Ztracen v zahradě. Rozhovor s Corneliem Porumboiem

ROZHOVOR s režisérem a scenáristou filmu Poklad Corneliem Porumboiem – VÍT POLÁČEK –

Rumunský režisér Corneliu Porumboiu se narodil v roce 1975 ve městě Vaslui. Už za studií na Dramatické a filmové univerzitě v Bukurešti zaujal svými krátkými filmy. Například Liviův sen z roku 2004 mu přinesl festivalový úspěch a cenu ve studentské sekci Cannes Cinéfondation. Jeho debut 12:08 na východ od Bukurešti, ve kterém se po letech konfrontují údajní hrdinové revoluce proti Ceauşeskovu režimu v televizní talk show, si odvezl z Cannes Zlatou kameru pro nejlepší debut napříč sekcemi. Ceny ze sekce Un Certain Regard si odnesly i další dva jeho filmy Policejní, adj. a Poklad (recenzi najdete zde), který autor přijel do Prahy osobně uvést. Při příležitosti premiéry byl pořízen i tento rozhovor.

Váš film stojí na velmi precizním scénáři. Nezakládá si na stylizování obrazu, ale vychází právě ze silného scénáře. Při diskuzi po premiéře jste vyprávěl, že na začátku byl dokument o tom, jak jste hledali na zahradě vašeho přítele a herce Adriana Purcaresca poklad, ale nic jste nenašli. A že právě tam vznikla idea tohoto filmu. Zajímalo by mě, jak jste se od tohohle prvního nápadu dostal k první verzi scénáře? Jak vypadala ta práce?
Když jsme byli na té zahradě, tak jsem měl velmi divný pocit, že jsme tam ztracení. Nevěděl jsem o tom dopředu nic, nedělal jsem si průzkum. Ve filmu jsem pak nechal celou tu historii zahrady, to, co se v ní nacházelo předtím – strip bar, škola, různé vrstvy a tak dále. Cítil jsem se tam prostě ztracený. A když jsem do toho začal přidávat další materiál a díval se na to znovu, znovu jsem měl stejný pocit. Myslím, že jsme byli všichni chyceni v rokli historie. Když jsem tedy viděl ten materiál, věděl jsem, že s tím chci něco dělat, a to byl úplně první impuls pro můj film. Potom jsem jej začal stavět podle postav.

Devadesát procent scénáristů by přemýšlelo, jak svým postavám co nejvíc zkomplikovat život. Jak jim vytvářet překážky a problémy.  Zatímco u vás to vypadá trošku obráceně…
Ale nevypadalo to tak v první verzi. Řekněme, že tam bylo více filmových klišé…

Měl jsem na mysli toto: Když přijde soused a prosí o peníze, tak z toho žena hlavní postavy není úplně nadšená. V tu chvíli si každý v kině říká, aha, tak tady bude problém. Ale není. A vypadá to tak, že vždy je problém, a každý scénárista by byl šťastný, že tam ten problém má a vy místo zavírání dveří ty dveře jednoduše otvíráte…
(smích) Mám rád pohrávání si s různými klišé a očekáváními obecenstva. Někdy jsme tak prostě formovaní, že čekáme, že se ve filmu stane to, co se ve filmech děje. V některém jiném filmu by někdo někoho v zahradě zabil. (smích) Nebo by se dalo čekat, že v noci přijede policie a ten poklad zabaví. Rád si s tímhle hraju. S těmi druhy klišé, které máme a které od filmu čekáme.

A když jsme zrovna u toho – počítáte i s očekáváními, které by diváci mohli mít po zhlédnutí jiných filmů patřících k tzv. rumunské nové vlně?
Ne to ne.  S ohledem na to, že ty filmy jsou velmi různé.  Už od začátku je dělají různí autoři a dělají je různě. Třeba z mého pohledu jsou filmy Cristiho Puiu velmi odlišné od těch od Cristiana Mungia.

Možná, že to jsou zase ta klišé. Když jsem viděl scénu na policejní stanici, tak myslím, že jsem nebyl jediný, kdo si říkal, že teď ti policisté navrhnou, že to nebudou hlásit výš a nechají se uplatit. A že to bude zase příležitost ke komentáři ke stavu společnosti.
Ne, takhle jsem nepřemýšlel. Spíše jsem o svém filmu uvažoval jako o westernu, ve kterém se prozkoumává teritorium, což je trochu vtipné, když si vezmeme druh toho teritoria tady. Ale zase tam jsou ty historické vrstvy. A to je už jistý typ přístupu. Možná, že některé rumunské filmy jsou jiné, některé jsou temnější, možná že se liším esteticky, ale tohle je moje hledání.

