Fadeout pro Miladu

RECENZE: Milada (režie: David Mrnka, 2017) – TOMÁŠ KOMÍNEK –

Celovečerní debut Davida Mrnky se pokouší představit ilustrativní průřez životem doktorky Milady Horákové. To samo o sobě je úctyhodný záměr, protože na to, o jak diskutovanou historickou postavu se jedná, je u nás povědomí o její osobě a jejím životě poměrně malé. David Mrnka má za sebou studia režie a produkce na několika australských filmových školách a institutech a také úctyhodnou kariéru producenta u CNN a BBC. Pro svůj film Milada (2017) zajistil obsazení a produkci na světové kvalitativní úrovni, aby mohl s příběhem doktorky Horákové náležitě seznámit i mezinárodní publikum.

Z uvedených důvodů film vznikal celý v angličtině a v českých kinech je k vidění vedle anglické verze také téměř kompletně česky dabovaná. I když by bylo zajímavé porovnat českou a anglickou verzi filmu, v době psaní tohoto textu jsem měl možnost vidět pouze verzi s českým dabingem (s výjimkou jednoho anglického traileru), a proto budu vycházet převážně z toho, s čím se setkáme v dabované verzi.

Děj prochází lineárně napříč sérií kratších epizod z různých období, od předválečných začátků na pražském magistrátu, přes spolupráci s odbojem a věznění nacisty, až po působení v poválečném parlamentu a narůstající konflikt s komunisty. Na začátku a na konci je rámován okamžiky, kdy po revoluci dcera Jana Kánská poprve dostává a čte matčiny poslední dopisy. Většina filmu se tak odehrává jakoby v retrospektivě čtení dopisů, které nás vracejí v čase. Bohužel, samotné vyprávění ale nefunguje tak dobře, jak by se dalo čekat s ohledem na očividně vysoké produkční kvality celého projektu.

Film se přitom má čím náležitě pyšnit. V prvotřídním hereckém obsazení se někteří z nejlepších českých herců setkávají s řadou neméně kvalitních zahraničních kolegů, byť možná světově méně známých. Zejména u představitelů předních rolí je vidět nasazení a pokora, se kterou se pokoušejí své postavy lidsky přivádět k životu. Technické stránce natočeného materiálu jde také vytknout jen máloco. Kamera, osvětlení, nebo scénografie dávají filmu takřka vše, co si může přát. Snímek využívá i menší míru zvláštních efektů, souvisejících se zapojením dobové filmové stopáže, jejího historicky stylizovaného dobarvování a občasné prolnutí s hranými doplňky. I jejich provedení je na velmi vysoké úrovni a nechává daleko za sebou podobné retromontážní pokusy například z Lídy Baarové (2016) Filipa Renče.

V čem tedy u Milady vězí problém?

U českých diváků se film setkal s poměrně silnou vlnou nevole a kritiky. Ta je ovšem výrazně nadsazená a často do snímku bije mnohem víc, než si zaslouží. Přesto má mnoho obvyklých výtek velmi reálné důvody, protože přinejmenším na postprodukční úrovni tvůrci podání některých aspektů filmu silně podcenili.

Poměrně velkou bolestí snímku, která se nejspíš projeví bez ohledu na jazykovou lokalizaci, je způsob strukturování a dělení jednotlivých úseků syžetu. Děj filmu je silně fragmentovaný a mezi jednotlivými částmi přechází unylým a monotónním fadeoutem, ze kterého často bez výraznější expozice skočí rovnýma nohama do další etapy. Tento postup je naprosto uniformně stejný jak pro úseky v kratším dějovém rozmezí ve stejné lokalitě (které by mohly i plynule navázat), tak pro širší dějové celky v různých místech a obdobích. Ty jsou sice samy o sobě zpracovány velmi dobře, ale celková struktura filmu působí jako nekonzistentní a nedostatečně vypravěčsky provázaná.

Druhou slabinou filmu je to, jak diváka (ne)informuje. Jde o snímek, který si bere za cíl vyprávět o málo známé historii (a to jak v cizině, tak u nás) a v rámci toho uvádí poměrně bohatou škálu reálných osobností a složitých okolností své doby. Všechny tyto ale jen stroze míjí a rekapituluje v rámci podání převážně z pohledu Horákové. Jakákoliv expozice, vysvětlení, nebo jen jména, většinou přicházejí útržkovitě a nepříliš přehledně, často až se zpětnou platností v dialozích. Je například docela možné, že našinec pochopí, kdo je postava Roberta Jaškówa, teprve když se přiblíží okamžik jeho smrti. Ovšem průměrný cizí divák se až z dialogů několik minut po obskurní scéně dobere pouze toho, že došlo k vraždě ministra zahraničí.

Další věc je také stylizace, kterou si film na řadě míst neodpustí ve ztvárnění komunistů, jakkoliv se obecně snaží své téma podávat s relativně neutrální seriózností. Na jednu stranu má například podání scény v Gottwaldově kanceláři nepopiratelnou satirickou hodnotu a působí v tom téměř dokonale. Na stranu druhou ale třeba dialog mezi Gottwaldem a Anežkou Hodinovou-Spurnou po rezignaci Horákové sklouzává až ke karikatuře na úrovni průměrných komiksových padouchů, což dojmu nepřidá.

Poslední velký problém, z hlediska jazyka jako komunikačního prostředku filmu asi také problém největší, souvisí právě s češtinou, angličtinou a celkovým pojetím některých dialogových pasáží Milady. Rozhodnutí zapojit zahraniční herce do hlavních rolí, točit anglicky a budovat exportní dílo je samo o sobě nesmírně náročný cíl. V žádném případě není marný nebo zbytečný. Plošná přítomnost angličtiny ovšem výrazně komplikuje všechno, co souvisí s textem a dialogy filmu a dosáhnout v podobné věci přiměřené rovnováhy se rovná překonávání velmi tenkého ledu.

V případě Milady se dá prolomení toho tenkého ledu vysledovat na několika různých místech – v první fázi je to už koncepce a dramaturgie přinejmenším někerých pasáží dialogů. Ačkoliv jsem viděl pouhé segmenty anglicky mluvené verze filmu (mimo anglického traileru i v české verzi zůstává angličtina ve scénách se západními cizinci), je z nich velmi patrné, že v koncepci mnoha dialogů je projev českých postav záměrně podrobovaný efektu zjednodušené a nedokonalé, cizinecké angličtiny.

Kupříkladu ve zmíněných scénách, kde česká postava zjevně jedná s cizinci anglicky, jako svým druhým jazykem, by efekt ne-rodilého mluvčího mohl být relativně na místě. Jenže tento efekt se dostavuje i v pasážích, kde má postava dějově promlouvat svým vlastním rodným jazykem, který by měla ovládat přirozeně – a kde angličtina slouží jen jako technický mediátor pro zahraniční publikum (podobně jako dabing). Tady by postava neměla svádět zápas s takovými základy, jako je větná skladba nebo přirozený slovosled.

Podobného nešvaru si v dnešním publiku bohužel všimne i český divák s průměrnou znalostí angličtiny. Na diváka s jazykovou kapacitou blíže k rodilému mluvčímu pak takový výsledek působí jako přehnaná karikatura – jako kdyby se například herci ze seriálu Dobrodružství kriminalistiky pokoušeli v každé epizodě imitovat přízvuk, intonaci a slovosled americké angličtiny, francouzštiny či jiných jazyků. V případě snímku Milada je situace o to horší, že skrze překlad se efekt nevěrohodně zjednodušované řeči promítl místy i do dabované české verze filmu.

Pomyslným posledním hřebíčkem, který bezpochyby přispěl ke startovnímu propadu Milady u jejího domácího publika, je potom velmi nevyrovnaná kvalita zpracování samotného českého dabingu. Především u herců v hlavních rolích jsou přitom opět namluvení i synchronizace většinou takřka dokonalé. V projevu některých slovenských herců je ovšem docela často patrný potlačovaný přízvuk, který neodpovídá jejich postavám. Skutečný problém jsou ovšem z celkového hlediska špatně uspořádané postsynchrony, ve kterých se střídají skvěle sladěné úseky s takovými, kde hlas s projevem na plátně viditelně nekoresponduje.

Kombinace toho, jak vážné téma si David Mrnka vybral a jak odvážnou produkci pro něj připravil, vytvořila nemalé očekávání. Navzdory výše zmíněným dílčím problémům se ho filmu Milada sice podřilo dostát, ale bohužel jen zčásti a rozkolísaně. Snímek měl namířeno k filmovému dílu s mezinárodním kulturním přesahem a dlouhodobým odkazem. V podobě, ve které ovšem nyní vstoupil do kin, pro něj bude obtížné dosáhnout tak vysoko.

Milada

Režie: David Mrnka
Scénář: David Mrnka, Robert J. Conant
Kamera: Martin Štrba
Hudba: Aleš Březina
Hrají: Ayelet Zurer, Robert Grant, Vladimír Javorský, Vica Kerekes, Marián Mitaš, Jiří Vyorálek, Daniel Rchichev, Karina Rchichev, Taťjana Medvecká
Česká premiéra: 2. 11. 2017 (Bohemia MP)