Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Animasofie Üla Pikkova aneb „Animace? Před tisíci let? Je to pravděpodobnější, než si myslíte!“

Animasofie Üla Pikkova aneb „Animace? Před tisíci let? Je to pravděpodobnější, než si myslíte!“

Animasofie Üla Pikkova aneb „Animace? Před tisíci let? Je to pravděpodobnější, než si myslíte!“
RECENZE – KNIHA: Animasofie: Teoretické úvahy o animovaném filmu (Ülo Pikkov, NAMU, 2017) – BARBORA KAPLÁNKOVÁ –

Animace je na poli filmových studií trochu jako prostřední dítko – opomíjená, možná nikoliv naschvál, ale přece. Navzdory svým půvabům trpí ve srovnání s hraným filmem zásadním nedostatkem relevantní literatury. Estonský režisér animovaných filmů a pedagog Ülo Pikkov se nedávno rozhodl s tímto stavem něco udělat a z jeho pera vzešla publikace, jež by mohla tuto situaci skutečně změnit.

Společně se svými studenty vytvořil koncept, který se posléze stal celou knihou, jež dostala název Animasofie – moudrost duše nebo moudrost animace, záleží, jakým způsobem se čtenář rozhodne pojem uchopit. Jeho cílem bylo vytvořit něco, co by jednak zmapovalo vývoj animace a jednak posloužilo jako potenciální návod pro vznik kvalitních animovaných filmů.

Pikkov v úvodu na rovinu říká, že chtěl napsat učebnici, proto začíná definicí animace a následně pokračuje k analýze dílčích složek animovaného díla. Zároveň však upozorňuje na možné cyklické čtení této knihy, ba ho dokonce doporučuje – první kapitole čtenář porozumí ještě lépe, přečte-li si ji po dokončení Pikkovova výkladu.

Kniha rozhodně neodradí svými rozměry. Včetně rejstříku a doprovodné studie od Elišky Děcké má 220 stran a díky jednoduchému Pikkovově slohu se čte rychle a příjemně. Po dvou úvodech (jednom běžném a jednom napsaném speciálně pro české vydání) následuje jedenáct kapitol, z nichž osm je doplněno případovou studií konkrétních animovaných děl. Text je navíc hojně doplněn obrázky z filmů, o nichž je zrovna řeč. Kromě toho má čtenář k dispozici DVD se všemi osmi filmy rozebíranými v případových studiích: důkaz, že kniha je skutečně v první řadě učebnicí. Čtenáři je práce s pro mnohé neznámou estonskou produkcí maximálně usnadněna.

Kapitoly jsou přehledně rozdělené a opatřené krátkými výstižnými názvy a totéž platí pro podkapitoly. Může se to zdát jako banalita, ale studenti toto ocení v jakékoliv tištěné učebnici. S hesly pomůže rejstřík, ale konkrétní formulace pro citaci se hledá mnohem lépe, když nemusíme vzpomínat, v kterém z těch obskurně pojmenovaných oddílů se dotyčných pár vět nacházelo.

Mimo to Pikkov zahrnul ještě jednu pomůcku, která bude rozhodně užitečná laikům, studentům i odborníkům – soupis milníků animace, který byl pro české vydání prodloužen až do roku 2017. Je to poměrně rozsáhlý přehled, Pikkov totiž nalézá prvopočátky animace mnohem hlouběji v historii, než by možná někdo očekával.

Celková přehlednost a přímočarost textu však způsobuje, že se kniha někomu může zdát jako prostý základní text, jehož přečtení nezabere více jak pár hodin. Tady by se dotyčný potenciální čtenář mýlil. Animace zde nikdy nestojí osamoceně, není prezentována jako něco, co se vyvíjelo nezávisle na okolních událostech, naopak její provázanost s okolním světem, historií a filmovou teorií je udržována a připomínána. Na malém prostoru je čtenáři zprostředkováno velké množství informací a jmen. Zda je to užitečné nebo zahlcující, záleží na tom, kdo zrovna knihu drží v ruce.

Pokud ji otevře student prvního ročníku bakalářských filmových studií, nebude pro něj Animasofie zcela nesrozumitelná, ale příval velkých jmen, zejména z oblasti filmové teorie, mu mohou dělat problémy. Stoprocentní znalost Tartuské školy sice není nutná k tomu, aby čtenář porozuměl, proč Pikkov vybral zrovna tento citát od Lotmana zrovna v tomto místě, ale úplná neznalost může vyústit ve čtenářskou frustraci, buď knihou, nebo sebou samým.

