První střet Marvelu s Blizzardem

RECENZE: Warcraft: První střet (režie: Duncan Jones, 2016) – VERONIKA LENGÁLOVÁ –

Nedočkavě a možná s obavami čekali fanoušci a oddaní hráči počítačové hry Warcraft na její filmové zpracování. Od oznámení realizace uběhlo celé desetiletí. Podle někoho možná až příliš dlouhá doba, aby mohla být postupně rostoucí očekávání dostatečně uspokojena. Ve výsledku je ale spíš dobře, že si herní nadšenci museli počkat. Kromě toho, že se během deseti let mohla rozšířit hráčská komunita, od které se očekává, že si na film do kina zajde, došlo také ve filmovém světě k důležitým událostem, které podmiňují způsob, jakým je filmový Warcraft natočen, ale také vnímán.

Nejen pro fantasy žánr bylo klíčovým momentem uvedení filmu Avatar od Jamese Camerona, který v roce 2009 dokázal, že CGI efekty nemusejí probíhat pouze na pozadí filmu, ale mohou transformovat i živé herce do libovolných tvarů a velikostí. Ale hlavně se film o modrých hippie mimozemšťanech stal důkazem toho, že i snímek s minimálním zastoupením skutečných lidí může být kasovním hitem.

Kuráž tvůrcům Warcraftu pravděpodobně dodal také původně překvapivý úspěch komiksových filmů od společnosti Marvel. Filmové adaptace komiksů se oddaly v co největší míře realismu, čemuž se přisuzuje důležitá role v jejich úspěchu. Pomalu se ale dostává oživování komiksových hrdinů na velkém plátně do bodu neúnosné vyčpělosti a překombinovanosti. Ačkoli se studiu Marvel podařilo vybudovat fungující universum, ve kterém se jednotlivé snímky vzájemně doplňují, situace, kdy divák chce stále víc a víc, není udržitelná ani s prakticky neomezenými trikovými možnostmi a nejlepším týmem scenáristů světa. Právě momentu, kdy si divák vyžádá už něco nového, ale zároveň stejně poutavého, se pokoušejí využít adaptace počítačových her. A nemusí se přitom jednat o realistické RPG hry typu Assassin’s Creed (v kinech od prosince 2016), ale i hry, které najdeme na menších herních platformách, jako v květnu uvedené Angry Birds ve filmu. Zda roli zaručených hitů po komiksových adaptacích převezmou v plné síle adaptace her, je ale zatím otázka.

Warcraft: První střet se dějově zařazuje před dobu, kdy hráč vstupuje do světa populární hry World of Warcraft. V tomto ohledu je tak v souladu s již starším trendem filmů o počátcích, potažmo příčinách některých dobře známých legend (příkladem budiž Drákula: Neznámá legenda, Robin Hood Ridleyho Scotta, X-men Origins: Wolverine nebo poslední tři filmy o X-menech). Ocitáme se v univerzu dvou světů, domovu lidí Azeroth a říší Draneor, kterou s potřebou nalézt nový nezničený domov opouštějí orci, rasa válečníků pod vedením černokněžníka Gul‘dana. Tyto dva světy jsou zdánlivě příliš rozdílné, aby byly schopny mírumilovné dohody. Jak napovídá název, celý film je vlastně přípravou na první střet dvou civilizací. Budeme-li přitom v charakterovém znázornění obou stran hledat paralelu mezi aktuální situací v Evropě, která čelí migrantské krizi, nedostaneme příliš hezký obrázek přející populistickým hlasům pravicových odpůrců migrantů. Mírumilovné a civilizované království lidí pod vedením moudrého krále Llanea (Dominic Cooper) čelí bezprecedentní hrozbě ohromných monster s vymytými mozky, která se nezadržitelně valí přes zemi a decimují vše, co potkají. Navíc si ještě jako rukojmí berou nevinné obyvatele, skrze jejichž kruté obětování přivedou přes ohromný portál zbytek své rasy, aby definitivně obsadili lidský svět. Aby toho nebylo málo, je mezi nejbližšími přáteli krále zrádce, jenž invazi sám zprostředkoval. Pokud ale budeme kontext současné politické situace ignorovat (mimochodem, závěrečné poselství filmu je jednoznačně protibrexitovské), jako rámcový nám zbyde příběh, který je svou jednoduchostí a schematičností typický pro žánr fantasy.

Na celkovém vzezření filmu se podepsala hráčská zkušenost režiséra Duncana Jonese, který je údajně velkým fanouškem herní předlohy. Syn nedávno zesnulého muzikanta Davida Bowieho má za sebou celovečerní filmy Moon a Zdrojový kód, které se ale svými nižšími rozpočty a umělečtějšími ambicemi nezdají být zrovna důvodem, proč někomu svěřit vysokorozpočtový trikový blockbuster. Joneseova obeznámenost s počítačovou hrou ale z filmu rozhodně udělala mnohem víc, než jen další megalomanský hit letní sezóny.

Film očividně pracuje s vizuálem hry, a to nejen tím, že velká část filmu vznikla pomocí počítače, ale hráči se na mnoha místech ocitnou zpět před obrazovkami svých počítačů, kde hrají „Wowko“. K takovým situacím dochází často při (pro nehráče) hluchých momentech ve vyprávění. Ty jsou ve hře, u které má člověk strávit mnoho hodin, samozřejmě dost časté, takže při jejich zobrazení ve filmu se pro hráče zpřítomňuje jeho předchozí zkušenost na počítači, kterou ale tentokrát nemá pod kontrolou. Příkladem budiž čarování teleportu (liší se od čarování portálu pro přesun orků, neboť portál má funkci deadlinu, tedy napíná diváka, zda protagonisté stihnou něco do stanoveného času vykonat) nebo let na transportním zvířeti, ve hře zdlouhavá daň za cestování na delší vzdálenosti. Oba případy mají ve filmu estetickou roli, umocněnou v případě, že si je divák dokáže spojit se svou herní zkušeností. Další inspirací hrou jsou trochu trhané jízdy po okolí, lokacích či postavách, imitující pohled hráče měnícího zobrazení na displeji pomocí myši. Nejočividněji hráčským záběrem je pak ptačí pohled nad orky vypálenými vesnicemi, mezi kterými kamera bez střihu ve velké rychlosti přeskakuje, jako by si hráč náhle zmenšil hrací mapu a klikáním se posouval od jednoho místa k druhému.

Protože takovýchto paralel mezi hrou a filmem si může všimnout pouze člověk obeznámený s herní předlohou, nabízí se otázka, zda je vůbec film zamýšlen i pro diváka nehráče. Odpověď je vlastně velmi jednoduchá. Samozřejmě, že ano. Záměrné ořezávání divácké skupiny rozhodně není strategií velkých blockbusterů. Nicméně kvůli dvojímu publiku, hráčů a nehráčů, má film trochu schizofrenní charakter. Hodnocení filmu tak většinou začíná zařazením se do jedné z těchto skupin, sloužících jako reference pro celkový postoj k filmu. Je tedy namístě, abych zde uvedla, že s hraním Warcraftu nějaké zkušenosti mám, nemohu tedy sebejistě tvrdit, jak moc film funguje nebo nefunguje pro diváka nehráče.

Když se ale návštěvník kina nemá k čemu vztahovat, pokud jde o herní předlohu, pevným bodem mu bude alespoň žánr fantasy. Zůstaneme-li v oblasti hraných filmů v tomto žánru, nepopiratelný vliv nutně přiřadíme filmové adaptaci knih J. R. R. Tolkiena, zvlášť první trilogii o Prstenu moci, která byla překvapivým trhákem a vedla ke vzniku mnoha literárních a filmových fantasy děl (kniha a následný film o dračích jezdcích Eragon). Za zmínku stojí také filmové oživení knih o zemi Narnie od C. S. Lewise, blízkého přítele Tolkiena. Od doby před patnácti lety, kdy se Tolkien setkává s počítačem, se filmový žánr fantasy příliš neproměnil. Mnohem výraznější změna proběhla v technologickém vývoji efektů, které až sekundárně proměnily počítačem generovaný vzhled na dokonalejší a realističtější.

Filmům v žánru fantasy se často nedaří vyhnout klišé, která jsou do samotného žánru zakomponována jako jeho charakteristické prvky: boj dobra se zlem, globální hrozba, jejíž zničení vyžaduje sjednocení dosud znepřátelených nebo nespolupracujících jednotek, zakázaná/nepravděpodobná láska – jeden z přidaných prvků v příběhu filmové trilogie Hobit, vyvolený spasitel, osobní pomsta. S trochou nadsázky se dá fantasy označit za ryzí žánr, který se nedá příliš kombinovat s jinými, aby vznikl žánr nový, neboť už v sobě mnoho žánrů zahrnuje – válečný, romantický, historický film, roadmovie atd. Warcraft je v tomto podání fantasy žánru tradičním případem, který na úrovni narativu pracuje i s uvedenými klišovitými schématy (chce-li se zavděčit hráčům, tak ostatně musí). Daří se mu ale neutopit se v nich, a hlavně jim nepropadá v dialozích, což je jedno z velkých rizik fantasy filmů založených na vizuální podívané.

Nabízejí se velkolepé jízdy pro představování míst a postav, které dodávají punc narativní důležitosti a vznešenosti. V případě lokací se ale musíme spokojit jen s krátkými ustavujícími záběry (které jsou navíc při prvním setkání s lokalitou doprovázeny popiskem – v anglické verzi navíc i titulkem v češtině, ve kterém stojí do písmene to stejné, co v originálním popisku). Ony dechberoucí jízdy nad modrými střechami města Stormwind, nepochopitelnou architekturou kouzelnické věže či černou (zelenou) magií zdevastovanou půdou orků si ale mnohem více užijeme ve videích v počítačové hře (ve filmu to k dokonalosti ostatně přivedl Peter Jackson ve své první středozemní trilogii, v druhé už vlastně jen kopíruje sám sebe). To samé platí i pro okázalé nájezdy na představované postavy, které by tradičně mohly být na začátku své první scény pomocí rafinovaně vystavěné mizanscény skryty, aby bylo jejich odhalení o to důraznější a divákovi tak bylo zřejmé, že na tuto postavu si má dávat pozor, neboť se s ní ještě setká. Místo toho scény začínají často dialogem, který nejen, že je v plném proudu, ale navíc se týká děje, takže je nutné se na něj soustředit. Ale na kterou postavu by měl divák zaměřit svou pozornost, to pozná, až když ji uvidí i v následující scéně a v té další a v té, co následuje potom.

Duncan Jones se nechal slyšet, že film nefandí ani jedné ze soupeřících stran, Hordě (orci) ani Alianci (lidé), a nabízí pohled obou táborů. Hráči s červenými barvami Hordy ale možná budou po zhlédnutí trochu skeptičtí. Ve výsledku je ale otázka, na čí straně vlastně film stojí, vcelku nepodstatná. Mnohem důležitější je, zda si filmové adaptace počítačových her dokáží najít cestu k většinovému diváku navzdory jeho neznalosti předlohy. Minimálně v českém prostředí je herní předloha pro film Warcraft známější než komiksové předlohy marvelovek, které mají silnější tradici ve Spojených státech. Jestli je to dostatečný důvod pro hromadné návštěvy kin, to ukáže teprve čas.

Warcraft

Režie: Duncan Jones
Scénář: Duncan Jones, Charles Leavitt
Kamera: Simon Duggan
Hudba: Ramin Djawadi
Hrají: Travis Fimmel, Paula Patton, Ben Foster, Dominic Cooper, Toby Kebbell, Ben Schnetzer
USA, 2016, 123 min
česká premiéra: 9. 6. 2016 (CinemArt CZ)