Berlinale 2018: Barevné světlo

Tato čísla označují technické možnosti projektoru, na jejichž základě speciální program generuje v reálném čase zvlášť každé z filmových políček, která se následně promítají na plátno rychlostí 24 snímků za vteřinu. První číslo udává počet různých barevných odstínů napříč spektrem a druhé číslo zase škálu světelnosti. Jejich násobkem tak vzniká množina všech světlotonálních kombinací, které je projektor schopný vygenerovat. Když budeme všechna tato políčka promítat výše uvedenou rychlostí, dostaneme se ke stopáži 36 hodin, 22 minut a 2 sekundy. Přesně tolik má filmová instalace 6144 x 1024 umělkyně Margaret Hondy, uváděná na Berlinale v sekci Forum Expanded. Nutno podotknout, že festival projekci rozdělil do devíti zhruba čtyřhodinových bloků.

Na jeden z nich jsem se zašel podívat v pauze mezi „běžnými“ filmy:

Po otevření opony se plátno okamžitě zbarví žlutou barvou, která ozáří celý sál. Po několika sekundách si oči (a mozek) začínají uvědomovat, že barva není konstantní a přes oranžovou se pomalu a mihotavě proměňuje do červené. To vše v absolutním tichu. Zhruba po dvou minutách jde slyšet první nervózní poposedávání a šepot diváků, kteří, stejně jako já, přišli jen ze zvědavosti a netušili, co je čeká. Zanedlouho poté první lidé odchází a já už chci téměř taky, jenže pak si všimnu – právě v okamžiku, kdy se obraz zbarví do temně rudé – že se začínají ztrácet okraje plátna. Po mrknutí je vjem pryč, ale zvědavost mě přinutí ještě zůstat.

Jak se různým tempem a intenzitou mění barevné odstíny, soustředím se čím dál víc na jednotlivé barvy a dochází mi, že jejich střídání ve mně začíná vzbuzovat podobné emoce jako při sledování fikčního filmu: napětí, bázeň, klid, vzrušení. Začínám si čím dál víc uvědomovat, co pro mě která barva znamená a že jsem jim nikdy nevěnoval takovou pozornost. Prvních pár minut mi bez hudebního doprovodu přišlo nesnesitelných, ale teď jsem za ticho rád, přímo jej vítám.

Lidé přicházejí a odcházejí – někteří se zastaví ve dveřích sálu, chvíli se dívají na plátno a pak se otočí a rovnou odejdou, ale v té době už mě má Margaret Honda v hrsti. Je to zvláštní a nepřenositelný zážitek, jehož součástí jsem se alespoň na dvě hodiny rád stal (kdybych zůstal a neupřednostnil soutěžní The Real Estate, udělal bych líp) a zároveň to byl a asi i bude jediný film na Berlinale, na který se můžu dívat bez brýlí.