LFŠ 2017: Skrytá tajemství švédského suterénu

Od 28. 7. do 6. 8. 2017 proběhl v Uherském Hradišti již 43. ročník festivalu Letní filmová škola. Jako každý rok festival nabídl širokou škálu filmů a pestrý doprovodný program, který si nenechalo ujít přes 6000 akreditovaných účastníků.

Letošním ústředním tématem byla především Švédská kinematografie, k čemuž odkazoval i vizuál a propagační materiály festivalu v podobě jídla na švédskému stolu. Že si na něm může každý najít to své, platilo i v rámci jednotlivých filmových sekcí, například v té věnované Velikánům suterénu, tedy švédskému braku. Vznikla jako další ze série na Letní filmové škole již zavedených půlnočních delikates, v nichž je možné vidět často absurdně komické, děsivé, nechutné, násilné či sexuálně laděné snímky. V posledních letech bylo možné zhlédnout kupříkladu zombie či španělské horory, nadpozemsky nadané ninji a dehonestované komiksové hrdiny ve filmech vyprodukovaných společností Cannon Films nebo snímky krále braku Rogera Cormana. Dramaturgem sekce byl stejně jako v předchozích letech Jiří Flígl, který je mj. dramaturgem Festivalu otrlého diváka a má k brakové kinematografii blízko. Právě nadšení, neformálnost a humor v jeho úvodech diváky často již před projekcí daného filmu nadchli (některým se už pak naopak úvod zdál možná příliš dlouhý).

Ačkoli bylo devět festivalových nocí, pomyslných půlnočních filmů bylo promítnuto pouze sedm, přičemž jen tři z nich (Thriller – drsný film, Akce Ninja a Anita – švédská nymfička) byly během festivalu reprízovány. Otázkou zůstává, čím si to právě tyto snímky zasloužily. Filmy bylo možné zhlédnout v různě pohodlných sálech Slováckého divadla, Sportovní haly, Reduty, kin Mír a Hvězda. Podobně neukotvené byly i časy promítání. Jeden stejný film bylo například možné zhlédnout už od 8:30 nebo jiný den od 23:59 hodin. Většina byla ovšem promítána v odpoledních hodinách. Vzhledem k tomu, že se ale nejednalo o horory, kterým půlnoční hodina může přidávat na atmosféře, lze tento fakt bez větších připomínek přehlédnout. Co se týká zařazení snímků do programu podle data vzniku, a tím pádem očekávanou mírou odvahy v zobrazování sexu a násilí, ani v tomto ohledu nebyly filmy seřazeny chronologicky. Nicméně, vzhledem k tomu, že v rámci jedné sekce bylo možné vidět tak různorodé filmy, hledání společných znaků by chronologické řazení pravděpodobně stejně příliš nepomohlo. Pro lepší představu bude tedy nejlepší jednotlivé snímky v krátkosti představit.

Zmíněnou sekci zahajoval Thriller – Drsný film (Thriller – en grym film, 1974). Režisér Bo Arne Vibenius se v tomto filmu rozhodl divákům předložit kompilaci prvoplánových a dekadentních záběrů, které si podle něj diváci ve skrytu duše přejí na plátně vidět. V dětství zneužitá a následkem toho němá dívka v podání dobového sex symbolu Christiny Lindbergové je slizkým gaunerem (Heinz Hopf) násilím dovedena k závislosti na narkotikách a následně přinucena k prostituci. Poté ovšem přichází dívčina krvavá pomsta (právě to bylo zřejmě inspirací pro Kill Bill Quentina Tarantina). Z celé sekce byl tento film asi nejextrémnější. Kromě pocitů bezmocnosti, ponížení a nepochopení, jak se vůbec něco takového může jedné nebohé dívce stát, nebyl divák ušetřen ani explicitních záběrů sexuálního aktu. Ty nicméně divákům neměly navozovat libé pocity, ale spíše odpor. A to se rychlými prostřihy na pohlavní orgány v akci ve chvílích, kdy už by to divák ani znovu nečekal, dařilo. Právě sexuální záběry a scény plné násilí způsobily, že film byl ve většině zemí zakázaný, nebo se do kin dostal až po důkladném sestříhání. I přes to všechno je Thriller především pro scény, kdy se dívka mstí, zdárnou ukázkou krvavého braku, který v divácích vyvolá smích.

Se stejnou herečkou bylo možné setkat se i ve snímku Anita – švédská nymfička (Anita, 1973) Torgny Wickmana. I když název a jeho přirovnání ke slavné Nymfomance Larse von Triera slibovalo spoustu erotických scén a pornografických záběrů (tím spíše se to dalo očekávat poté, co jste už s Lindbergovou zhlédli výše zmíněný Thriller), tato očekávání nebyla naplněna. Pokud se někdo těšil, jak v plném sále ukojí své voyeurské choutky, byl na omylu. Místo scén plných erotiky ho čekal spíše volně plynoucí romance s nemocnou dívkou, která v náruči mladého studenta psychologie (stejně jako v Nymfomance výrazně mladší Stellan Skarsgård) nakonec najde svůj šťastný konec, do něhož spadá i fakt, že už nikdy neuvidí své rodiče a mladší sestru.

Své si ovšem našli i milovníci akčních filmů. Snímek Akce Ninja (The Ninja Mission, 1984) krále braku Matse Helge Olssona byl příběhem vědce s průlomovým vynálezem, kterého se chce zmocnit jak KGB, tak CIA. Více než thrillerem je film nabitý akčními scénami, honičkami a přestřelkami spíše komedií. To ale zcela jistě nebylo na škodu. Komediálnosti nahrávaly především špatné herecké výkony a neschopnost maskovaných bojovníků. Erotickým prvkem byla dospělá dcera vědce, která byla při svém pěveckém vystoupení oblečená velmi úsporně, takže hlavní agent CIA k ní samozřejmě vzplanul láskou. Obě strany se kromě vědce chtěly zmocnit i zmíněné dcery, která ho zřejmě měla – i přesto, že se mnoho let neviděli – přesvědčit, aby se o svůj objev podělil. Pokud jste už viděli pár filmů s podobnou zápletkou, tedy s průlomovým objevem, jenž by mohl změnit svět, jistě tušíte, jak film dopadl.

Ačkoli název Já, žena II (Jag – en kvinna II, 1968) Maca Ahlberga evokuje pokračování, pro pochopení děje nebylo nutné vidět první díl (ústřední roli ani nehrála stejná herečka). I když snímek především v závěru vzbuzoval salvy smíchu, šlo o vysoce feministický film s kritikou voyeurského publika. Žena prodejce a především sběratele starožitností je manželem fotografována v choulostivých pózách a fotografie jsou následně ukazovány či prodávány zákazníkům obchodu. Dochází to až tak daleko, že je nabízena i sama manželka, přičemž všechny peníze, včetně těch, co vydělá jako zdravotní sestra, jdou na další starožitnosti. Ovšem poté, co manželka zjistí, že její despotický a šovinistický muž skrývá hrůzné tajemství, ho opouští.

Panenka (Vaxdockan, 1962) režiséra Arneho Mattssona je rokem vzniku tím nejstarším filmem v popisované sekci. V úvodech se Jiří Flígl několikrát zmínil, že dva z popisovaných sedmi titulů považuje za ty lepší, které v rámci švédské brakové kinematografie vznikly, a právě Panenka je jedním z nich. Jde o komorní psychologické drama, v němž noční hlídač, psychicky nemocný mladý muž ukradne dámskou figurínu, jež v jeho představách ožívá a on s ní tak může prožívat zpočátku šťastný, ale nakonec tragicky končící vztah. Snímek je metaforou osamělosti jedince ve společnosti, která je zde zastoupena především nepřejícími a sobeckými sousedy hlavního hrdiny. Ačkoli je téma lehce obskurní, herecké výkony jsou stejně jako celková atmosféra přesvědčivé a těžko se tedy dá věřit, že byl zařazen do sekce věnované kinematografii braku.

Rychleji uvolňovaná atmosféra v Evropě přilákala i několik zahraničních tvůrců, aby nasytili trh hladový po eroticky laděných snímcích. Jedním z nich byl i Američan Joseph W. Sarno, který mj. natočil film Nestoudná rovnováha (The Indelicate Balance, 1969). Vzhledem k původu režiséra a stejně tak producentů, nelze jednoznačně určit, zda se jedná o švédský titul. I když všichni ostatní byli Švédové a natáčel se v témže jazyce a ve Švédsku, je uváděn jako koprodukce Švédska a USA. I přesto byl tedy zařazen do popisované festivalové sekce. Drama je zasazeno na sídlo jedné rodiny uprostřed švédské zimní pustiny a divák prostřednictvím přítelkyně mladého malíře poznává jak jeho rodinu, tak především její tajemství v podobě několikanásobného rodinného incestu. Ve své době kontroverzní snímek, který nebyl nikdy uveden v kinech a vydání se dočkal až po mnoha letech pouze jako bonus na DVD k jinému Sarnovu filmu, byl pro dnešního diváka spíše ponurou komedií.

Sekce Velikáni suterénu byla zakončena v poslední festivalový den půlnoční projekcí filmu Lev v létě (Lejonsommar, 1968) režiséra Torbjörna Axelmana. Černobílý snímek byl tzv. letním švédským filmem, který si nepotrpí na složité narativní linie, ba právě naopak. Podobně, jako se v reálném životě ve Švédsku lidé kolem letního slunovratu baví a žijí volnomyšlenkářským nočním životem, nebylo tomu jinak ani v promítaném snímku. V úvodu dramaturg Jiří Flígl řekl, že pokud by někdo z diváků během filmu usnul, bude to vzhledem k atmosféře filmu znamenat, že se na film správně naladil. Když se člověk pak během projekce rozhlédl po sále, ukázalo se, že správně naladěných diváků se v sále našlo hned několik, nakonec i včetně mě.

Letošní půlnoční delikatesy nabídly pestrou, nicméně ne příliš ukotvenou směsici filmů, které se dají těžko nějak paušalizovat. Otázkou je, zda jednotliví diváci očekávají a chtějí podobně naladěné snímky, nebo se nechávají rádi překvapovat a nevadí jim, že si pokaždé budou moci vychutnat něco jiného a netradičního. Já se řadím do té druhé kategorie. A co vy?