Chci zachycovat scény, při kterých můžete volně dýchat, říká Nikolaus Geyrhalter

Na prvním ze tří workshopů Ex Oriente Film byl hostem rakouský režisér Nikolaus Geyrhalter, autor vizuálně výjimečného filmu Homo Sapiens, jednoduše sestříhaného ze statických (20-30 vteřinových) záběrů opuštěných staveb: železničních nádraží, nákupních center, nemocnic, bazénů nebo divadel. Film byl promítán účastníkům workshopu a chorvatskému publiku ve Splitu. Během svého vystoupení Geyhalter vysvětlil, proč natočil právě takovýto film:

„Chci zachycovat scény, při kterých můžete volně dýchat. Nechci publikum napínat a zároveň chci, aby se film odvíjel v maličko meditativním rytmu, protože každodenní život také není sestříhán z obrazů z různých pohledů. Raději než jednu scénu natočit a sestříhat ze šesti různých úhlů, které ve filmu úhrnem zaberou stejné množství času, rozhodl jsem se vždy pro jeden záběr, který vypoví vše.”

Když přednáška skončila, využili jsme příležitosti a položili jsme Nicolausovi pár otázek.

Váš film „Homo Sapiens“ nás bere na objevnou výpravu na různá místa – mezi ruiny opuštěných míst a měst. Pro mě osobně má snímek spíše meditativní ráz, kdy mohu číst mezi řádky. Co je cílem – klást otázky mezi dvěma záběry, nebo prožívat každý nový záběr a nechat snímek působit spíše na úrovni podvědomí?
Přesně tak, napadá mě mnoho otázek a samotným výběrem míst jsem se snažil k těmto otázkám navést publikum. Snažili jsme se v podstatě zachytit stav člověka jako druhu a lidské civilizace – na základě toho, co po sobě jako lidé necháváme. Jen jsme zdůraznili, jak žijeme a co děláme. Nicméně ano, musíte být připravená číst mezi řádky. V opačném případě uvidíte jen film o opuštěných místech, který vás může a nemusí bavit. Pro mne je to ale skutečně spíše výpověď o stavu naší civilizace.

Je váš pohled na věc optimistický nebo pesimistický? Dívá se váš film do budoucnosti?
Kupodivu mě tento film naplňuje optimismem. Ne že bych raději viděl tuto planetu bez lidí, život si skutečně užívám. Ale celkově vzato vidíte, co stane, pokud z planety zmizíme – není čeho se bát, příroda se s tím vyrovná.

Jak natáčení filmu probíhalo? Vybral jste napřed jednotlivé lokality a pak se je snažil ve snímku dát dohromady?  
Pracovali jsme souběžně na výběru lokalit, střihu i zvuku. Ale na počátku jsme měli seznam témat, u kterých jsem chtěl, aby ve snímku dostala prostor. A pak jsme hledali konkrétní místa, která dané téma ilustrují. Celý tento proces trval téměř pět let.

Vyhledávání lokalit muselo zabrat hodně času. Kdo je vyhledával?
Do jejich vyhledávání se zapojilo skutečně mnoho lidí, ale zvláště pak jeden muž – Simon Graf, který se na to přímo zaměřil.

Ve filmu navštívíme mnoho míst po celém světě. Našel jste také nějaké místo, které byste rád do snímku začlenil, ale nemohl jste? 
Jedno takové skutečně existuje. Vždycky jsem ho chtěl do filmu zahrnout, ale jednoduše jsem nedostal povolení k natáčení. Stále toho lituji, ale prostě to nešlo. Tím místem je kosmodrom Bajkonur, odkud startují ruské družice a vesmírné rakety. Mají tam jeden celý raketoplán, který se pomalu rozpadá v opuštěném hangáru a který by filmu mnohé dodal.

Zásadní je ve vašem filmu práce se zvukem. Snímal jste jej vždy na stejném místě, kde jste natáčel?
Ne, na místě jsme zvuk obvykle nenatáčeli, protože nebyl dostatečně čistý. V první fázi jsme se s našimi zvukaři (Florianem Kindlingerem a Peterem Kutinem) snažili jen vytvořit zvuk, který by zněl jako ten skutečný. Ve druhé fázi jsme si sedli se střihačem a vymysleli, co dalšího ještě přidat. Naši zvukaři se hodně nacestovali, někdy jen aby nahráli chybějící části. Potřebovali jsme zvuk bez hluku tvořeného člověkem. Využívali také archivy a Foley umělce. Bylo velice důležité, aby ve filmu nezazněly žádné člověkem vytvářené zvuky – žádné automobily, žádná letadla – které by bylo v původních lokalitách stále možné zaslechnout.

Jak jste si na místě záběry vybíral?
Neřídili jsme se žádným obecným pravidlem. Snažili jsme se správně reagovat na architekturu a vytvořit fotografii bez prohnutých linií apod. Také jsme měli představu, že kamera bude vždy výše, než je běžná úroveň očí. To byla základní pravidla, kterými jsme se často řídili.

Jak náročné bylo film sestříhat? Za pět let jste musel nasbírat spoustu materiálu. 
Byl to dlouhý proces velmi bohatý na diskuse – trvalo nějaký čas, než jsme našli strukturu a délku záběrů. První polovina filmu jsou spíše kapitoly o člověku – vidíte více detailů: budovy, které jsou stále rozpoznatelné (školy, nákupní centra, nemocnice apod.), zatímco později film vypráví spíše o stavu základních živlů – o větru, slunci, dešti, sněhu. To znamená, že přechází z detailnějšího na širší úhel pohledu.

Kam byste svou práci zařadil? Zaměřujete se na otázky životního prostředí nebo je to spíše antropologie? 
Po festivalu obvykle končí mé filmy na univerzitách, zejména na těchto oborech, a tam s nimi pracují. Nicméně bez ohledu na to, jaký film dělám, mám pocit, že je určen pro archivy, pro budoucí generace. Snažím se vytvářet filmy, na které se někdo podívá třeba za sto let, a zjistí, že jsou stále čitelné a mají univerzální jazyk. Netočím filmy pouze pro současné publikum, ale snažím se zachytit především dnešní stav prostředí.

Anglickou verzi rozhovoru najdete zde.