Jak jste hledal rovnováhu mezi humorem, ironií a sarkasmem na jedné straně a hlubšími významy na straně druhé? Ve filmu je například scéna, kdy hlavní hrdina musí vysvětlovat, kam šel v pracovní době, kdy se šel optat na detektor kovů, a jeho šéf mu to nevěří a podsouvá mu, že je nevěrný své ženě a zakrývá to nevěrohodnou historkou o hledání pokladu. Ale ve stejném dialogu šéf řekne: „Děti jsou nejdůležitější,“ což se nakonec hlavnímu hrdinovi při hledání pokladu rozleží v hlavě a začne to být pro film důležité. Jak hledáte právě tuhle rovnováhu být zároveň vtipný a zároveň hluboký?
Samozřejmě, že tam jsou vrstvy už při psaní. Píšu a přepisuji, přemýšlím o postavách, o postavách kolem nich, o dialozích. A to přichází s časem. Při psaní Pokladu jsem se hodně soustředil na tón. Protože scénář se odehrává právě ve změnách tónu. Takže jsem prostě psal dialogy, píšu je každý den. A to je hodně práce. Ráno vstanu, odvezu dceru do školy a jdu do kanceláře a píšu. To je stejné jako u kohokoli, kdo jde pracovat do kanceláře. (smích) Raději píšu dialogy než akce. Někdy ve svých projektech potřebuji pohyb mezi postavami, předávat energii mezi nimi… A to je na tom filmu zajímavé. Prostě přijde soused, vznikne jistý typ situace a tím ve filmu vzniká pohyb. Oni si pomáhají, energie ze souseda se přenese na hlavního hrdinu, který chce pokračovat v hledání. To je jistý typ proudění, které sledujeme v dialogu, ale třeba i ve svícení scén, aby divák měl dojem klesání slunce. I podle toho jsem dělal strukturu. Sledoval jsem, jak budou scény osvětlené.

Pro mě je scénář jako ta zahrada. V ní je všechno. Soused se ve vyprávění dostává až do devatenáctého století. A je tam možná poklad, ale taky tam jsou věci, které rozhodně cenné nejsou. A při tom prohledávání se zjišťuje, že tam jsou vrstvy. Je tam spousta věcí spojených s komunismem, s revolucí v roce 1848. Jak tam tyto věci přidáváte? Dáváte je tam už od začátku jako spojnici a komentář k historii a současnosti? Třeba scénu v televizi s nalezištěm zlata v Rosii Montaně, o kterém se hodně diskutuje…
Samozřejmě, že když jsem byl v té zahradě, tak mě ty věci napadaly. A když jsem začal psát scénář, tak jsem chtěl mít podobný typ pozadí v chaotické historii, což mi pomohlo na konci ukázat něco, co vypadá, že vůbec nedává smysl. Samozřejmě, že jsem chtěl mít ve filmu herce, kteří budou prezentováni v uzavřeném prostoru ovlivněného historií, přemýšlel jsem prostě o určitém typu cesty do historie. A toto všechno jsem budoval na základě okolního prostředí.

Možná je to otázka interpretace a já si nejsem jistý, jestli vás s ní mohu obtěžovat – ale ve filmu je zmínka, že během revoluce v roce 1848 přinesli do Rumunska kulturu studenti bohatých rodičů, kteří studovali v zahraničí. A když jsem pak viděl postavy, jak po kopání najdou bednu plnou akcií Mercedesu, připadalo mi to jako komentář, že by kultura v zemích východního bloku mohla být obnovena ze zahraničí. Anebo se postavy vrátily do vesnice, kde revoluce v roce 1848 začala, aby hledaly naše vlastní kořeny?
Žijeme přirozeně ve světě, ve kterém jsou věci navzájem provázané. A pointa tohohle zábavného komentáře je v tom, jak byla rumunská společnost zpožděná a celou dobu sledovala to, co se děje na Západě. Na začátku i na konci revoluce, na konci devatenáctého století probíhal jistý druh proměny země, leccos přicházelo ze zahraničí…

I král Rumunska byl původem z Německa.
Ano. A tak dále.

Což mi připomíná vtipnou historku o tom, jak fotbalový klub Juventus Turín chtěl koupit rumunského fotbalistu Gheorghe Hagiho a na oplátku nabízel, že postaví v Rumunsku automobilku. Jako kdyby tohle všechno bylo uvnitř…
Samozřejmě, ale na druhou stranu je na začátku filmu poznámka, že jen dvě procenta Rumunů dnes čtou knihy. (smích) Ale vážně, když se porovná Československo a Rumunsko, tak jste v dějinách měli bližší vztah i přístup k západu. Rumunsko bylo okupováno Turky, pak část Rumunska spravovali Rusové. Celou historii to byla země, která se musela adaptovat na různé vlivy.

Loni byl v české distribuci k vidění jiný rumunský film Aferim! od vašeho kolegy Radu Judeho, zasazený do roku 1835, do doby, která předcházela revoluci, o které se mluví ve vašem filmu. Aferim! ale tímto způsobem komentuje současnost, podle mě nejen v Rumunsku, ale v celé východní Evropě. A ukazuje docela nepěkný obraz rasistů a lidí, kteří vědí všechno lépe. Váš film naopak ukazuje nutnost návratu ke kultuře a mě by zajímalo, jestli to byl záměr – ukázat region v jiném, v trošku pozitivnějším světle?
Když se vrátím zpět do chvíle, kdy jsem dostal nápad udělat hraný celovečerní film, tak jsem chtěl logicky dělat něco odlišného. Já jsem chtěl mít ve filmu přesně ten sentiment, který tam mám. Mohl jsem vytvořit strašlivý konec, ale to by mě svým způsobem limitovalo. Chtěl jsem vytvořit realitu s dotekem komična.

Story s pokladem vypadá bláznivě, ale když tomu věří soused, když tomu věří hlavní hrdina a když tomu věří jeho manželka, tak…
Chtěl jsem vyjádřit solidaritu mezi těmito třemi postavami. Někdy jsou mezi nimi spory, někdy pochybují o pokladu, ale jejich činy a názory mění znovu a znovu výsledek, jestli dojde k nálezu pokladu nebo ne. Když jsem psal scénář, měl jsem v hlavě následující dva následující pojmy – vlastnictví a solidaritu. Což byl i základní koncept při psaní.

Každý, kdo hledá poklad, musí věřit v jeho existenci, nebo mít přinejmenším naději…
Ne. Tady nejde úplně o nalezení nebo nenalezení pokladu.  Jde spíše o to, že když jsem byl v té zahradě, tak jsem se cítil ztracený.

Mluvili jsme hodně o scénáři, ale film je vyprávěn i určitým způsobem filmové řeči. Píšete nejdřív scénář a pak přemýšlíte o stylu nebo úplně přirozeně píšete věci, které odpovídají vašemu filmovému stylu?
Snažím se ty dvě věci odlišit. Nejdřív je scénář, který musí být čitelný jako literární návrh. Samozřejmě mám v průběhu psaní nápady na některé záběry i určité nápady směrem k filmovému stylu, ale snažím se více koncentrovat na scénář, na postavy a jejich vývoj. A teprve potom začínám vážněji přemýšlet o tom, jak by mohli vypadat, jaké bude mít film barvy a jak budou vypadat záběry. Někdy se vracím ke scénáři a dělám v něm změny. A pak se to míchá dohromady. Ale snažím se to oddělovat. Od začátku jsem navíc věděl, že to bude jistý typ konstrukce a tak jsem musel dobře promyslet každou repliku.

V diskuzi s publikem po premiéře jste řekl, že jste přemýšlel o závěrečné titulkové písni už v průběhu psaní. Proč? A proč jste použil zrovna tuto coververzi od Laibachu? Co mělo být cílem?
Tu píseň jsem poslouchal už v průběhu psaní scénáře a líbila se mi. Rád poslouchám hudbu, abych měl určitý rytmus. A také jsem od začátku věděl, že budu chtít záběr z jeřábu, který skončí pohledem do slunce, a ta píseň je jako zápas, je velmi komplexní, nadějeplná. Myslel jsem na obraz slunce, a když jsem to viděl dohromady, tak to fungovalo. Velmi divný pocit. Může to být vtipné, je to happy end, ale zároveň cítíte, že ne až tak docela. Dává vám to velmi divný pocit. A funguje to výborně. Mám rád i text té písně. A myslel jsem i na jistý typ remaku. Protože můj vlastní film začal jako dokument a pak jsem jej přepracoval do hraného filmu.

Děkuji za rozhovor.