Zde se nacházíte: 25fps » Aktuality » Páté Be2Can míří už příští týden do regionů

Páté Be2Can míří už příští týden do regionů

Páté Be2Can míří už příští týden do regionů
POZVÁNK na 5. ročník přehlídky Be2Can – MILOŠ KAMENÍK

Zavedená přehlídka festivalových filmů letos uvede třicet děl, deset z nich v premiéře a zavítá do dvaceti měst po celé ČR.

Ještě před pěti lety se o uvádění festivalových a uměleckých filmů u nás staralo několik málo minoritních distributorů (např. Artcam), jejichž nabídka byla k vidění v jednosálových kinech osvícenějších provozovatelů. K nejsledovanějším sekcím MFF Karlovy Vary patřily Horizonty, kde se promítaly tituly oceněné na věhlasnějších festivalech. A do tohoto prostředí doslova vtrhla distribuční společnost Film Europe Ivana Hronce s cílem postavit svou nabídku výhradně na filmech oceněných v Benátkách, Berlíně a Cannes.

Týdenní přehlídka pojmenovaná Be2Can přinesla dvacítku čerstvých festivalových novinek, včetně těch nejvýše oceněných, a Horizonty ve Varech ztratily část své exkluzivity. Hroncův obchodní model byl navíc od začátku postavený na pokrytí celého distribučního řetězce. Po mediálně sledovaném festivalu následovaly v rozestupu několika měsíců klasické premiéry v kinech, pak DVD a VoD distribuce a nakonec televizní uvedení na vlastním kanále Film Europe Channel HD. Samotná týdenní přehlídka se vydařila, ale silně pak pokulhávala distribuce filmů v kinech, kdy se občas zdálo, jako by šlo o pouhou formalitu, protože některé tituly se v programech kin skoro vůbec neobjevily, a to i v Praze. O možnostech podívat se na film v teple domova zase většina diváků skoro nevěděla. Tento kontrast byl patrný zejména ve srovnání s konkurenční distribuční společností Aerofilms. Ta sice nakupovala méně snímků, nepořádá žádný festival, ale má k dispozici tři oblíbená pražská kina (Aero, Oko a Světozor), kde své tituly dokáže patřičně vytěžit (např. vysoká návštěvnost Nymfomanky – 2013) a zpropagovat i pro uvádění v jiných městech, nemluvě o rostoucím povědomí o jejich VoD službě zvané Aerovod.

Je ovšem potřeba přiznat, že Film Europe má od počátku snahu festivalovou tvorbu opravdu mapovat a přinášet i vskutku náročné snímky, na jejichž koupi si dřív troufnul spíš Artcam než Aerofilms, který sází na známá jména (Jarmusch, Trier, Kaurismäki) a navenek atraktivnější snímky tak, aby si v kině i průměrně vzdělaný hipster nepřišel méněcenný. Přehlídka Be2Can se po ambiciózním prvním ročníku právem vklínila mezi akce, jež stojí za to sledovat (MFF Karlovy Vary, Febiofest, Jeden svět, MFDF Jihlava, LFŠ). Postupem let se Film Europe lépe zabydlela i v programech kin, v portfoliu má i několik „artových“ hitů (Saulův syn, Toni Erdmann) a díky dramaturgické spolupráci s Alešem Stuchlým a Vítem Schmarcem opakovaně potvrzujeschopnost dopředu vyhmátnout úspěšné tituly. Téměř žádný rok třeba nechyběl vítěz Zlaté palmy. Současně se dramaturgové nebojí občas sáhnout i po titulu, jenž uspokojí jen opravdové fajnšmekry (Janička Bruna Dumonta nebo Ta, která odešla od Lava Diaze ad.). Postupem let se přidávají i menší akce jako výběr skandinávských novinek Scandi nebo přehlídka bizarních artových filmů Weird Europe. Placený televizní kanál Film Europe Channel HD se postupně z východní Evropy dostává i na západ, nyní je třeba dostupný i v zemích Beneluxu.

