Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » „Snažil jsem se zachytit všechny pocity a drobná pohnutí“

„Snažil jsem se zachytit všechny pocity a drobná pohnutí“

„Snažil jsem se zachytit všechny pocity a drobná pohnutí“
ROZHOVOR s Pawłem Łozińskim o jeho posledním filmu  Vůbec netušíš, jak moc tě miluji  MARTA OBRŠÁLOVÁ

Anglická verze textu je dostupná zde / English-language version of the text is available here

Paweł Łoziński je polský režisér, kameraman a producent dokumentárních filmů. Je autorem více než 20 dokumentů, které získaly ocenění na mezinárodních festivalech. Vytváří zřetelné, citově nabité dokumenty o lidech, jejichž intimní portréty prezentuje. Jeho filmy se zajímají o složitost vztahů, kladou obtížné otázky o existenci člověka a nekompromisně také o důstojnosti svých postav, strhávají bariéry a tabu, aby obnažily lidské problémy.

S Pawlem Łozińskim jsme se bavili o jeho posledním filmu Vůbec netušíš, jak moc tě miluji (You Have No Idea How Much I Love You), který je považován za inovativní, protože se v rámci žánru dokumentárního filmu věnuje novým tematickým oblastem a zkoumá nezmapované prostory. Film popisuje tragédii dvou žen, matky a dcery, spojených složitými a komplikovanými pocity. Pro obě hrdinky přichází rozhodující událost v okamžiku, kdy se setkají s třetí osobou, cizincem, zkušeným terapeutem, který se s nimi sblíží. Jeho základní nástroje jsou slova a empatie. Paweł Łoziński představil film v rámci platformy East Doc, která se konala v Praze ve dnech 6. až 12. května. Současně působil v roli školitele v mezinárodním workshopu Ex Oriente Film 2017.

Jak jste se rozhodl pro tuto narativní podobu, být tak blízko postavám a zachytit každý malý detail jejich svědectví?
Myslím, že to pro mě bylo velmi snadné a jednoduché. Zajímal jsem se o rysy lidské tváře, tváří mých dvou hrdinek. Film je o různých a obtížných emocích. Můžeme vidět pocity v obličeji, v očích – všechna ta drobná vnitřní hnutí. Snažil jsem se je zachytit všechny. Proto jsem se rozhodl točit „en face“, tedy nikoli pomocí bočních záběrů, ale s tváří přímo na kameru. Použili jsme tři kamery, protože jsme měli tři protagonisty a bylo naprosto nezbytné film velmi přesně sestříhat, aby zachytil všechny reakce mých hrdinů. Dvě ženy a jeden muž totiž sedí v trojúhelníku v malé místnosti a mají 5 psychoterapeutických sezení. Byli v bezpečí a současně před kamerami zcela „nazí“.

Bylo těžké okamžitě zachytit a „odhalit“ své hrdiny?
Stáli jsme asi 3 metry od nich a měli jsme 300mm objektiv nebo možná i více díky malé Black Magic Pocket Camera umožňující větší hloubku ostrosti – takže jsme nakonec měli v podstatě více než 600mm objektiv, který je obvykle používán k pozorování ptáků v lese. V dokumentárních filmech lidé po 5 nebo 10 minutách zapomínají na přítomnost kamery a tentokrát to bylo také tak. Byli tak zaneprázdněni psychoterapií, že kamera pro ně byla něco jako malý nástroj, který není vůbec důležitý, i když v místnosti byli tři kameramani a jeden zvukař.

Vaše publikum může sledovat váš film velmi snadno bez přerušení nebo flash backů. Bylo pro vás stejně snadné tento chronologický příběh poté stříhat? 
Myslím, že pro nás to byla dokonalá situace. Měli jsme tři různé pohledy a dokážu si představit film, ve kterém nevidíme psychoterapeuta a který je pouze sestříhán ze záběrů na tváře žen, nebo naopak pouze na terapeuta – to je zas jiný způsob uvažování. Ale my jsme chtěli zachytit všechno a měli jsme ve střižně naprostou svobodu. V tomto zvláštním trojúhelníku byly všechny tři postavy velmi zajímavé. V různých materiálech, které jsme natočili s jinými páry, to nebylo tak zřejmé – natočili jsme totiž s různými protagonisty více než 25 různých psychoterapeutických situací. V tomto případě však všichni tři lidé byli zajímaví, a proto jsme se rozhodli natočit film právě o nich. Profesor Barbaro byl ve svém projevu skvělý. Poprvé v životě jsem natočil film, kde je chronologický pořádek udržen až do samého konce (první sezení je první a poslední je poslední) a kde ani vůbec nestřídáme časové polohy během sezení. A to hlavně díky solidní práci pana Barbara. Pohovory moderoval báječně.

Byl pan profesor přítomen během prací ve střižně?
Ne, hned od začátku byl mé myšlence natočit film o jeho díle velmi otevřený a hodně mi důvěřoval. Což bylo pro mě dobré, ale také obtížné. Snažil jsem se vytvořit film, který by mohl být dobrý pro něj i pro publikum. Moje střihačka Dorota Wardęszkiewicz a já jsme se rozhodli, že mu film ukážeme těsně před finálním střihem. Nebyl jsem si jistý, jestli jsme z jeho pohledu vykonali dobrou práci. Naštěstí se rozhodl, že jako postava je v pořádku a že jsme jeho způsob práce nijak nezkreslili. Používá svou vlastní speciální metodu psychoterapie. Například opakuje vícekrát stejnou otázku, a to nikoli omylem – je to jeho trik. Protože ví, že když stejnou otázku položí pětkrát, odpověď může být vždy trochu jiná. Jenomže ve filmu to využít nemůžeme. Nebylo by moc chytré se v něm takto opakovat. Takže jsme se rozhodli vystříhat všechny opakované otázky, které položil účelově. Z toho důvodu jsem se trochu obával, že možná nebude 100% spokojen, že jeho metodu takovým způsobem zkreslujeme.

V jednom rozhovoru jste řekl, že jste obdržel mnoho reakcí od jiných terapeutů. Zdá se, že se váš film stal terapeutickým nástrojem, že?
Ano, těch reakcí dorazila spousta. Pan Barbaro náš film ukázal svým studentům a dalším psychoterapeutům. Ti jej považují za příklad, za příležitost pro ostatní psychoterapeuty sledovat jeho metodu zevnitř. Bylo to zajímavé pro mnoho psychoterapeutů nejen v Polsku.
Pan Barbaro je stále supervizorem a jeho současní i bývalí studenti ho během terapeutického sezení nikdy neviděli. Znali jen jeho teorie, ale jeho sezení se dosud nikdo nezúčastnil. Díky filmu mohou být čtvrtým člověkem v místnosti a sledovat, co se skutečně děje. Během natáčení mě pan Barbaro požádal, abych mu vyrobil kopii záznamu z terapeutického sezení bez záběrů na jeho obličej, jen se záběry na obě ženy, protože tuto kopii pak využil jako výukový nástroj. Chápal jsem to jako bonus a znamení, že se během natáčených sezení cítil dobře a že se mu naše společná práce líbila.

Když už mluvíme o studentech, jak se vám líbí sdílet své zkušenosti s ostatními? Jak reagujete, když se vás někdo zeptá na radu?
Být lektorem na workshopu Ex Oriente Film pro mě bylo někdy obtížné. Snažím se být učitelem, ale současně jsem filmový režisér. Je zřejmé, že pokud mi někdo ukáže svůj materiál, automaticky si z něho v duchu začnu vytvářet svůj vlastní film. Ale držel jsem se na uzdě – je to jejich film. Snažím se sledovat jejich způsob režijního myšlení nebo kameramanského cítění. Ptal jsem se jich: Co chcete říct? Co chcete zobrazit? Jak to máte v úmyslu udělat? O čem bude příběh? Jaké má váš film poselství? Proč ho pouštíte mně a poté i publiku? Myslím, že klíčová věc ve výuce není odpověď, ale kladení otázek a snaha přimět studenty nebo režiséry, aby na správnou odpověď zkoušeli přijít sami. Snažím se u každého projektu najít různé cesty, různé způsoby myšlení. Můžete možná změnit hrdiny příběhu? Co si myslíte o umístění kamery na druhou stranu? Je to ten druh diskuse, kde se neříká přímo ano-ne, správně-špatně, jen o tom diskutujeme. Když tvořím vlastní filmy, stále potřebuji někoho, s kým bych o nich diskutoval – může to být můj kameraman, střihač nebo oba. Protože když točíte film, jste sám, čelíte spoustě otázek bez odpovědí a ty odpovědi musíte najít sám. Takže se musíte zeptat lidí, co si o tom myslí. Proto je tento druh průpravy pro filmaře tak důležitý.

Přemýšlíte již o dalším projektu? Na co se můžeme těšit?
Co bude dál? To je hlavní otázka, kterou si pokládáme ve střižně… Rád bych přišel s novým materiálem. Právě teď nový nápad hledám. Možná celovečerní film? Mohlo by to být hezké. Můj poslední film je vlastně takový malý krok k hranému filmu se skutečnými herci. Možná půjdu touto cestou! Kdo ví?

Ex Oriente Film je mezinárodní workshop autorského dokumentárního filmu zaměřený na kreativní vývoj a financování. Během tří týdenních setkání na něm režiséři rozvíjejí téma, příběh, vizuální styl a prezentaci svých připravovaných filmů, zatímco producenti intenzivně pracují na finančním plánu, produkční a distribuční strategii projektu a získávají nové znalosti o mezinárodním trhu.

Uzávěrka přihlášek do workshopu Ex Oriente Film 2017: 4. května 2017

Institut dokumentárního filmu (IDF) podporuje již od roku 2001 východoevropský a středoevropský autorský dokumentární film ve všech fázích výroby. Začínajícím i zkušeným režisérům pomáhá s vývojem jejich filmů, producentům pak s financováním, distribucí i propagací jejich snímků, stejně jako s orientací na mezinárodním trhu. A to vše s využitím bohatých zkušeností renomovaných světových odborníků.

Print Friendly, PDF & Email

Autor

IDF

Počet článků : 34

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru