Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Historky o Křičícím Henrym

Historky o Křičícím Henrym

Historky o Křičícím Henrym

RECENZE – KNIHA: Henry Hathaway: The Lives of a Hollywood Director (Harold N. Pomainville, Rowman & Littlefield, 2016) – MILAN HAIN –

Na dosavadních čtyřech ročnících Noir Film Festivalu jsme uvedli stejný počet snímků, pod kterými je režijně podepsán Henry Hathaway. Pokaždé, když jsem měl možnost některý z nich uvádět, jsem neopomněl zdůraznit, že jde podle mého názoru o jednoho z nejméně doceněných hollywoodských tvůrců vůbec. Za svou čtyřicetiletou kariéru stihl Hathaway režírovat téměř sedmdesát filmů různých žánrů, mezi kterými najdeme tak zásadní tituly jako Tři bengálští jezdci (The Lives of a Bengal Lancer, 1935), The Trail of the Lonesome Pine (1936), Dům na 92. ulici (The House on 92nd Street, 1945), Polibek smrti (Kiss of Death, 1947), Niagara (1953), Jak byl dobyt Západ (How the West Was Won, 1962) nebo Maršál (True Grit, 1969). Na rozdíl od Howarda Hawkse nebo Raoula Walshe, jejichž filmografie se vyznačují podobnou žánrovou rozmanitostí, však Hathaway zůstává spíše na okraji zájmu kritiků a historiků a pokud se o něm čas od času píše, pak jako o námezdním tvůrci s kvalitami schopného řemeslníka, ale bez vlastní umělecké vize. Publikace Harolda N. Pomainvilla, vydaná v loňském roce nakladatelstvím Rowman & Littlefield, slibovala zkorigovat tento nelichotivý pohled. Zda se „obhajoba“ Henryho Hathawaye vydařila, posoudím vzápětí, nejprve je však na místě detailněji přiblížit kariéru režiséra, který se za svého života vyhýbal publicitě a dodnes pro většinu diváků a divaček zůstává neznámou figurou.

Henry Hathaway se narodil v roce 1898 do rodiny s částečně aristokratickým původem – dědeček z otcovy strany byl belgický šlechtic. Na jeho dětství a dospívání to však nemělo žádný vliv. Hathaway vyrůstal ve skromných podmínkách v jedné z mnoha rezidenčních čtvrtí San Francisca. Oba rodiče se pohybovali v hereckém prostředí, což mělo vliv i na Henryho profesní směřování: začínal jako dětský herec a postupně vystřídal nejrůznější pozice na divadle a od druhé poloviny 10. let zejména u filmu. Jako herec, rekvizitář a asistent režie pracoval pro Allana Dwana, Josefa von Sternberga, Cecila B. DeMilla a především Victora Fleminga, který se stal jeho hlavním mentorem. K samostatné režii se propracoval v roce 1932, kdy debutoval béčkovým westernem společnosti Paramount Heritage of the Desert. Po sérii obdobně laděných snímků – většinou podle námětů oblíbeného spisovatele Zanea GreyeHathaway v polovině 30. let povýšil k prestižnějším projektům. Klíčovou se stala spolupráce s hereckou hvězdou Paramountu Garym Cooperem, s nímž Hathaway natočil sedm filmů (více než jakýkoliv jiný režisér) včetně komerčně úspěšného dobrodružného snímku Tři bengálští jezdci (nominace na Oscara za režii), spirituální romance Peter Ibbetson (1935) a válečného dramatu The Real Glory (1939). Romantický western Paramountu a nezávislého producenta Waltera Wangera The Trail of the Lonesome Pine prokázal Hathawayův zájem o technologické a stylové inovace, neboť se v roce 1936 stal první velkou technicolorovou produkcí realizovanou převážně v exteriérech.

Na počátku následující dekády Hathaway poprvé spolupracoval jednak s další hereckou ikonou Johnem Waynem (The Shepherd of the Hills /1941/), jednak s vlivným producentem společnosti Twentieth Century-Fox Darrylem F. Zanuckem (Johnny Apollo a Brigham Young /oba 1940/). Obě tato profesní partnerství byla pro Hathawaye klíčová a pomáhala definovat jeho kariéru po mnoho dalších let. V rámci svého téměř dvacetiletého působení u Twentieth Century-Fox se Hathaway zásadní měrou podílel na cyklu dokumentaristicky pojatých filmů noir, s nímž je dnes díky Domu na 92. ulici nebo Volejte Northside 777 (Call Northside 777, 1948) spojován asi nejčastěji. Ačkoliv režisér inklinoval k využívání autentických lokací již ve 30. letech, až v období po druhé světové válce mohl tuto svoji estetickou (a snad i ideologickou) preferenci plně rozvinout. Po roce 1950 Hathaway zažíval pozoruhodné, i když kvalitativně nevyrovnané tvůrčí období: vedle ceněných a komerčně úspěšných snímků jako Surová kůže (Rawhide, 1951) nebo Niagara totiž natočil i vyložené propadáky, k nimž nesporně patří dobrodružné filmy White Witch Doctor (1953) a Princ Valiant (Prince Valiant, 1954) nebo sportovní drama Závodníci (The Racers, 1955). Po rozchodu se Zanuckem se Hathaway (od roku 1960 působící výhradně na volné noze) orientoval na žánr westernu, do nějž přispěl výpravným eposem Jak byl dobyt Západ a sérií filmů s Johnem Waynem, která na sklonku 60. let vyvrcholila oscarovým Maršálem. Svou bohatou hollywoodskou kariéru zakončil v roce 1974 dnes téměř nedostupným akčním blaxploitationem Hangup. Henry Hathaway zemřel v Hollywoodu o jedenáct let později ve věku 86 let.

