Fanoušci fanouškům: Děkujeme, že nám to dovolíte!

REPORTÁŽ: 12. ročník Festivalu otrlého diváka (8. – 13. března 2016) – VERONIKA LENGÁLOVÁ –

V pražském kině Aero se po roce opět dostal ke slovu Festival otrlého diváka. A že byl hlasitý! Již tradičně si událost přinášející vyznavačům pokleslých subžánrů, nespokojeným s mainstreamu holdující nabídkou kin, upravila prostor kina k obrazu svému. Kromě obskurních a znepokojujících dekorací jej vyplnila originálním doprovodným programem v podobě interaktivních projekcí a podle návštěvnosti stále populárními živými dabingy.

Vedle fanouškovského nadšení, které vedlo k založení festivalu a k proměně jeho podoby v interaktivní záležitost, tkví jeho bezprecedentnost také v délce trvání. Už na počátku svého vzniku jako přehlídka subžánrové kinematografie postrádal ambice stát se rozmáchlou akcí. Vzhledem k okrajovosti dramaturgie by bylo na pováženou, co by přímé směřování ke klasickému modelu festivalu udělalo s programem Otrlého diváka a jeho vyzněním. Díky osobitému a osobnímu pojetí doprovodného programu se festivalu nicméně daří vytvářet si nejen širší fanouškovskou základnu, ale také status neopakovatelné události, která stále láká nové diváky. Nejde příliš o to vidět promítaný film, ale být schopen říci, že jsem byl(a) při tom.

Kdo si chodí na projekci Otrlce odpočinout a ulevit od náročných a hlubokomyslných kinematografických počinů, mohl být s letošní nabídkou laciných exlpoitačních snímků opět velmi spokojen. Sedmdesátkový okultní grindhouse film Chlemtám tvou krev (1970, David E. Durston) o pomstě malého Péti, který vzteklinou infikuje skupinu mániček uctívající Satana, jedna z mnoha levnějších variací na Terminátora Jamese Camerona, Hardware (1990, Richard Stanley) s estetikou dermatologické obsese Scottova Blade Runnera, indonéský Jánošík z komiksů Bojovník (1981, Sisworo Gautama Putra) nabízející mimo jiné pohled do zákulisí východoasijských očních transplantací, Carnosaur (1993, Adam Simon) aneb Jurský park se seškrtaným rozpočtem, nebo Noční války (1988, David A. Prior), původní nástřel složité narace Nolanova Počátku. Tradičně se do nedělního otrlého programu zařadil i mexický zápasník Santo, který se spolu s parťákem Blue Demonem tentokrát postavil Drákulovi a vlčímu muži a divákům v kině Aero zajistil každoroční dávku céčkové kinematografie (El Santo a Blue Démon proti Drákulovi a vlkodlakovi, 1973, Miguel M. Delgado).

Kromě osvědčených béček se ale do repertoáru Otrlce dramaturgům daří zařazovat i novinky z řad požadovaných žánrů. Dvě ze čtyř dokonce dodržely téma letošního ročníku, kterou byla nákaza, a která proměnila prostor kina Aero v Epidemiologické centrum. Kromě prohlídek ústní dutiny před vstupem do kinosálu tak divák někdy musel v zájmu bezpečnosti strpět roušku nasazenou během celého filmu přes obličej a těžkooděnce v ochranných skafandrech a se samopalem v ruce producírující se sálem od úvodních do závěrečných titulků.

Jednou z novinek na otrlém programu byl dánský horor Co se z nás stalo (2015, Bo Mikkelsen). Důkaz, že filmy o zombie apokalypse nejsou nikdy vyčerpané a regionální verze (příkladem budiž australský Wyrmwood nebo slovenský amatérský Socialistický Zombi Mord, oba 2014) jednoho z nejschematičtějších hororových žánrů stále přinášejí osvěžující inovace. Dánská verze epidemie oživlých mrtvol nezapře svůj původ seversky stísněnou atmosférou. Děj další novinky, britského hororu Hvozd (2015, Corin Hardy), se sice taktéž odehrává v úzkém rodinném kruhu, ale ansámbl matky, otce a nemluvněte stojí v do jisté míry tradičně neférovém boji proti mstící se přírodě, zatímco skandinávská variace na zombie apokalypsu představuje sociální sondu do jedné z mnoha rodin zasažených globální katastrofou.

V případě Hvozdu rychlý přechod ke klasickým hororovým prostředkům (falešné lekací scény, skutečné lekací scény, permanentní ohrožení života) zastíní potenciální rovinu příběhu o vztahu člověka a přírody. Divákovi jednoduše v hlavě spíše utkví chlapík obrostlý zkázonosnou houbou promenádující se lesem plným lesních (ne)tvorů s hořící kosou, než aby z kina odcházel s myšlenkou na barevné kontejnery a amazonský deštný prales.

Vedle klaustrofobického svědectví zombie apokalypsy, man versus nature hororu s působivými maskami (připomínající pohádkově hororovou část Faunova labyrintu Guillerma del Tora) a americké komediální variace na útok nemrtvých zombie (Skautský průvodce zombie apokalypsou – 2015, Christopher Landon) vyčnívá německý celovečerní debut čtyřicátníka Akize, Noční můra (2015). Název i začátek filmu (který prý najdeme i v programu letošního festivalu v Karlových Varech) by mohly evokovat horor o paranoidní schizofreničce, se kterou si divák užije všechna známá (stále ale účinná) klišé filmu, jehož cílem je jednoduše děsit. Vyděšení možná budete, ale hlavně z toho, že vám agresivně blikající a v uších dunící halucinační filmový zážitek přivolá epileptický záchvat. Noční můra by se dala nazvat cvičením v substituční metodě ve vyprávění: vezměte si příběh roztomilého mimozemšťana toužícího po návratu domů a malého chlapce v mladším školním věku a tyto dvě postavy nahraďte embryo připomínající příšerkou, která se nechce nikam vracet- jen by ráda jedla a dává to najevo nadmíru zneklidňujícími zvuky- a malého klučíka vyměňte dospívající dívkou s narušenou psychikou, která většinu času tráví na divokých mejdanech.

Za zmínku stojí i brněnské ozvěny Otrlého diváka v kině Scala, které během jednoho večera uvedly tři otrlé snímky: Bojovník, Poslední drak (1985, Michael Schultz) a Hvozd. Ačkoli se Brňané mohli potěšit živým dabingem u druhého jmenovaného filmu, odtržení od domácího zázemí kina Aero, jenž se po dobu festivalu každoročně proměňuje podle potřeb zvrácené fantazie pořadatelů na prostor nacpaný k prasknutí tematickou výzdobou, v brněnském kině se festival zařadil do zástupu drobnějších akcí, které kino hostuje. Uvedené snímky byly ve srovnání s repertoárem nabízeným v Praze spíše konformním kouskem dortu. Dvě slaďoučké vrstvy v podobě odpočinkových béček (Bojovník, Poslední drak) a novinková poleva (Hvozd), která neurazí, ale ani nenadchne. Pikantní čokoládovou polevu s chilli – pravidelně zařazované péčko s živým dabingem (letos Podle hvizdu poznáš pinďu – 1978, Claude Mulot) – si vychutnali pouze diváci pražského Aera. Ke slovu se v Brně nedostal například ani snímek Srpnový underground (2001, F. Vogel), který v Aeru navštívilo relativně málo diváků. U filmového debutu Freda Vogela, jenž se žánrově řadí pod označení „torture porn“, si totiž budete pochvalovat nekvalitní obraz, díky (nikoli kvůli) kterému neuvidíte vše, co by mohla smršť brutálního násilí psychopatických omezenců poskytnout.

Festival otrlého diváka se svým věkem dostává do puberty; je důkazem životaschopnosti a dlouhodobější udržitelnosti menších filmových akcí, kterých se na diváka toužícího po kulturním vyžití chrlí desítky akcí každý týden. Mnoho z nich je však jednorázovou záležitostí, nebo má jepičí život. Otrlec si tedy dále za bouřlivých ovací ve vyprodaném kinosále veřejně „onanuje“ na počest pokleslým a okrajovým žánrům. Ostentativní exhibicionismus si ale stále dovolí praktikovat jen v mateřském teritoriu kina Aero, a navzdory rozšiřování programové nabídky o další akce v průběhu roku (různé podzimní speciály, interaktivní projekce Rocky Horror Picture Show) nepřekračuje zcela hranice kategorie lokálního eventu s již pevnou fanouškovskou základnou. Vzhledem k úspěšné kontinuitě ve stále originálním doprovodném programu, který z několikadenní akce dělá netradiční (ba někdy dokonce nezapomenutelný, často bezprecedentní) filmový zážitek, nezbývá mimopražským a mimoaerovským zájemcům než si lítostivě povzdechnout a dál s (falešnou) nadějí na nalezení obdoby Otrlého diváka procházet už ne tak nekonečný seznam kulturních akcí v okolí.