Na druhou stranu, pokud knihu otevře poučený čtenář, propojení animace s různými poli filmové teorie a povědomí tvůrci tu a tam zmínění v textu vytvoří ze studijního hlediska obohacující čtenářský zážitek. Pikkov totiž dělá to, na co hodně učitelů napříč našimi vzdělávacími procesy často zapomnělo – nutí čtenáře, aby vnímal větší celek. Málokdo by si zřejmě animaci spojil s – pozor, spoiler – pět tisíc let starou hliněnou miskou z Íránu nebo jeskynními malbami.

Pokud mám tedy shrnout pozitiva Animasofie, dalo by se říct, že je téměř ideální knihou, respektive knihou, po které řada studentů tajně touží: krátká, čtivá, silně informativní a obrázková. DVD už je jenom takové doplnění. Téměř všechno důležité najdeme na jednom místě.

Téměř. Kniha by pravděpodobně byla mnohem rozsáhlejší, kdyby Pikkov zahrnul i japonskou animaci. Bez ohledu na osobní preference nebo averze čtenářů vůči anime nelze popřít, že japonská animovaná tvorba je důležitá a vlivná. Ani Hajao Mijazaki nedostal více než dvě tři zmínky, přestože Studio Ghibli už léta produkuje kritikou i diváky oceňované filmy. Jeho založení také nebylo uvedeno v seznamu milníků animace, což je poněkud zarážející. Ve výčtu totiž jsou zmíněni manželé Kinošitovi (zakladatelé Hiroshima International Animation Festival) a Goro Mijazaki (syn Hajaa Mijazakiho).

Nelze to zdůvodnit záměrným odklonem Pikkova od mainstreamu, protože Disney je naopak zmiňován poměrně hojně a řada jevů je demonstrována i na jiných, notoricky známých animovaných filmech, jako je například Toy Story, i když případové studie se zabývají téměř až experimentální estonskou produkcí. Estonská produkce tvoří většinu Pikkovem uvedených příkladů, což je pochopitelné – je mu nejbližší a aktivně do ní přispívá. Český (československý) animovaný film dostal prostor v úvodu, který Pikkov pro české vydání dopsal, a Jan Švankmajer je zmíněn několikrát v průběhu celé knihy, stejně jako zástupci některých dalších evropských kinematografií (například německá animátorka Lotte Reinigerová nebo sovětské studio Sojuzmultfilm).

Kniha doslova působí, jako by Studio Ghibli obcházela obloukem bez jakéhokoliv zjevného důvodu. Nicméně na trhu jsou dostupné publikace zabývající se pouze japonskou animací, zájemci tedy ochuzeni nebudou, pouze budou muset v knihovně udělat prostor pro dvě knihy místo jedné.

Animasofie je doplněná studií Elišky Děcké nazvanou „Důležitost propojení animační teorie s praxí“. Stejně jako některé Pikkovovy kapitoly, i tato studie je rozdělena do krátkých podkapitol, z nichž některé jsou tvořeny ne více než jedním odstavcem. Ve srovnání se zbytkem knihy je místy méně čtivá, náročnější, ale zároveň se zabývá tématy, která Pikkovův text vhodně doplňují a dále obohacují. Přestože zpočátku působí jako velmi přímočaře a jednoznačně zaměřená, studie volně proplouvá několika dalšími otázkami, aby nakonec skončila opět u propojení animační teorie a praxe. Za zvláštní zmínku rozhodně stojí genderová problematika na poli nejen české animace, která se v jeden moment vynoří zdánlivě odnikud, aby se vzápětí stala nástrojem pro demonstraci toho, co chce Děcká ve svém textu popsat – tedy propojení teorie a praxe, v případe genderové otázky pomocí orálně-historických výzkumů, které jsou zmíněnému propojení nakloněny.

Animasofie je rozhodně praktickým přírůstkem do každé filmově zaměřené knihovny. Je možné, že se po přečtení změní způsob, jakým vnímáte animaci, protože najednou ji uvidíte z druhé strany, od pracovního stolu, kde vzniká těch čtyřiadvacet políček pro jedinou vteřinu a kde je postavičkám vdechován charakter. Možná je to trochu jako odhalení kouzelného triku, možná pro vás animace po přečtení Animasofie ztratí něco ze svého kouzla, ale rozhodně tím získáte porozumění a snad i obdiv nad tím, kolik práce muselo být odvedeno, abychom dnes mohli sledovat myšáka Mickeyho, jak točí kormidlem a podupává nohou v úvodním logu studia Disney.

 

Animasofie: Teoretické úvahy o animovaném filmu

Ülo Pikkov (doprovodná studie: Eliška Děcká)
Praha: Akademie múzických umění v Praze, 2017
1. vydání, 220 stran, DVD příloha
knihu lze zakoupit na stránkách vydavatele

Obsah
Strany 61-65

 

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 3

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru