Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Lásky jedné Sámky

Lásky jedné Sámky

Lásky jedné Sámky

RECENZE: Sámská krev (režie: Amanda Kernell, 2016) – VÍT POLÁČEK –

Existují témata z vlastních dějin, která jsou sice historiografií prozkoumaná, ale jsou pro konkrétní společnost stále do jisté míry tabuizovaná, protože vzbuzují v lepším případě pocit viny, v horším případě jen podrážděné emoce. Taková témata nutně vzbuzují i touhu po otevření bolestivého bodu společenské diskuze, případně touhu po pouhém zprostředkování. Autor uměleckého díla je při setkání s takovým tématem přirozeně šokován a objevuje tak „svůj“ příběh, který by měl být a který musí být vyprávěn. Důvodem toho, proč „musí“ být vyprávěn, je buď osobní zainteresovanost autora, ale i pouhá touha po spravedlnosti a zadostiučinění směrem k dějinám a veřejné diskuzi.

Debut třicetileté švédské režisérky Amandy Kernell je přesně takovým případem, který se dotýká bolestivé minulosti Švédska. Zatímco film Fina Klause Haröho Nový život otevřel téma eugenické manipulace a řízené sterilizace žen v padesátých letech 20. století a vstoupil tak do diskuze o jejich odškodnění, Kernell se obrací ještě hlouběji do minulosti a odkrývá rasovou perzekuci sámského obyvatelstva království ve třicátých letech.

V centru příběhu stojí čtrnáctiletá Sámka Elle Marja, která se svojí sestrou musí vždy na určité období roku, stejně jako ostatní sámské děti, odejít do internátní školy. Kultura tohoto kočovného obyvatelstva je tu potlačována, specifické zpěvy (jojky) jsou zakázány, stejně jako je fyzicky trestáno používání mateřského jazyka. Zatímco ostatní děti vzdorují, inteligentní Elle Marja pochopí, že se musí přizpůsobit a v konfrontaci s pokřikujícími a agresivními etnickými Švédy čím dál víc začíná přebudovávat svojí identitu. Na rozdíl od jiných žáků dokáže snadno ovládnout požadovanou švédštinu a začíná snít, že místo předurčeného pasení sobů půjde studovat a stane se učitelkou. Elle Marja by ráda byla Švédkou, proto se na tancovačce představuje jako Christina, i přesto, že její tanečník očekává spíše nějaké „exotické“ jméno, a tvrdí, že pochází z oblasti Smålandu, tedy výrazně jižněji položené oblasti. A stejně tak nad knihou sní o Uppsale, o lásce, o studiu a o tom, že bude přijatá bez předsudků a komentářů o „smradlavých Laponcích“.

Tato touha ji přivede k útěku za tanečníkem, kterého potkala na zábavě, až do vysněného univerzitního města, kde se vnutí do domu rodičů se stejnou razancí jako Andula z Formanových Lásek jedné plavovlásky, které ostatně film připomíná i poukazem na sociální inženýrství státu. Dívčin vstup do měšťansky zařízené domácnosti provázejí i podobné rozpaky a beznaděj. Na druhé straně se ale Elle Marji podaří vnutit i na dívčí školu. Rasově podmíněný systém, který Sámy přímo diskriminuje, mladou dívku staví před dvojí volbu. Buď musí respektovat pravidla a ztratit možnost realizace vlastních snů, anebo si za nimi tvrdě jít a ztratit sebe samu.

Devastace vlastní identity je nejvíc patrná z rámce, který příběh ze třicátých let otevírá a uzavírá. Sledujeme v něm starou ženu, která se v současnosti s celou svou rodinou vydává na pohřeb své sestry, ale zároveň agresivně odmítá místní hudbu, zvyky i vlastní rodinu. Je někým jiným, její mimikry fungují i po letech ve stejné energii. Neexistuje žádná Elle Marja, ale jen Christina. S tímto postojem pak stará žena přebírá veškerá klišé, která většinová společnost dříve uplatňovala i na ni. Sámové smrdí a jsou hluční. Obraz přizpůsobení se majoritní kultuře nemůže být ostřejší.

Tento rámec je ale nejproblematičtější částí filmu. Ne pro to, jak je natočený nebo jak vyznívá, ale protože je v podstatě identickým krátkým filmem, který Amanda Kernell pod názvem Stoerrie Vaerie dříve prezentovala na Sundance a za který byla v roce 2015 v kategorii krátký film nominována na výroční švédské ceny Guldbaggen. Něco podobného udělal Islanďan Rúnar Rúnarsson se svým v Cannes uváděným filmem Ptáčata, která následně rozšířil do celovečerní podoby jako Vrabčáky. Jednání filmového debutanta, jenž si část svého připravovaného filmu natočí jako komplexní krátký film a na základě festivalových úspěchů pak produkce sežene peníze na zbytek a může přesvědčovat natočeným materiálem pochybovače o talentu, který zatím nemohl být prokázán jinak, vypadá na první pohled jako logický krok, ale pro diváka, který viděl obě díla, může být pastí – je totiž v nové souvislosti konfrontován s tím, co již detailně zná a může být zklamán. U Vrabčáků například přichází o napětí, neboť ví, kam celý film směřuje. A podobně je o část pointy připraven i divák Sámské krve znalý předchozího snímku.

Jinak je ale Sámská krev velmi citlivé dílo o konfrontaci s většinovou představou a nárokem na vlastní existenci konkrétního jednotlivce. Tomu je podřízena stylizace filmu: kamera se drží velmi blízko protagonistce a portrétuje její tělo a to, jak se s ním vyrovnává. Rovněž je v drobných detailech načrtnuto i prostředí, ze kterého Elle Marja pochází. Krajina, předkové, tradice, kroje i nezbytné rekvizity. Když v Uppsale dívka s široce otevřenýma očima prochází kolem geometricky upravených jehličnanů a nevěřícně se jich dotýká, nelze si nevybavit podobně vykořeněnou Pocahontas v alžbětinské Anglii v Novém světě Terrence Mallicka. I Elle Marja, členka přírodního národa, se dívá na kus přírody dotvořený lidskou rukou do nepřirozeného tvaru – jako kdyby se dívala sama na sebe. Sámskou krev táhne přirozeně hrající Lene Cecilie Sparrok, v jejíchž očích se stejně přirozeně objevuje štěstí jako zarputilost.

Malou výtku lze snad poznamenat k titulkům. Postavy příběhu přirozeně používají sámský jazyk, stejně jako švédštinu. To ale v titulcích není nijak graficky rozlišeno, což může být matoucí pro diváka, který nerozpozná jeden jazyk od druhého (například když si postavy vyčítají, že jedna dělá, že druhé nerozumí, a přitom se podle titulků baví stejným jazykem),

Filmy, které otevírají zásadní témata z minulosti, velmi často doprovází pochybnost, jestli samotné téma není silnější než jeho zpracování a jestli splátka za dluh minulosti není zároveň základní překážkou toho, proč by se onen zásadní příběh mohl ještě vztahovat k současnosti. Pokud nemáme na mysli jen klišé „aby se to nikdy neopakovalo“, které se se železnou pravidelností omílá u oceňování filmů o genocidách. Sámská krev takový přesah má právě v tom, jak popisuje přizpůsobování jakožto masakr vlastní identity. Možná, že by o tomhle měla většinová společnost, která tak ráda nálepkuje vymykající se jedince jako „nepřizpůsobivé“, více přemýšlet. Jinak se totiž můžeme začít pomalu rozhlížet po tématech, která budou jako tabu otvírána třeba za osmdesát let.

Sameblod

Scénář a režie: Amanda Kernell
Kamera: Sophia Olsson, Petrus Sjövik
Střih: Anders Skov
Hudba: Kristian Eidnes Andersen
Hrají: Lene Cecilia Sparrok, Mia Sparrok, Maj Doris Rimpi, Julius Fleischanderl a další
Švédsko, Dánsko, Norsko, 2016, 110 min.
Česká premiéra: 23. 2. 2017, Film Europe

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 57

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru