Když se boxer zamiluje

RECENZE: Nejšťastnější den v životě Olliho Mäkiho (režie: Juho Kuosmanen, 2016) – VÍT POLÁČEK

Boxer, který se připravuje na životní zápas. Trénuje, nakládá si vyšší tréninkové dávky, pozoruje soupeře, hádá se s promotérem. A pak nastoupí do ringu. Většinou jako outsider. A vítězí. Anebo ne, ale odnese si poučnou lekci o tom, že příště musí udělat víc. Takhle jednoduše je možné popsat subžánr sportovního filmu, kterému se říká „boxerský“. V naplnění nebo nenaplnění schémat anebo vynalézavém nakládání s nimi se potom pozná jeho mistr. Jednoduchý příběh o vůli a touze po vítězství se může navíc potkat s romancí (hrdina se zamiluje a musí bojovat ještě navíc o ženu svého srdce), s politikou (soupeř reprezentuje nedemokratický nebo jinak problematický režim) nebo s kriminálním podtextem (hrdina může mít problém se zákonem, nebo si na jeho zápas naopak vsadí někdo z podsvětí a ten pak hrdinu vydírá). Ale tyhle záležitosti bývají jen vnějším ornamentem na příběhu překonávání vlastního fyzična a bolesti. Lapidárně řečeno: jde prostě o to mít vůli a makat. A pokud to hrdina dokáže,  pak ani nemůže prohrát.

Je vlastně s podivem, že zatímco se v současném vrcholovém sportu stále častěji mluví o tom, že kromě sportovní výkonnosti musí mít budoucí šampion i psychologické předpoklady pro vítězství a že musí nutně dokonale ovládat své emoce1, žánr sportovního filmu většinou zůstal někde v padesátých letech, kdy se ještě bylo možné tvářit, že tak jako Zátopek by mohl vítězit každý, kdo bude pilně a tvrdě trénovat jako on. Outsideři tak trénují v takových filmech jako o život a nakonec i s trochou štěstí poráží neporazitelné soupeře. Nejšťastnější den v životě Olliho Mäkiho ale prezentuje trochu jiný pohled na sport. Už samotný titulek jasně poukazuje na emoce a autora scénáře i režiséra snímku Juho Kuosmanena také emoce zajímají logicky víc než jen samotné volní vlastnosti sportovce. „Tohle je ta nejblbější chvíle na to se zamilovat,“ říká Ollimu Mäkimu v jedné scéně jeho promotér, trenér a manažer v jedné osobě Ellis. A ví proč.  Má-li se Olli koncentrovat na nejdůležitější zápas své kariéry, musí přesně ovládat své emoce a soustředění. Napětí, euforie nebo zklamání, které s sebou zamilování přináší, může být rozhodujícím faktorem vzhledem k úspěchu nebo neúspěchu. A Ellis chce Ollimu zprostředkovat „nejšťastnější den v životě“, tak jak ho kdysi sám podle svých slov prožil po vítězném zápase. A zároveň je celý zápas a show s ním spojená pro Ellise existenční záležitostí, protože jen pozvání amerického soupeře do Finska stálo 12 milionů finských marek a tlak na něj vytvářejí nejen talíře, které po něm v jejich malém bytě hází manželka.

Skutečný Olli Mäki pocházel z malého města Kokkola na severozápadě Finska a tam poznal i svou lásku Raiju, která je velmi podstatnou postavou filmu. Dívka s Ollim přichází čtrnáct dní před zápasem do velkoměsta, kde se necítí dobře a kde na ní její milý nemá pro veškerý trénink a povinnosti dostatek času. Mäki se dostává pod tlak toho, že se Raija začíná cítit v Helsinkách nesvá, sám by si přál s ní trávit víc času, povídat si, chodit na procházky, a místo toho je vláčen Ellisem po společenských akcích, kde musí neustále odpovídat potenciálním sponzorům na stejné otázky, fotit se se zaťatými pěstmi a pro potřeby dokumentárního štábu předstírat činnosti ze svého všedního života.  Je prostě neucen dělat další věci, které jsou sice z ekonomického hlediska nezbytné, ale zároveň se vylučují s jeho primární zamilovanou touhou i s požadavkem na koncentraci před zápasem.  A vlastně i s jeho povahou. Boxer tak přestává být sám sebou a stává se Ellisovou loutkou. Když náhodou řekne svůj názor, je rychle manažerem opraven. Olli Mäki prožívá hluboké zklamání z toho, co musí dělat. Není pochyb, že miluje box a na zápas se těší a chce se na něj dobře připravit. Ale jeho vnitřní pocit není dobrý. A i to může nakonec rozhodnout.

Film podle skutečného příběhu, který se stal na začátku šedesátých let, je postaven právě na drobných proměnách emocí, na precizních detailech a kontrastech. Do šedesátých let ho jednoznačně lokalizuje použitá filmová řeč. Snímek je natočen na 16mm pozitivní černobílý film, často ruční kamerou, což připomíná nejen dobové zpravodajské šoty, ale i experimenty všech nových vln té doby. To je ale jen jeden ze znaků, podstatnější je nakládání se samotným příběhem, se scénami, ve kterých jsou postavy ukazovány jako živé a uvěřitelné. Na začátku filmu se Olli účastní svatby a během kázání musí neustále odpovídat na šeptané dotazy ostatních mužských hostů ohledně své váhy a váhové kategorie, aby byli nakonec všichni okřiknutí starší ženou. Na jiném místě svatební hostiny Olli chytá pro děti mouchu do sklenice a děti navrhují, co se s ní má udělat. Sníst, zabít nebo pustit. Olli, jako hrdina, který přichází ze staré tradice kinematografie, ji pustí na svobodu, aby o jeho charakteru nebylo pochyb (skutečný Olli prý nikdy soupeře z úcty neknokautoval). Děti ale řádí a když se rozprší, chytají kapky vody do úst. Jindy se boxeři fotografují v ateliéru a nemohou potlačit smích i přesto, že je fotograf prosí o serióznost. Drobný detail, který nemá význam pro samotný příběh a jeho posouvání, ale který věrně zobrazuje život i prostředí, ze kterého sportovec vychází. Kuosmanen se podobně jako autoři ze šedesátých let soustředí na živé detaily a každodenní situace víc než na lineární konstrukci příběhu, motivace a z nich vycházející zvraty. Nelze si v té souvislosti nevzpomenout na S borovou šiškou pod zády Mikko Niskanena. Veristické tendenci nových vln šedesátých let odpovídá i výběr herců a postav. Na plátně se nestřídají manekýni a krásky, ale obyčejní lidé, kterým se dá věřit, že jim nefunguje u auta sytič nebo že se necítí dobře ve velkém městě. Film je tak vlastně v dokonalém souladu se svou hlavní postavou, která při tiskové konferenci na dotaz o vlastních šancích na vítězství odpovídá nejistě, že „nejdřív zápas a pak se uvidí.“

O to víc je s podivem, že právě takhle nenápadný, skromný a přitom vnitřně ukázněný film získal nejen pověst zázraku v preprodukční fázi, kterou ještě navíc zúročil cenou v druhé oficiální sekci festivalu v Cannes. Klíč k jeho úspěchu ale bude nejspíš v tom, že Nejšťastnější den v životě Olliho Mäkiho kombinuje současný a inovativní přístup k žánru s nejlepšími tradicemi filmu ze šedesátých letech, tedy z doby, která je dnes kodifikovaná jako zlatý věk autorské kinematografie. Kuosmanen poťouchle naznačuje spojitost mezi zkušeností boxera a zkušeností svojí jako filmaře. I on musí, aby mohl vyprávět příběh, který chce, absolvovat pod vedením svého producenta rozhovory se sponzory, prezentovat projekt na různých pitching fórech, usmívat se na fotografy, a stává se tak stejně vedeným medvědem jako jeho hrdina. Ve chvíli, kdy navíc do filmu přichází „dokumentární“ štáb, který konstruuje neexistující realitu, stává se iluzionismus kinematografie jednoduše jedním z témat.

Zapadnout by ale nemělo, že Kuosmanenův film je v podstatě poctivým vyprávěním o tom, že žádný člověk není imunní vůči vlastním emocím a že jsou v životě důležitější věci než vnější úspěch. Alespoň pro pocit vnitřního štěstí. Mladý finský režisér to říká sice přímočaře, ale natolik jemně, že jeho film nelze označit za laciný návod. To dokazuje i v podstatě dojemné cameo skutečného Olliho Mäkiho.

Hymyilevä mies

Režie: Juho Kuosmanen
Scénář: Juho Kuosmanen, Mikko Myllylahti
Kamera: Jani-Peteri Passi
Hrají: Jarkko Lahti, Oona Airola, Deogracias Masomi, Eero Milonoff a další
Finsko, Švédsko, Německo 2016, 92 minut
Česká premiéra: 16. 3. 2017 Aerofilms a KVIFF Distribution