlastně jedno, o kterých pořadech ve svých pracích píšou. Jsou pro mě irelevantní.

Tedy samozřejmě, že jsou důležité, ale je to spíš o tom, jak umí studenti o televizi uvažovat. To chci vědět. Chci, aby se uměli k televizi postavit kriticky. Co je to za pořad, za žánr, jestli je to pro někoho kvalitní, to pro mě není důležité. Cílem je, aby se stali kritickými. Mám pocit, že kvalita je trochu kouřová clona, bez které bychom se my, akademici, obešli. Nechte to novinářům, oni mohou být líní, my ale musíme zůstat kriticky pečliví.

Hodně se teď mluví o cinematizaci televize. Někdy se ale zdá, že to je spíš otázka technologie, která dovolila televizi stát se vizuálnější, a technologický pokrok, jako byl nástup VHS, umožnil narativům stát se komplexnějšími. Nemyslím si ale, že se televize nutně snaží být víc filmová. Možná že tedy „cinematizace“ není úplně správný termín.

zdroj: http://missedprints.com/

„Rodina Sopránů je velmi filmová. Ve svém srdci je to ale televizně vyprávěná televize – záběr/protizáběr, mnoho detailů, mluvící lidé…“

Můžete mít pravdu. Když sledujete televizní pořad a máte pocit, že je jako film, pak by podle mě měl být v kině. To není to, o čem jsou televizní seriály, i když televize má dnes možnost stát se vizuálním spektáklem. Původně se televizní seriály natáčely ve studiu. V raných dobách se vysílalo živě, protože záznamové techniky byly náročné a velmi drahé. Takže raná televizní dramata byla ve skutečnosti spíš zfilmovaným divadlem. Nová technologie to ale úplně revolucionalizovala. Díky tomu může televize vyprávět příběhy celou řadou způsobů. Základní televiznost je ale stále velmi přítomná i v těch nejfilmovějších televizních dramatech. Například Rodina Sopránů je velmi filmová. Ve svém srdci je to ale televizně vyprávěná televize – záběr/protizáběr, mnoho detailů, mluvící lidé… Klidně to mohlo být natočeno ve studiu, velká část děje se odehrává v domácnosti nebo na terapeutických sezeních. A můžeme najít spoustu dalších příkladů. Ta nejlepší televize používá svou vizuálnost a zvukovost rovným dílem, spíš než aby byla postavená pouze na dialogu jako třeba divadlo.

Pokud se chceme bavit o velkých změnách, pokaždé někdo zmíní Městečko Twin Peaks. To je nepochybně hodně filmové. Pilot i další epizody byly stvořeny filmových režisérem. Popravdě, na začátku si tvůrci vůbec nebyli jistí, jestli to ABC přijme. Takže pracovali s představou, že když to ABC nekoupí, mohli by z natočeného pilotu udělat film. Ale zároveň nemůžeme opomenout, jak moc televizní Twin Peaks je. Především jde o vyšetřování vraždy. Je to policejní procedurál a soap opera. Základní linku „Kdo zabil Lauru Palmer?“ si půjčuje od Dallasu a jeho „Kdo střelil JRa?“. Je to ta stejná věc, která už fungovala pár let před tím. A zároveň nesmíme zapomenout na někoho, kdo je obvykle hodně opomíjený, pokud jde o autorství, tedy na Marka Frosta, který Městečko Twin Peaks napsal. Před tím pracoval na řadě televizních seriálů jako Poldové z Hill Street nebo The Six Million Dollar Man. Takže ve skutečnosti šlo o spolupráci dvou hlav a dvou lidí z televize a filmu. Na seriálu ti dva pracovali spolu. A tak vzniká hybridnost. Ten seriál je stále velmi televizní, ačkoliv esteticky přinesl obrovskou změnu.

Zdroj: serialzone.cz

„Nemůžeme opomenout, jak moc televizní Twin Peaks je. Především jde o vyšetřování vraždy. Je to policejní procedurál a soap opera. Základní linku ‚Kdo zabil Lauru Palmer?‘ si půjčuje od Dallasu a jeho ‚Kdo střelil JRa?‘.“

Zajímáte se také o televizní žánry a píšete o nich i knihy. Ze začátku televize adaptovala postupy starších médií (literatury, divadla, rozhlasu nebo filmu), později si ale vytvořila svá vlastní specifika. Mají klasické filmové žánry jako je western nebo horor stejná pravidla ve filmu a televizi nebo se liší?

Western byl v 50. letech nesmírně oblíbený v britské i americké televizi. Ale samozřejmě šlo o něco úplně jiného, než o western, který vídáme v kinech. Westerny Johna Forda jsou v základu o podívané. Je to o divočině a dominuje jim americká krajina. Zatímco seriály jako Bonanza v 50. letech byly opět plné detailů a postavené na soap opeře zasazené do westernového městečka. V podstatě šlo o historické soap opery.

Takže v té době byly žánry v televizi a ve filmu radikálně odlišné. Přestože stále bylo patrné, že jde o western, protože tam byly motivy jako koně, klobouky nebo saloonové bary. Takže diváci věděli, že jde o western, ačkoliv byly zásadně odlišné.

Co je ale zajímavé je to, co přišlo v 60. a 70. letech, kdy western v televizi skoro vymřel právě proto, že prostě nemohl s filmovými westerny soutěžit. To působilo stejně jako pokusy se science fiction. Raná televize se s filmem snažila soutěžit, Doctor Who soupeřil s Blízkými setkáními třetího druhu, bylo to směšné.

Zdroj: wordpress.com

„Deadwood je o velmi intimním prostoru, o propojování lidí a multinarativním seriálovém vyprávění.“

V posledních letech se objevil Deadwood, seriál HBO, který je jedním z vizuálně nejúchvatnějších děl, které kdy televize nabídla. Bere si přísady filmovosti westernu, ale v duši je to stále soap opera zasazená do malého města. Málokdy opouští Deadwood nebo bar, kde Swearengen celý den žije a nadává. Takže ano, můžete použít žánry, ale musíte být konkrétní v tom, jaké médium je užívá a jaká jsou jeho specifika.

Fungují žánry stejně ve velkém formátu a v menší velikosti? Některé jsou možná lepší na plátně, zatímco jiné tam nefungují vůbec.

Zajímavý příklad je dokument. Nedávno mi někdo vyprávěl, že v televizi jsou nějaké opravdu pozoruhodné dokumenty. To je vtip? Vždyť dokumenty ve filmu jsou ve skutečnosti velmi vzácné. Zkuste vyjmenovat deset filmových dokumentů. Myslím, že to může být docela výzva. V současnosti sledujeme serializaci dokumentů, jako v případě Making a murderer, který právě chystá druhou řadu. Je to velmi zajímavá série, založená na skutečných událostech.

Ale zpátky k otázce. Reality televize, soap opera, sitcom, ty všechny přišly z rozhlasu. Jsou seriálové. Je celkem vtipné sledovat, jak se pokoušejí převést úspěšný sitcom na plátno. Ztrácí tak svůj komediální efekt. To proto, že řada sitcomů je o rodině, ať už je to opravdová rodina nebo rodina kolegů v práci. Často napětí plyne z toho, že jsou uvízlí v malém prostoru. Je to klaustrofobické a celý příběh se odehrává jen ve dvou nebo třech prostorech. A když jej najednou zasadíte do vnějšího světa a on ztratí svou komediální klaustrofobičnost a napětí mezi postavami.

Takže se domnívám, že některé žánry v televizi fungují mnohem lépe. O filmu přemýšlíme především jako o fikci. A také chybí tradice hororové televize, i když to se postupně mění. Když jsem to řekl Mattu Hillsovi odpověděl: „Ano, to je pravda a chci o tom napsat do své knihy o televizních žánrech.“ Ale nakonec se mu to tam nepovedlo dostat, ovšem chystá se další edice.

Například horor ve skutečnosti funguje lépe v televizi. Protože když sledujete horor doma, ať už v obývacím pokoji nebo na počítači, narušujete tím bezpečné prostředí, kterým je váš domov. Berete si příšeru domů.

Zdroj: czechgamer.com

„Když sledujete horor zasazený na předměstí, do domu, který je trochu jako ten váš, a potom vypnete televizi, jdete nahoru po schodech a zaslechnete skřípání, hodně vás to vyděsí.“

Myslím, že máte pravdu. V kině máte společnost stovky dalších lidí. A když se rozsvítí, fikční svět zmizí. Když ale sledujete horor zasazený na předměstí, do domu, který je trochu jako ten váš, a potom vypnete televizi, jdete nahoru po schodech a zaslechnete skřípání, hodně vás to vyděsí. To jen podporuje myšlenku, že film a televize se propojují.

Ano, to se děje hodně, ale rozhodně se z nich nestává stejná věc. I s dnešními změnami v technologiích vytvářejí jejich velmi odlišné podmínky velmi odlišné výsledky. I když už samozřejmě existují jasné příklady překrývání.

Je možné, aby byla televize subverzivní, pokud jde o zprostředkování aktuálních témat či odlišných stanovisek široké veřejnosti? Nebo televize tíhne k tomu být spíše konzervativní, protože je na ni stále nahlíženo jako na rodinné médium?

Televize má potenciál být subverzivnější než film, protože se jedná o intimní médium. Umí lidi překvapit. Jak jsme zmiňovali u hororu, přichází k vám domů. To můžete využít ke strašení nebo dokonce k politickým či ideologickým důvodům. Lidé se na to budou dívat takovým způsobem, že to vztáhnou na své vlastní životy.

Proto jsou soap opery tak populární. Jsou zasazeny do současnosti  když jsou Vánoce, jsou Vánoce i ve vaší oblíbené soap opeře. Jsou o lidech, kteří žijí jako vy. Soap opery se špatně adaptují na jiné prostředí. Všichni máme naše národní soap opery, protože chceme, aby v nich lidé mluvili a žili jako my samotní. Protože empatizujeme a chceme být součástí toho všeho. Protože víme, co ti lidé dělají, a známe kulturu, v níž žijí. To se vám dostane pod kůži. Televize se vám dostane pod kůži. Může být nevýrazná, může být komerční, ale má potenciál být radikální a subverzivní.

Dává to prostor změnám audiovizuálních forem a stylů?

Televize byla v minulosti dost konzervativní co se narativu týče. Byl velmi tradiční, neměl odrazovat publikum. Nechcete přeci, aby diváci pořad vypnuli, pokud by jim přišel divný. Ale s novými pořady se posouvají hranice. Lidé očekávají více. Nyní jsou diváci mediálně mnohem vzdělanější. Chtějí výzvu. Chtějí komplexní příběhy. Chtějí postavy s odlišnými přístupy, odlišných kultur, odlišných životních stylů, než jaké máme my všichni. Koncept 50. let s manželkou, „ahoj, miláčku“, heterosexuálním bílým mužem  ty dny jsou pryč. Televize má potenciál skutečně reflektovat multikulturnost, multisexualitu, multi-cokoli díky své serialitě. Protože se dostává pod kůži. Protože se objevuje v obývacím pokoji. A my to sledujeme den za dnem. To ovlivní životy lidí.

Zdroj: soapsquawk.co.uk

„Nemyslím, že televize změnila způsob, jakým jsou gayové a lesby bráni ve společnosti, ale zrychlila kulturní historii. Dovolila, aby k těm změnám došlo rychleji, než by se tak stalo bez televize.“

Zajímavý je příklad problematiky gayů a leseb. Nemyslím, že televize změnila způsob, jakým jsou gayové a lesby bráni ve společnosti, ale zrychlila kulturní historii. Dovolila, aby k těm změnám došlo rychleji, než by se tak stalo bez televize. Jednoduchým příkladem je bylo uvedení gay postavy do soap opery. Mainstreamová soap opera má velké publikum. A kontroverze je po pár týdnech zapomenuta, protože tyto postavy jsou včleněny mezi ostatní, a to dovolí uskutečnit opravdové sociální změny. Televize tohle dokáže způsobem, jež by byl pro ostatní média složitý. Soap opery jsou často devalvovány jako nekvalitní. Přesto mají hluboký efekt na náš život a dokáží být neskutečně radikální a ideologicky subverzivní. Soap opery pozměnily quality TV, pokud chcete užít tento termín, protože ji ovlivnily. V raných dobách šlo o jednoaktovky, ale nyní si uvědomují, že narativní komplexnost, mnohapočetné dějové linie a serializace, jež přitahuje lidi k soap operám, se dá adaptovat i do „vážnějších“ dramat.

V knize Serial Television mluvíte o tom, jak se televize stala z politické psychologickou. Pořady se zaměřují více na postavy a jejich vztahy. Je to důvod, proč jsme k seriálům přitahováni? Hledáme něco, s čím se můžeme ztotožnit, možná něco osobnějšího?

Obecně došlo ke kulturní proměně, kdy se osobní stalo politickým. Televize je často degradována „ach, je to o lidech, kteří se zamilovávají a rozchází, mají děti a tak dále, nemá to žádný politický obsah“. Ale jde o politiku všednodennosti. Ten příklad homosexuality je velmi dobrý.

To je politická agenda a její mikropolitika, ale je to politika, která se týká všech. Ale taky vytváří dobré drama. Takže dostanete koláč a můžete ho i sníst, jak se říká u nás v Británii (pozn. redakce: případně převést na naši snědenou kozu). Může to být radikální a zároveň zábavné. A to by dobré vyprávění mělo dělat. Bavit lidi, ale také je donutit přemýšlet.

Televize také migruje a migruje online. To samozřejmě mění diváckou zkušenost.

Lidé říkají, že televize je mrtvá. Ale já si myslím, že se díváme na televizi více než kdy předtím. Akorát ta věc, na níž se koukáme, se změnila. A to je vše. Vždycky hrála velkou roli, ale nyní hraje ještě větší.

Pokaždé, kdy se technologie rozvine, něco získáme, ale také ztratíme. Jedna z věcí, které jsme ztratili technologickým vývojem je společné sledování stejného pořadu jako celý národ. To bylo kdysi velmi důležité. Ať už šlo o místní soap operu nebo zprávy, které jsme všichni sledovali ve stejný čas. Pamatuji si na jednoho svého kamaráda z 80. let, jak řekl: „Budu se dnes dívat na film, je to skvělý snímek, v devět ho dávají na ITV, budeš se dívat, Glene?“ Stál jsem u jeho knihovničky a na ní bylo položeno video toho filmu. Tak jsem řekl: „Ale máš ho tady, můžeš se na něj podívat kdykoli!“ A on odpověděl: „Ale já to chci vidět naživo, s ostatními.“ Tehdy jsem si poprvé uvědomil, že televize dokáže upevnit národ.

small screenKdyž se nad tím zamyslíte, televize je o mluvení a sdílení. Ale také z ní získáváte zprávy a tak dále a tak dále. Všechno tohle se může změnit. Jak jsem říkal, možná se televize stane mezinárodní. A možná, že země, které neměly moc velký mezinárodní vliv, ho budou mít také. Takže ano, technologie vše rozhodně pozměnila. Jsou různá plus i mínus. A pokračuje to, technologii nemůžete zastavit. Ale pro mě je televize pořád tady. Jenom má jinou formu. Chtěl jsem napsat knihu o televizní estetice, ale uvědomil jsem si, že teď hodně sledujeme věci na malých obrazovkách, a vznikla tak kniha Small Screen Estetics.

Napsal jsem článek s názvem „The Return of the Intimate Screen“ a můj záměr bylo ukázat, že tím, že se televize stala víc filmovou, něco ztrácíme. Ztrácíme mluvící hlavy, klaustrofobii. Pokud se podíváte na internetové drama dělané pro obrazovky notebooků či mobilů, vypadá to jako raná televize. Jsou to mluvící hlavy, jsou to detailní záběry, protože si nemohou dovolit spektákly. Takže vyprávění si najde svůj cíl, ať už na tabletu nebo televizi.

Dnes je mnoho sériové audiovize online. Netflix či Amazon vytváří své vlastní pořady, které jsou určeny ke sledování online. Jak se dá dnes vůbec televize definovat? Je to „bedna“ či způsob distribuce? Ztrácíme legendární „televizní tok“ či vytváříme náš vlastní binge-watchingem?

Je mnoho způsobů jak sledovat televizi. Je pravda, že se dá sledovat mnoha odlišnými formami, ale když je všechny srovnáte, ať už je to tablet nebo bedna v rohu pokoje, je to intimní. Je přímo před námi, na malé ploše. Koukáme na ni bez lidí kolem nás.

Zdroj: wordpress.com

„Když jste v kině, musíte být potichu. Televize se má sdílet. Ať už to děláme v obývacím pokoji nebo online, pořád to tam je.“

Když ji sledujeme na tabletu, díváme se sami, protože se špatně sdílí, ale máme nyní virtuální obývací pokoj. Protože když na něco dáte hashtag, mluvíte tak k ostatním lidem. Zvláště co se týče reality pořadů, ale také dramatu a tak dále. Takže i když se změnily podmínky, intimita, interakce zůstaly.

Existuje britský pořad zvaný Gogglebox a v podstatě jde o koukání na lidi, kteří sledují televizi. Což zní nudně, ale je to velice vzrušující a podmanivé. O tom je televize. Když jste v kině, musíte být potichu. Televize se má sdílet. Ať už to děláme v obývacím pokoji nebo online, pořád to tam je. Takže rozdíly mezi tím, jak ji sledujeme, není tak velká jako rozdíly mezi televizí a ostatními médii.

Jak myslíte, že internet změnil vztah mediálních producentů a jejich publik?

„Dnešní pořady mohou přežít či být zrušeny podle snah fanoušků. Na Twitteru mohou fanoušci přímo komunikovat s tvůrci. Interaktivita je něco, s čím kinematografie nemůže nikdy soutěžit.“

Hodně. Tím se vracíme k interaktivitě. Interaktivita televize je dnes opravdu velká, takže coby fanoušci můžeme rozhodnout, zda některá z postav zemře či bude žít. A bude to ještě intenzivnější. Budou příběhy, kdy budeme rozhodovat, co se stane, možná skrz esemesky nebo sociální sítě. Dnešní pořady mohou přežít či být zrušeny podle snah fanoušků. Na Twitteru mohou fanoušci přímo komunikovat s tvůrci. Interaktivita je něco, s čím kinematografie nemůže nikdy soutěžit. Interaktivita televize něco ztratí, ale jinak mnoho získá.

Mluvili jsme o publikách a ta vytváří mnoho obsahů online ohledně svých oblíbených pořadů, které znovu čtou a přezkoumávají. Je to součást televize nebo je to něco jiného?

To je dobrá otázka. Nejsem si jistý, zda znám odpověď. Ale publika znovuobjevující pořady, to je tak trochu extra-textuální, jde o okraj obsahu, ale i tak je to součást pořadu. Mohou ovlivnit budoucí sezóny. Takže těžko říct, když máte komentáře tvůrců na DVD, je to součást pořadu? Nemyslím, že je nutné říct ‚tohle je televize‘. Televize je spousta věcí. Můžete se na ni dívat historicky, v kontextu průmyslu, v kontextu publik, v kontextu reprezentace. Televizní studia je obrovská oblast a každý její aspekt je třeba prozkoumat, radši než se snažit ji zmenšit na něco, co není.

Zpět k cinematizaci televize. Není to náhodou naopak? Díky technologickému pokroku je televize více vizuální a má komplexnější vyprávění, ale nesnaží se napodobovat film. Ale filmy se naopak stávají sériovými. Frančízy jsou opravdu populární, kupříkladu marvelovské filmy.

Ano, nyní máme serializaci filmu. Hvězdné války, Harry Potter, Pán prstenů… Řekl bych, a je to můj osobní názor, že filmové adaptace knih byly vždy poměrně špatné, ale důvod toho je, že romány, kupříkladu ty od zmiňovaného Charlese Dickense, byly vydávány po kapitolách, jelikož vycházely v magazínech. Takže mívají otevřené konce. Byly epizodické a sériové.

A to je ta část konvergence – televize se učí od filmu, film od televize. Ale co se nyní děje je, že máme letní trháky, které se snaží být vizuálně úchvatné, je to jízda na horské dráze a je zajímavé, že se tyto superhrdinské komiksy rozhodly dostat na plátno. Ale máme seriál Živí mrtví (Walking Dead) a tak dále. To mi připomíná, co se týče Walking Dead a interaktivity, mají pořad Talking Dead, kde se všichni za štábu sejdou. Takže ano, jedná se o konvergenci, ale to neznamená, že by šlo o jedno a to samé médium. To očividně nejsou.

Televize může být skutečně lepší pro adaptace knih.

Ano, může jim vzdát hold. Vyobrazení historie, velké historické narativy, třeba o druhé světové válce, mohou těžko soupeřit s televizí. Ve filmu vypadají jinak. Skutečnost, že řešíme televizi a skutečnost, že se televize pořád studuje, je důkazem, že měla neskutečný vliv na společnost. Slučuje lidi, nutí je myslet, nutí je diskutovat, obohacuje jejich životy a baví je. Televizi je třeba brát vážně. A jsem rád, že Česká republika ji konečně přidává k univerzitním plánům. Protože jde o důležitý předmět a neměl by být zavržen.

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 23

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru