Vhodně načasovaný experiment podpořený konvencí

RECENZE: Hardcore Henry (režie: Ilja Najšuller, 2015) – RADEK NEUMAN –

Všechno začalo v roce 2013, kdy se ruská indie rocková kapela Biting Elbows rozhodla ke své skladbě Bad Motherfucker vytvořit klip, který je natočen kompletně celý ze subjektivního pohledu na GoPro kameru. Reakce byla masivní – přes 30 milionů zhlédnutí na kanálu Youtube a spousta nadšených komentářů. Lidé chtěli víc, a tak se frontman kapely a autor videa Ilja Najšuller rozhodl, že jim vyhoví. Začal intenzivně pracovat na celovečerním filmu a díky crowdfundingové kampani, která do rozpočtu filmu přispěla více než čtvrt milionem amerických dolarů, a producentskému dohledu Timura Bekmambetova, zažil Hardcore Henry finální postprodukci a slavnostní premiéru v září loňského roku na prestižním Mezinárodním filmovém festivalu v Torontu. V důsledku se z filmu po uvedení na několika festivalech stal takový fenomén, že se dostal i do celosvětové distribuce a dočkal se nasazení ve více než třech tisících kin po celé zeměkouli.

Splněný sen autorů (ale i mnohých z nás) zcela jistě vychází z tvůrčího talentu, píle, snahy o všemožné zdroje financování a podpory fanouškovské základny. Nejdůležitějším prvkem je však něco jiného: načasování. Hardcore Henry jakožto historicky první film natočený kompletně jako FPS (first-person shooter) počítačová hra dokončil vrchol filmového stylu, ke kterému se dlouho schylovalo. Počátek tohoto dosaženého cíle hledejme v téměř dvacet let starém hororu Záhada Blair Witch, jenž zpopularizoval tzv. found footage snímky. Tento specifický subžánr zafungoval okamžitě a své fanoušky si drží dodnes. Natáčení z vlastního pohledu postavy ovšem nebylo jen privilegiem slasherů či duchařských hororů. Do paměti se silně vryly FPS sekvence akčních filmů jako Kick-Ass či Doom, který je navíc adaptací počítačové hry. Zde přichází na řadu druhá hlavní příčina úspěchu Henryho.

Počítačové hry a filmy měly k sobě odjakživa velmi blízko. Navzájem se ovlivňovaly, proplétaly a upozorňovaly na sebe. Dříve se adaptoval především příběh a způsob vyprávění, nyní se sází na styl. Přitom pro příklady nemusíme chodit daleko. Nedávno vydaný Batman v Superman: Úsvit spravedlnosti obsahuje Batmanovu akční sekvenci, která věrně kopíruje snímání pohybů hlavního hrdiny a estetiku her od vývojářů Rocksteady Studios. A to je prosím drahý epický blockbuster, který vypráví o střetu dvou nejslavnějších komiksových superhrdinů. Hardcore Henry takové ambice nemá a ani mít nemůže, ale díky bohaté intertextualitě a již načrtnuté příhodné shodě okolností uspokojuje svou jasně danou cílovou skupinu. Tou je především maskulinní publikum v mladší dospělosti, které žije ve světě downloadování, sdílení a hlavně streamování. V době, kdy každý z nás může svobodně vysílat z domova své hraní počítačových her a sledují ho lidé po celém světě, je Hardcore Henry jen dalším záznamem hráče, který lze sledovat. V tomto případě je argument, že si raději hru zahraji sám, než abych se na ni díval, absolutně bezpředmětný, protože počty followerů a subscriberů na kanálech jako Youtube či Twitch hovoří jasně ve prospěch digitálního věku (nehledě na finanční částky youtuberů a streamerů).

Hardcore Henry tedy ideálně zapadl do období streamování a filmového stylu found footage či POV, se kterým byl divák již dávno obeznámen. Přesto se však jedná o odvážný experiment. Natočit totiž hodinu a půl dlouhé „hraní FPS hry“ nevyžaduje jen excelentní práci štábu (GoPro kamery, střih, ozvučení, kaskadéři, praktické efekty atd.), ale také důvod se na toto „hraní“ dívat. V tomto směru je film poplatný klasickému hollywoodskému vyprávění a vytváří tradiční honbu za pomstou s většími či menšími zvraty. Příběh je odvyprávěn na základě videoherní estetiky podle mustru questů s NPC postavami (vděčnou roli zde hraje Sharlto Copley), takže nechybí postup těžšími úkoly, gradace v podobě zbrojního arsenálu nebo závěrečný souboj s hlavním bossem. Nápadné kopírování herních principů zde opět není novinkou. V tomto ohledu lze za menší průkopníky považovat tvůrčí dvojici Mark Neveldine–Brian Taylor, která se jak v Cranku, tak v Gamerovi k herní estetice velice zdatně přibližuje. Postupy her ve filmech tak nemají paradoxně na svědomí herní adaptace (možná až na světlou výjimku posledních dílů Resident Evil), ale filmy s původním scénářem, Henryho nevyjímaje.

Jediná možná výtka, která je oproti ostatním argumentům zcela legitimní a oprávněná, je nedostatečné sžití s hlavní postavou. Kromě explicitní motivace je Henry spíše anonymním hybatelem děje, o kterém se nic víc podstatného nedozvíme. Řešení je to opět extrémní a uzpůsobené videoherní zkušenosti, kdy je v FPS hrách často hlavní hrdina bezejmenný voják, který jen plní rozkazy ostatních (Call of Duty) nebo je zkrátka němý a představuje pouze tělesnou schránku, skrze kterou hráč postupuje nastoleným příběhem a pravidly fikčního světa (Half-Life).

Přestože je divácká zkušenost s fenoménem POV konfrontována poslední dobou čím dál častěji, Hardcore Henry ji posunul na tu nejzazší možnou úroveň a rozdmýchal debaty ohledně možnosti natáčení akčních filmů i uchopení herních adaptací. Jako první totiž přišel s experimentem natočení filmu stylem FPS hry a to už mu nikdo neodpáře. Bez podstatné hrstky vypravěčské konvence by však takový úspěch zřejmě nesklízel.

Hardcore Henry

Scénář a režie: Ilja Najšuller
Kamera: Pasha Kapinos, Vsevolod Kaptur, Fjodor Ljass
Hudba: Darja Čaruša
Hrají: Sharlto Copley, Danila Kozlovskij, Tim Roth, Haley Bennett, Andrej Dementěv, Kirill Serebrennikov, Darja Čaruša, Ravšana Kurkova, Polina Filoněnko, Sergej Šnurov, Alexandr Pal, Oleg Poddubnyy a další
USA / Rusko, 2015, 90 min
Česká premiéra: 21. 4. 2016 (Bontonfilm)