Selhání a promarněná příležitost

Severské detektivky si za posledních několik let vytvořily řadu oddaných fanoušků a od doby, kdy po sobě Stieg Larsson zanechal švédskou trilogii Milénium, se obliba v drsných skandinávských detektivech, zasněžených nehostinných krajinách a chladných vraždách ještě umocnila. K tomuto fenoménu velkým dílem přispěl i norský spisovatel Jo Nesbø, který letos dokončil již svůj jedenáctý román s hlavním detektivem Harry Holem. A protože Jo Nesbø je v hollywoodských médiích stále častěji skloňované jméno (byť občas zcela jistě nesprávně), došlo na první adaptaci jednoho z mnoha případů detektiva Harryho Holea s názvem Sněhulák. Slavná značka, velká hollywoodská produkce a kvalitní tvůrci předznamenávali, že půjde o letošní podzimní událost podobného ražení jako v předchozích letech Zmizelá (2014) nebo Dívka ve vlaku (2016). Sněhulák ovšem selhává snad na všech možných frontách.

I když je výběr dost možná nejfilmovějšího případu od Joa Nesbøho naprosto legitimním a logickým krokem, bylo nutností si uvědomit a pracovat s faktem, že Sněhulákovi předcházelo šest dalších knih. V knize je tedy již etablováno několik postav a vztahy mezi nimi, které jsou složitějšího charakteru a jejich vývoj se s každým dalším případem prohlubuje. Ano, z filmu lze pochopit, že Harry Hole má problémy s alkoholem a že má rodinné trable, ale vše je bráno rychlými zkratkami v podobě jedné scény či dialogu. Protagonistu přitom definuje úplně něco jiného, a to způsob přemýšlení a geniální dedukce, díky čemuž se stal v odborných kruzích legendou. Tato klíčová charakteristika detektiva ovšem ve filmu takřka úplně chybí, stejně jako špičkování s novou kolegyní Katrine Brattovou, která hraničí až s flirtováním (což nám jedna scéna explicitně ukáže, ale bez žádného většího důvodu nebo důsledku). Dalším výrazným prvkem knihy byl až hororový popis jednotlivých vražd, což film opět nenabízí. Vidíme vždy spíše to, co vraždám přecházelo či co po nich následovalo, nikoliv samotný akt vraždy, což souvisí s další důležitou věcí.

Stává se, že filmové upoutávky se od výsledného filmu liší. Do premiéry většinou bývá kolem půl roku, čili se může snímek ještě přestříhávat, určuje se rating a finišuje postprodukce. Trailery na Sněhuláka se ovšem liší od výsledného filmu diametrálně. Je evidentní, že se film na poslední chvíli hodně přestříhával, protože některé scény a záběry v něm chybí. Nejvíce zamrzí absence útěku Sylvie před vrahem (s pastí na medvědy a slepičí krví) nebo scéna výbuchu (zřejmě z konce filmu). Už i tato indicie napovídá, že producentský tým se s tvůrčím neshodl, pro koho má být vlastně Sněhulák určen. Ve výsledku zklamává jak fanoušky knihy, tak diváky, kteří přišli na detektivku nebo thriller ze severské školy, protože pro první část publika je toho ve filmu málo a pro tu druhou moc. Fanoušci knihy mají právo filmu spílat – málo a nedůsledně se věnuje hlavním postavám a klíčové scény chybí, nebo jsou nahrazeny až absurdním řešením (finále). Fanoušci dobrých detektivek ovšem také nadšení nebudou. Pokud už totiž autoři filmu chtěli alespoň naplnit škatulku kvalitního detektivního thrilleru ze severské školy, nesměli by selhávat v tom nejzákladnějším, a to v budování napětí a vrahově motivaci.

Filmový příběh je vyprávěn nelineárně, často se skáče mezi jednotlivými roky, různými případy a postavami, a pokud jste knihou nepolíbeni, je téměř zaručené, že se v dějových linkách ztratíte. Co je ovšem alarmující, je fakt, že z filmu není jasně patrné, proč vrah jednal a jedná takto již po několik let, a proč kvůli tomu u domů obětí staví sněhuláky. Tedy v podstatě základní premisa filmu. Mezi další dějové nesrovnalosti lze zařadit nedořešený náznak překupnictví s ruskou dívkou a dále jednotlivé vztahy s hlavní postavou, nevlastním synem počínaje a přes vedoucího oddělení až po samotného vraha a jeho dopisování konče. Tedy vlastně jeden dopis, dále už se žádný v průběhu filmu nevyskytl, což jen potvrzuje nesourodé přeskakování mezi jednotlivými motivy a dějovými linkami v průběhu celého filmu.

Zásadní ingredience přitom Sněhulák má. Mrazivé norské prostředí, drsné hrdiny a řádícího vraha. Bohužel se předloha ohlodala na kost a nikoho přitom nenapadlo, že se známý hrdina Harry Hole poprvé objeví na velkém plátně, čili by bylo zapotřebí ho řádně představit se všemi jeho typickými charakterovými vlastnostmi a interakcemi s dalšími postavami. Různých podzápletek a dějových linek je ale ve filmu tolik, že se v nich obyčejný divák ztrácí a milovník knihy nudí, protože ty nejatraktivnější a nejklíčovější momenty v něm nejsou. S tak známou předlohou a s tak zkušeným tvůrčím týmem se jedná o promarněnou příležitost, které nepomůže ani očividné pomrknutí na další případ Harryho Holea. Nejlepším možným postupem by bylo buď celou sérii s Harry Holem po vzoru Mostu (2011-?) přenechat seriálovým tvůrcům, anebo slavného detektiva nechat u ledu.

The Snowman

Režie: Tomas Alfredson
Scénář: Hossein Amini, Peter Straughan, Søren Sveistrup
Kamera: Dion Beebe
Hudba: Marco Beltrami
Hrají: Michael Fassbender, Rebecca Ferguson, Chloë Sevigny, J.K. Simmons, Val Kilmer, Charlotte Gainsbourg, Toby Jones
Česká premiéra: 12. 10. 2017 (Cinemart)