Běh přes dvě totality

Publikováno: Jaroslav Stuchlý Publikováno dne: 28. dubna 2016 Rubrika: Komiks | Komentář : 0

RECENZE – KOMIKS: Zátopek …když nemůžeš, tak přidej! (Jan Novák & Jaromír 99) – JAROSLAV STUCHLÝ –

Myšlenka Českého olympijského výboru byla nejspíš dost jasná: oslovit projektem Zátopek 2016 co nejvíce lidí a tímto způsobem pozornost některých z nich přitáhnout zpět k atletice. A jelikož komiksy jsou v kurzu a jejich filmové adaptace plní kinosály, proč to nezkusit i touhle cestou? Navíc by to při troše dobré vůle mohl Zátopek coby komiksový „superhrdina“ natřít i takovému Dechberoucímu Zázraku. Zatímco výtvarník Jaromír Švejdík alias Jaromír 99 má již nezpochybnitelné komiksové renomé díky Aloisi Nebelovi nebo adaptaci Kafkova Zámku, pro spisovatele Jana Nováka je Zátopek prvním komiksovým scénářem.

Shrňme si nejprve, co čtenáři nezasaženému atletikou jméno Emila Zátopka vlastně říká. Byl to vytrvalostní běžec, největších úspěchů dosáhl na olympiádách v Londýně (1948) a v Helsinkách (1952), kde jeho manželka Dana získala navíc zlatou medaili v hodu oštěpem, v době normalizace pak skončil u kopání studní. Novákovo libreto představuje výsek z atletova života ohraničený lety 1937 (nastoupil jako patnáctiletý do Baťových zlínských závodů) a 1952 (v Helsinkách získal tři zlaté medaile a ve všech bězích překonal dosavadní olympijské rekordy). Na první pohled jednoduchá story o chlapíkovi, který se díky neuvěřitelnému úsilí a neotřelým tréninkovým metodám dostal až na vrchol. Jenže v rukou Jana Nováka, spoluautora životopisu Miloše Formana s názvem Co já vím?, který si 40. a především 50. léta osahal v rozsáhlém, vysoce ceněném románu o útěku skupiny bratří Mašínů do Západního Berlína Zatím dobrý, se tenhle „hollywoodský“ sportovní příběh lehce problematizuje.

Stejně jako samotný Zátopek je totiž v komiksu důležitá i doba, ve které běhal a přepisoval historické tabulky. A ta doba vůbec nebyla dobrá. Okupační nacistický režim se začínajícímu atletovi, schovanému navíc ve Zlíně, příliš pod nohy nepletl a změny poznáme pokaždé hlavně z toho, jak se střídají portréty (Masaryk, Hitler, Stalin) na stěnách. Totalitní komunistický si však z jeho úspěchů udělal výkladní skříň… a Zátopek, komunista a důstojník Československé lidové armády, se tomu nijak zvlášť nebránil. Rebel, či snad dokonce disident v tretrách? Takový obraz Zátopka komiks rozhodně nenabízí. Před čtenářem vyvstává spíše portrét dříče, který ničemu jinému než běhání nerozumí a vlastně ani rozumět nepotřebuje. Jeho myšlenkové pochody a jadrná mluva v mnohém připomínají žokeje Josefa Váňu, u kterého mám pokaždé pocit, že svému dostihovému sportu rozumí jako nikdo, ale jinak je to vlastně typ „požehnaného primitiva“. Z hlediska prověrky charakteru však Zátopek svou hvězdnou hodinu zažije, a sice ve chvíli, kdy se zasazuje o to, aby jeho kolega Stanislav Jungwirth, syn jáchymovského mukla, mohl reprezentovat v Helsinkách. Přestože si (podle jedné bubliny dialogu) Zátopek uvědomuje, co všechno svým tvrdošíjným postojem riskuje, nemůžu se zbavit dojmu, že spíše než klasickým hrdinou zůstal i tady jakýmsi vyčůránkem (jak ho charakterizovala dávno předtím jeho přítelkyně). Díky svým úspěchům režimem proplouvající Zátopek tak stojí v protikladu s osudem Jana Haluzy, který mu ve zlínských začátcích radil a dělal neoficiálního trenéra, zatímco po komunistickém převratu si jej vychutnala StB a prošel mnoha pracovními lágry. Vzhledem k tomu, že byl mučen i v Uherském Hradišti, upozorní Novák v komiksu na neblahou roli estébáka Aloise Grebeníčka, otce dlouholetého člena Poslanecké sněmovny PČR a bývalého předsedu KSČM Miroslava Grebeníčka.

Komiks končí Zátopkovým helsinským triumfem, ale rozhodně by bylo zajímavé sledovat jeho další osudy, ať už schválení rozsudku nad Miladou Horákovou (z členství v její skupině byl obviněn i Haluza), kariéru tajného spolupracovníka Vojenské kontrarozvědky, podporu reformistů v 60. letech, odsun k lopatě i souhlas s bojkotem olympiády v Los Angeles (1984).

Ve stylizovaném pojetí Jaromíra 99 zůstává zachováno vše důležité, včetně Zátopkových bolestných běžeckých grimas, kvůli nimž byl často kritizován. Škála barev obsahuje vedle černobílé klasiky ještě modrou (obloha, voda, teplákovky) a červenou (stadiony, běžecké dráhy, vojenské uniformy). Nejdrastičtější scéna celého komiksu, pouštění elektrického proudu do vyslýchaného Haluzy, je podána velmi expresivně v červené a černé. Vítané odlehčení přinášejí společné scény Emila a Dany, kdy občas není zcela jasné, kde končí vzájemné tréninkové hecování a začínají manželské hrátky.

Podtrženo, sečteno – Zátopek je vynikající komiks, v němž oba autoři namísto posílení mýtu přistoupili k zadání sympaticky podvratným způsobem a stvořili příběh člověka, který dokázal utéct soupeřům, nikoli však prašivé době a zrůdnému režimu. Z hlediska čtenáře dobrá zpráva, docela by mě ovšem zajímalo, jak se na výsledné dílo tvářili činovníci ČOV.