Letošní, pátá, Be2Can není tak velkolepá co do počtu zakoupených titulů, jde o přibližně deset novinek, což je zřejmě důsledkem stabilizace příslušné obchodní strategie. V pražském programu (kina Lucerna, Atlas, Evald a Pilotů) je pak několik repríz z minulých let, ale nutno dodat, že se často jedná o neokoukané tituly (Western – 2017 ad.), někdy vhodně doplňující premiéry, jako třeba starší díla Hirokazu Koreedy (Naše malá sestra – 2015, Po bouři – 2016), jehož tvorbu českému divákovi, představila právě Film Europe. Retrospektiva současného německého filmu přináší premiéry jako melodrama Christiana Petzolda Tranzit (2018), které se podobně jako jeho předchozí snímek Fénix (2014) vrací do doby 2. světové války, ale i starší tituly, např. Konečná uprostřed cesty (2011) nebo pozoruhodně koncipovaná Křížová cesta (2014). Kino Lucerna připomene i sté narozeniny Ingmara Bergmana (Sedmá pečeť, Scény z manželského života, Fanny a Alexander). Jednoznačným pozitivem pak je skutečnost, že Be2Can premiérová díla uvede v dalších dvou desítkách měst po celé zemi.

Be2Can samozřejmě nemá žádnou exkluzivitu a o několik titulů se každoročně mezi obchodníky s uměním strhne boj. Druhý film Pawla Pawlikowského Studená válka (2018), formálně strhující Měsíc Jupitera (2017) nebo Jack staví dům (2018) režisérské legendy Larse von Triera má třeba v nabídce Aerofilms. Film Europe zase nejvíce láká právě na novinku Hirokazu Koreedy Zloději (Zlatá palma) a na velmi očekávaný druhý film Lászla Nemese Soumrak (světová premiéra proběhla nedávno v Benátkách). Koreeda vypráví další subtilní rodinný příběh, tentokrát se sžíváme s „umělou“ třígenerační rodinou, tísnící se v malém domku a živící se krádežemi v obchodech. Nejde však o tradiční biologickou rodinu, ale o soužití několika ztracenců, kteří vychovávají i dvě „opuštěné“ děti. Soužití je ale několik měsíců navzdory bídě a chudobě až idylicky šťastné. Režisér se soustředí na vykreslení uvěřitelných citových vazeb a funkčních vztahů (kontrast oproti jejich předchozím rodinám), ale i tak je jasné, že nic podobného nemůže trvat věčně a nakonec dojde ke konfrontaci s policií, zákony a fungováním státu, jejichž smysluplnost Koreeda jako autor nenápadně relativizuje.

Po festivalové senzaci Saulův syn (Velká cena poroty v Cannes, Oscar za nejlepší cizojazyčný film) přichází László Nemes s dalším historickým dramatem. Soumrak (2018) se prací do Budapešti na začátku 20. století a vypráví o dvacetileté slečně, která vyrůstala v sirotčinci a postupně odhaluje temnou minulost své rodiny. Další programové položky možná nemají takový lesk, ale provází je dobrá, v některých případech potenciálně kultovní pověst. Americkou kinematografii zastupuje neo-noirový, lynchovsky laděný thriller Záhada Silver Lake Davida Roberta Mitchella (před čtyřmi lety potěšil hororové fanoušky snímkem Neutečeš) s Andrewem Garfieldem v hlavní roli. Zvěsti o hypnotizujícím neo-noiru obcházejí i čínský film Poslední večery na Zemi (2018) režiséra Gan Biho. Údajný mix poetik Wong Kar-Waie a Andreje Tarkovského vrcholí padesátiminutovým záběrem bez jediného střihu, natočeným ve 3D. Některé filmy, uvedené v únoru na Berlinale, si už svou premiéru v kinech odbyly – polské drama Tvář (uvedené ve spolupráci s AČFK) nebo formálně atraktivní thriller Utoya, 22. Července (2018). Nevzniká tak několikaměsíční proluka v pravidelném uvádění filmů do kin.

Možná poněkud ve vzduchoprázdnu zůstala viset otázka Ivana Hronce, která se nachází v PR materiálech a zazněla i na tiskovce: „Proč nebyl český a slovenský film téměř 50 let v hlavní soutěži v Cannes?“ Pokud Hronec poukazuje na fakt, že úspěšné jsou v tomto ohledu filmy ze srovnatelných zemí jako Německo, Rusko, Polsko, Rumunsko nebo Maďarsko a nikoli české filmy, tak má samozřejmě pravdu. Ale co z toho? Co s tím chce udělat? Chce se v budoucnu podílet na produkci potenciálně zajímavých tuzemských děl? Nebo jim bude pomáhat s distribucí? Anebo by za ně mohl díky svým festivalovým kontaktům lobovat?

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 69

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru