Jak se dělá Visegrad Film Forum

ROZHOVOR s ředitelem Visegrad Film Fora Jakubem Viktorínem – JANA BÉBAROVÁ, PETR HORÁK –

V Bratislavě o víkendu skončil 5. ročník Visegrad Film Fora zaměřeného na aktivní setkávání studentů a zástupců evropských filmových škol s filmovými profesionály (více jsme psali například zde). Šéfredaktorka Jana Bébarová si společně s Petrem Horákem z iShorts povídala s ředitelem VFF Jakubem Viktorínem. O tom, jak celá akce vznikla, co ji a její organizátory inspirovalo a jak funguje.

Jana Bébarová: Jakube, na úvod velké gratulace k úspěšné akci. Jsem tu už třetím rokem a nepřestávám být nadšená z místní atmosféry, masterclass hostů, setkání s filmaři a studenty… Díky za to! Je to velmi obligátní otázka, ale jak celá tato akce vznikla? Kde se zrodila původní myšlenka a jaká cesta tě k VFF dovedla?
Když jsem byl v prvním ročníku produkce na VŠMÚ, začal jsem se zajímat, jak funguje filmová distribuce a festivaly. Začal jsem je navštěvovat a chodil jsem na různé workshopy a dělal si takovou rešerši. Na účast na některé z nich se mi podařilo získat i granty. Jako student jsem využíval všechen čas k tomu, abych vyhledával možnosti i mimo školu, ta je vlastně jen takové zastřešení…

Petr Horák: Kterých workshopů ses zúčastnil a čím pro tebe byly zajímavé?
V Čechách jsem dvakrát absolvoval scenáristický workshop MIDPOINT, který někteří lidé odsuzují, ale já jej doporučuju, protože si myslím, že tam člověk nemá co ztratit. Je to příležitost potkat někoho, kdo může pomoct jeho projektu, může ho s ním konzultovat. Když má štěstí, že je konzultant na stejné vlně jako on, tak to danému projektu může prospět. A když není, tak ok, ztratil dva týdny života. Každopádně takový workshop může být velmi fajn, když člověk nemá žádného dramaturga nebo scenáristu.

Petr Horák: Taky vím, že jsi se zúčastnil SOFA a před třemi čtyřmi lety jsem tě potkal v Cannes…
SOFA je velmi specifický workshop pro ty, kteří chtějí dělat něco okolo filmu, ale samotný film nevytváří. Takže se starají třeba o to, aby se film dostal k divákovi, nebo aby se nějak zvýšilo povědomí o domácí kinematografii nebo aby se podporoval místní průmysl. Opět jde o to, že je člověk někde dva týdny zavřený s přednášejícími hosty nebo tutory, jako je například Kartiel Schory, a intenzivně tam pracuje na svém projektu. Přijde s jeho třístránkovým treatmentem a s nápady, jak jej realizovat, a tito lidé mu s tím pomáhají – například co se týče rozpočtu. Takže jde o to, aby se člověk někam posunul. I když je velmi silná individualita a workshop se mu nelíbí, tak skutečně nemá co ztratit, jen získat. Ztratit může jen čas, ale to není až tak hrozné.
Cannes jsem absolvoval přes americkou společnost, která si založila byznyz na zprostředkovávání stáží v Cannes, Torontu, Sundance či Berlíně. Člověk přijde a rozhodne se, zda se chce věnovat stáži, něčemu na styl filmové žurnalistiky, tedy že píše o dané akci, nebo že během toho natáčí krátký film. To mi přišlo zbytečné, takže jsem si vybral stáž. Můžete si zvolit, zda chcete pracovat pro sales, distributora, producenta… Já jsem pracoval pro americkou společnost, která se zaměřuje na získávání financí pro filmy s minimálně padesátimilionovým rozpočtem. Bylo to zajímavé, poznal jsem dost lidí, ale nejsem s nimi moc v kontaktu. Navíc ten workshop byl dost drahý, stál dva tisíce dolarů, což je dost, ale zahrnovalo to ubytování a stravu během celých čtrnácti dní v Cannes.

Jana Bébarová: A hlavní inspirací pro VFF byla nějaká konkrétní akce?

(c) VFF

Moje první zkušenost s podobnou akcí byl portugalský FEST, což je soutěžní festival, kam jsou zváni různí hosté a kde mají platformu Training Gruond, která funguje podobně jako Visegrad Film Forum. Potkal jsem tam střihače Hervé Schneida, který pracoval na Amélii z Montmartru nebo Vetřelci. Akce tohoto typu mi v našem regionu chyběla – hosté velkých festivalů mívají jednu masterclass, která je schovaná někde v programu, což je škoda. Takže když jsem byl v druhém ročníku, napadlo mě a moje spolužáky, proč neudělat nějaký side event festivalu studentských filmů Áčko, který VŠMÚ každý rok pořádá (je to něco jako FAMUFEST) a na kterém pracuje vždy jiný ročník produkce. Áčko už se tehdy konalo po patnácté nebo šestnácté, takže první ročník VFF byl vcelku velký. Tehdy jsme měli nejvíc hostů, byl tu například Krzysztof Zanussi, Bence Fliegauf nebo kameraman Igor Luther, který mj. pracoval na Plechovém bubínku. Lidem se to líbilo, takže jsme tento side event dělali i další rok. Na třetím ročníku jsme se už osamostatnili a od té doby jsme zvlášť. Áčko se koná na podzim a VFF je na jaře, čímž má rozdělení školního života na VŠMÚ nějaký smysl a logiku. Třetí ročník (2014) byl de facto moje diplomová práce, založili jsme si občanské sdružení a už jsme ale byli oddělení od školy jako hlavního organizátora. VŠMÚ však stále zůstává stále našim silným partnerem.

Jana Bébarová: Forma, jakou VFF získalo, je už definitivní, nebo jej plánujete někam dále rozvíjet?
Máme tým šesti lidí, všichni jsme absolventi, kamarádi, baví nás spolu pracovat. Vždy když VFF skončí, tak jsme pozitivně naladěni, že akce dobře dopadla, a tak si řekneme, že jdeme dál. Bylo by divné přestat. V průběhu roku promýšlíme program, koho pozvat a co zajímavého udělat. Vždy přemýšlíme, jak to ozvláštnit a zefektivnit, když už tu toho hosta máme, tak jak ho využít. Tudíž je stále prostor k tomu naši akci rozvíjet. Nechceme stagnovat. Chceme, aby každý ročník byl něčím výjimečný. Vlastně ani nemáme vždy pevně stanovený termín, takže to rozmýšlíme za chodu. Kdybychom dělali každý rok stejně, přestalo by nás to bavit. Děláme to vlastně pro sebe, sami máme zájem zvané hosty poznat. A když se to pak líbí divákům, tak nás to naplňuje a jsme šťastní.

Jana Bébarová: To na tom jde právě vidět, že vás to baví a máte nadšení pro věc. Proto je ta akce tak skvělá. Ostatně, podle jakých kritérií si vybíráte a obměňujete partnerské školy?
První čtyři roky jsme je neměnili, pouze přidávali. Stabilně jsme měli Česko, Slovensko, Polsko a Maďarsko. Pak jsme měli Slovinsko, Chorvatsko, Rumunsko a Litvu, protože se s nimi dobře komunikovalo a jednoduše měli zájem se akce účastnit. Po dvou letech jsme ale došli k tomu, že těmto školám nesloužíme jako nějaká výkladní skříň a vlastně i vypadalo divně, že jsou tu pořád, takže jsme se nikam neposouvali. Proto nás napadlo, že v rámci jednotlivých zemí Visegradu budeme školy měnit. VŠMÚ jako hostitelskou organizaci však logicky měnit nechceme, což je pro školu benefit. Čtyři další země pak hodláme střídat v rámci střední a východní Evropy, abychom ukázali různorodost studentské tvorby v zemích, které mají podobné ekonomické, respektive filmařské zázemí, ale kulturně jsou odlišné. Každá z těch zemí může nabízet zajímavé možnosti a když se sem studenti vrací, byť ne již oficiálně s konkrétní školou, mohou tu potkat zase někoho jiného a rozšířit si dál obzory.

Jana Bébarová: Máte nějaké statistiky, kolik studentů a odkud sem jezdí?

(c) VFF

Přesné číslo nevím, ale vždy je tu kolem 300-450 akreditovaných. Nejvíc je logicky z VŠMÚ, která je alma mater. Už toto je však na hraně, neboť kinosál má kapacitu 120 míst, což nás limituje a nemělo by tak smysl mít více lidí. Máme osm partnerských škol, takže studenti jezdí minimálně z osmi zemí. Ale vím, že jsou tu i studenti z Venezuely a Číny, kteří momentálně pobývají v Evropě, dále pak třeba z Estonska, Německa… Snažíme se akci dodat mezinárodní feeling. Jedním z cílů VFF totiž je, aby návštěvníci ze zahraničí poznali Bratislavu a Slovensko a získali povědomí o naší kinematografii a kultuře.

Jana Bébarová: Jelikož VFF funguje jako platforma pro setkávání zástupců a studentů filmových škol a pro vytváření sítě kontaktů a vazeb vedoucích k eventuální budoucí spolupráci, zajímalo by mě, zda máte nějaký feedback o projektech, na jejichž začátku stálo právě VFF?
O konkrétním projektu nevím, ale mám zpětnou vazbu o spolupracích. Například když tu byl Tarrův kameraman Fred Kelemen, seznámila se s ním jedna studentka, která mu o rok později dělala asistentku na jeho workshopu. Další studentka zase pracovala v New Yorku pro Jima Starka, s nímž tu navázala kontakt. VFF taktéž funguje jako propagace škol – jedna rumunská studentka například na základě této události přišla na VŠMÚ na Erasmus. Když nějaký koprodukční projekt vznikne, budu samozřejmě rád, ale naší prioritou není být nějakým pitching forem, protože takových je celkem dost. My fungujeme spíše v inspiračním modu, takže našim výstupem není nějaký konkrétní projekt. Nicméně ten předpoklad tu samozřejmě je.

Jana Bébarová: Na základě čeho si vybíráte hosty a jakým způsobem je oslovujete? Předpokládám, že toto je tvoje náplň práce…

Agnieszka Holland (c) VFF

Některé potkám na festivalech a na podobných akcích, takže se jich jednoduše zeptám. Celé to funguje na základě komunikace, takže jsem v kontaktu s různými lidmi a institucemi. Mám i své mentory, v které mám důvěru a kteří mi dávají doporučení. I když máme každý rok konkrétní téma, jako například letos „Audience Development“, neznamená to, že hosté z řad filmařů by na něj měli být vázáni. Základem je, abychom tu měli variaci různých pozic (režisér, kameraman atd.). Martin Žiaran tu byl díky spolupráci s Asociací kameramanů, Paco Delgado skrze spolupráci s Evropskou filmovou akademií… Popravdě velkou inspirací mi jistou dobu byla i Letní filmová škola v Uherském Hradišti. Tam jsem například viděl masterclass Freda Kelemena, kterého jsem sem potom pozval, a stejně tak Alana Starskiho… Někdy taky jednoduše použiju google.

Jana Bébarová: Je náročné sem hosty dostat?
Není to složité ani dlouhé vyjednávání, oni sem jezdí, protože své zkušenosti chtějí sdílet. Ale v zásadě je problém, že se jedná o aktivní filmaře, kteří mají nabitý program. Bartosze Konopku jsem například zval už na první ročník, ale povedlo se to až letos. Jde tedy jen o to, zda mají zrovna volno, nebo ne.

Jana Bébarová: A jak to bylo s Agniezskou Holland?
Pracuji na jejím novém filmu, což hrálo určitou roli. Dnes měla zkušební projekci ve Varšavě, takže skutečně udělala velký ústupek, když si během dokončování filmu odběhla na 23 hodin do Bratislavy.

Petr Horák: Když jsme u natáčení, na čem teď po absolvování VŠMÚ ještě pracuješ?
Po škole jsem se dal dohromady s mojí generací a s režiséry, kteří byli ročník nade mnou. Začal jsem jim pomáhat s vývojem jejich debutů a tedy i mého. Pracuju s Teodorem Kuhnem, který natočil krátký film Momo, a Adamem Felixem, který absolvoval s Checkpointem.
Asi rok po škole jsem se právě díky těmto festivalům seznámil s Tomášem Hrubým a Pavlou Kubečkovou z nutprodukce, kteří spolupracují s řadou slovenských tvůrců a koncept nutprodukce chtěli přenést na Slovensko. A jelikož já už jsem měl něco ve vývoji, ale neměl jsem svou vlastní firmu, tak jsem se s nimi dohodl a založil jsem na Slovensku společnost nutprodukcia. Takže vedle Visegrad Film Fora je toto firma, pro kterou v následujících letech hodlám pracovat jako producent a vytvářet hrané filmy. Díky nim jsem se vlastně dostal i ke spolupráci na novém filmu Agnieszky Holland Přes kosti mrtvých.

Jana Bébarová: Všimla jsem si, že tvé jméno figurovalo mezi výkonnými producenty Rudého kapitána. Jak ses k této funkci dostal?
S režisérem Rudého kapitána Michalem Kollárem jsem po škole dělal na jednom krátkém filmu a porozuměli jsme si. On na Rudém kapitánovi pracoval šest let a u toho koprodukoval i Domácí péči, takže neměl kapacitu na to dělat výkonného producenta a dal mi tak možnost vykonávat tuto pozici na Slovensku. Takže mu moc děkuju, že mě hned po škole takto hodil do vody a důvěřoval mi.

Jana Bébarová: Jaké měl Rudý kapitán na Slovensku ohlasy?
Co se týče návštěvnosti, je to nejnavštěvovanější slovenský film za první víkend, překonal Bathory i Jánošíka. Efekt Dominika Dána a fakt, že je to žánrový film, který se na Slovensku moc netočí, zajistil pozitivní ohlas. Co se produkce filmu týče, myslím, že to byl velmi dobře zabezpečený projekt s dobrým distribučním plánem, dělaný pro diváka.

Jana Bébarová, Petr Horák: Díky za rozhovor a hodně úspěchu v další práci!