Pomainvillova třísetstránková publikace se zaměřuje jak na osobní peripetie, tak na profesní trajektorii Hathawayova života. Ve svém chronologicky pojatém výkladu autor buduje narativ o člověku, který se vlastní pílí a ctižádostí vypracoval z podřadného zaměstnance filmových studií na jednoho z nejrespektovanějších režisérů amerického filmového průmyslu. V Pomainvillově pojetí tak jde o klasický – možná až otřepaný – příběh „od hadrů k bohatství“ (rags-to-riches) ve stylu románů Horatia Algera, k nimž je dokonce opakovaně explicitně odkazováno. (s. xiv a 1) Ve snaze napravit křivdy, které filmová historiografie a kritika na Hathawayovi napáchala, se autor až příliš často přibližuje k druhému extrému, když romantizuje jeho kontakty s hollywoodskými producenty nebo mu připisuje četné zásluhy za započetí nebo předznamenání několika produkčních trendů (například komiksový film v případě Prince Valianta) či objevení řady hollywoodských hvězd. Naopak realizační nedostatky nebo nezdary celých filmů jsou většinou připisovány někomu jinému – hercům a herečkám, neuváženému rozhodnutí producenta apod. Pomainville tak podle mého názoru nepostupuje příliš citlivě a jeho charakteristika hollywoodského produkčního modelu je mnohdy nepřesvědčivá. Podobně prázdně vyznívají snahy hledat paralely mezi filmy a Hathawayovým životem (například u filmu Černá růže /The Black Rose, 1950/).

Jedna potíž spočívá v povaze materiálů, s nimiž Pomainville v publikaci pracoval: ve velké míře se totiž spoléhal na záznamy rozhovorů s Hathawayem a jeho spolupracovníky, případně na interview, která realizoval sám s pamětníky a pamětnicemi. Na tom by nebylo nic špatného – spíše naopak – kdyby ovšem tyto vzpomínky, často zkreslené desítkami let, měly protiváhu například v produkčních dokumentech nebo článcích z dobového tisku. S archivními prameny však autor pracuje jen zřídka a ve výsledku se text tříští do série anekdot a historek z natáčení, které možná pobaví, ale jejich výpovědní hodnota je pro člověka zajímajícího se o dějiny americké kinematografie minimální. Navíc, postupem času se ukazuje, že se většinou točí kolem jediného povahového rysu Henryho Hathawaye, a sice jeho výbušnosti a temperamentu. Na jednu stranu tak nelze Pomainvillovi upřít snahu vyhnout se přímočaré idealizaci tvůrce (tím, že upozorňuje i na negativní aspekty jeho osobnosti), na stranu druhou se však anekdoty o Křičícím Henrym (Screaming Henry, jak zněla Hathawayova přezdívka) stávají předvídatelnými a ubíjejícími.

Ve výsledku se tak o Hathawayově pozici v rámci studiové hierarchie Paramountu a Foxe – a později o výzvách spojených s existencí na volné noze – příliš nedozvíme. Podobně vágně autor přistupuje k Hathawayově poetice, která je načrtnuta jen velmi povšechně a neurčitě. Obecné fráze, které Pomainville používá, by nejspíš mohly platit pro řadu dalších hollywoodských režisérů, kteří byli aktivní v akčním a dobrodružném žánru. Například na straně 188 se dočteme: „Individualismus a silná vůle jsou poznávacím znamením Hathawaye i jeho filmových hrdinů. Ať už je námětem Hathawayova filmu cokoliv, postavy jsou v něm konfrontovány s násilnými situacemi. Většina Hathawayových hrdinů patří mezi nekompromisní pragmatiky. Jsou to sympatičtí, ale zároveň tvrdohlaví jedinci.“

Za nejpovedenější část knihy považuji posledních přibližně deset stran, na kterých se Pomainvillovi výjimečně daří překonat anekdotičnost a vágnost předchozího výkladu. Přesto však ve mně zůstal silný pocit promarněné příležitosti, protože první monografie o Henrym Hathawayovi měla potenciál nastartovat širší debatu o významu tohoto opomíjeného režiséra.

Kniha Henry Hathaway: The Lives of a Hollywood Director obsahuje jedenáctistránkovou obrázkovou přílohu a rejstřík, naopak v ní absentuje bibliografie a filmografie. Reference jsou umístěny za každou kapitolou zvlášť a jsou zpracovány dosti podivným způsobem, který místy neumožňuje rozlišit mezi doslovnou citací a parafrází. I vzhledem k těmto nedostatkům považuji částku, za kterou se publikace prodává (95 dolarů za pevnou vazbu a – to mě pobavilo – 94,99 dolarů za e-book), za neúměrně přemrštěnou.

Henry Hathaway: The Lives of a Hollywood Director

Harold N. Pomainville
Rowman & Littlefield; Lanham, Boulder, New York and London, 2016
305 s., ISBN 978-1-4422-6977-4
kniha je k dostání na stránkách vydavatele zde

Print Friendly

Autor

Milan Hain
Počet článků : 125

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru