Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Kterak Gael García Bernal k (francouzskému) filmu noir přišel

Kterak Gael García Bernal k (francouzskému) filmu noir přišel

Kterak Gael García Bernal k (francouzskému) filmu noir přišel
ROZHOVOR s režisérkou Joan Chemla – JANA BÉBAROVÁ

Jedním z hostů právě skončeného Visegrad Film Fora v Bratislavě byla mladá francouzská režisérka Joan Chemla (*1984), která loni debutovala na poli celovečerního filmu snímkem If You Saw His Heart (Si tu voyais son coeur, 2017). V temném, noirově laděném dramatu muže, který se těžce vyrovnává s tragickou smrtí nejlepšího kamaráda, se představily herecké hvězdy Gael García Bernal, Nahuel Pérez Biscayart (120 BPM) a Marine Vacth (známá z filmů Françoise Ozona Jen 17, Dvojitý milenec). Z hlediska narace i stylu komplexní, pozoruhodné dílo mělo premiéru na Mezinárodním filmovém festivalu Torontu v sekci Platform a Joan Chemla si za něj mj. vysloužila cenu za nejlepší režii na festivalu ve Varšavě. Předtím, než v Bratislavě vystoupila na master class, jsem se s touto křehkou, introvertní ženou osobně sešla, abych ji vyzpovídala, jak vlastně k tomu Bernalovi a filmu noir přišla.

Jana Bébarová: Dnes ráno jsem viděla váš film If You Saw His Heart a jako noirová fanynka musím říct, že se mi opravdu líbil.

Joan Chemla: Jste noirová fanynka? To je dnes vzácné!

JB: Oceňuji jeho noirové kvality a atmosféru, ty osamělé, nemluvné postavy, archetypy, se kterými pracujete. Moje první otázka tudíž zní, zda pro vás film noir byl klíčovou inspirací? Vím, že scénář vychází z knihy kubánského autora Guillerma Rosalese

JCH: Ano, můj film je velmi volnou adaptací jeho knížky The Halfway House – vybrala jsem si ji právě proto, že se mi líbila její atmosféra a nálada, když jsem ji četla. Místy byla velmi ponurá a plná násilí, takže ne moc romantická. A s filmem noir – myslím, že to přišlo postupně. Nebyla to od začátku původní idea, i přesto, že jsem velkou fanynkou noirových filmů Jeana-Pierra Melvilla, jsou velmi temné, ale zároveň hodně „čisté“ a po stránce výpravy a kamery jsou zkrátka nádherné.

Jak jste říkala, postava Gaela Garcíi Bernala je nemluvná – a moje představa byla postavit ten film na pocitu. Je to hodně pocitový snímek – není jednoduchý, část se odehrává v minulosti, část v přítomnosti a divák nedostává žádné přímé návody, ve které z těchto rovin se právě ocitá. Takže na začátku musí přijmout fakt, že je trochu ztracený. Jediné, co divákovi může pomoci, je právě onen pocit: je ve výrazech herců a atmosféře, jíž utváří zvuk, hudba, kamera… Zkrátka pracuji se všemi nástroji, které film nabízí. Pro mě to není jen o scénáři, ale o spoustě dalších věcech.

Víte, nebylo vůbec jednoduché přesvědčit lidi, aby do takového filmu vložili finance. Lidi obecně nechtějí vidět takové filmy, které jsou velmi ponuré, noirové…

JB: To mě překvapuje, já si naopak myslím, že film noir je pořád velmi atraktivní fenomén, který diváky přitahuje.

JCH: Podle mého názoru už tomu tak dnes není. Thriller je jedna věc, ale noir se svojí bezútěšnou atmosférou něco jiného. Upřímně, byl to hodně velký risk dělat takový film. Publikum v dnešní době nechce vidět filmy, které nemají happy end a kde není žádná naděje.

JB: Já naopak znám hodně lidí, kteří tyhle filmy milují! V Česku spoluorganizuji noirový festival, věřte mi!

JCH: Já sama tyhle filmy taky miluju, ale vážně je to vzácné… ve Francii určitě. Bylo mnohem jednoduší najít pro můj film publikum v zahraničí, například v Torontu, Polsku a v dalších zemích, ale ve Francii to jednoduché není. U nás se točí spousta komedií.

Joan Chemla odpovídající na dotazy na master class na Visegrad Film Forum v Bratislavě.

JB: Můžete přiblížit, jak celý projekt vznikal?

JCH: Před tímto celovečerákem jsem natočila tři krátké filmy a jeden z nich, Dr. Nazi (2011) – mimochodem, mohl by se vám líbit, protože je docela ponurý a absurdní a je adaptací povídky Charlese Bukowského – viděl producent Pierre Guyard a nabídl mi natočit celovečerní film. S tím, čemu my Francouzi říkáme „carte blanche“ – to znamená, že jsem mohla dělat, co jsem chtěla, což byl velký luxus. V té době jsem narazila na zmiňovanou knihu Guillerma Rosalese a začala jsem pracovat na její adaptaci. Zabralo mi to tři roky.

Na scénáři jsem pracovala se Santiagem Amigorenem. Každopádně úplně na začátku, ještě před napsáním první věty, pro mě bylo důležité mít představu o herci, který bude hrát hlavní postavu. A protože jsem věděla, že to bude hodně bezútěšný a nekompromisní snímek, potřebovala jsem velmi empatickou tvář, někoho, koho lidé znají a kdo jim pomůže dostat se do příběhu a do specifické atmosféry filmu. Jelikož jsem od začátku věděla, že hlavní postava bude cikán – a taky proto, že jsem velká fanynka Gaela Garcíi Bernala – tak jediná tvář, která mi přišla na mysl, byl Gael García Bernal. (smích)

S představou Bernala v hlavní roli jsem psala scénář, dva a půl roku, s riskem, že až bude hotový, Bernal roli odmítne. Můj producent mi říkal: ‚Joan, musíš přemýšlet o pěti dalších hercích, takhle to nejde, je to strašně riskantní.‘, ale v mojí hlavě to jinak nešlo. Potřebovala jsem to vědět přímo od Gaela, abych případně začala přemýšlet o jiných hercích. Takže když byl scénář hotový, poslala jsem mu ho a jemu se líbil. Myslím, že v té době sám procházel komplikovanou životní fází, což možná pomohlo. (smích) Tak jsem sedla na letadlo, potkali jsme se a on nabídku na roli přijal. Měla jsem ohromné štěstí!

V této chvíli, s hotovým scénářem a s Gaelovým souhlasem, jsme začali shánět finance. Nebylo to snadné. Protože jak chcete lidem vysvětlit, že scénář, který si přečtou, bude vypadat tak a tak a tak – je to můj první celovečerák a já jim můžu ukázat jen své krátké filmy. A je tolik možných způsobů, jak ten scénář číst! Třeba proto, že se tam příliš nemluví, si Francouzi řekli, ok to bude jak film bratří Dardennů – ale to rozhodně není jako film bratří Dardennů, není to sociální film, nebudu točit s kamerou nalepenou na rameni hrdiny, jak to dělají oni… Protože je to můj první film, sama jsem se teprve snažila najít svůj vlastní styl. Jak jim mám popsat něco, co sama hledám? Samozřejmě mám inspirace, ale je to hodně osobní. Vůbec to nebylo snadné. I když jsem už měla obsazeného Gaela Garcíu Bernala, Marine Vacth – která mimochodem hrála v mém posledním krátkém filmu Muž se zlatým mozkem (L’homme à la cervelle d’or, 2012) ještě předtím, než se proslavila – a Nahuela Péreze Biscayarta.

JB: Takže všichni tři byli ve vašich představách už od začátku.

JCH: Přesně tak. Všechny tři jsem si vybrala já, ostatní měl na starost vedoucí castingu. S těmito herci na palubě jsme se nažili získat peníze od CNC [zkratka pro Le Centre national du cinéma et de l’image animée, pozn. red.], tedy veřejné finance od státu, což je strašně důležité, protože pak to pro vás funguje jako značka. A když jsme je měli, tak se k nám přidal Canal+, který byl opravdu velkým investorem mého filmu. Bez podpory Canal+ bychom jej nikdy nenatočili. Taky nás finančně podpořil regionální filmový fond PACA, protože jsme natáčeli v Marseilles. Ve finále jsme si našli dobrého distributora, Diaphana Films, kteří ve Francii například distribuovali film Xaviera Dolana.

Joan Chemla odpovídající na dotazy na master class na Visegrad Film Forum v Bratislavě.

JB: A co distribuce v zahraničí?

JCH: Máme spolupráci se společností mK2, kteří náš film prodávají všude do zahraničí. Když byl v soutěži na festivalu v Torontu, koupil ho do distribuce Amazon, což je skvělé, když vezmeme v úvahu, že to není mainstreamový film. V zahraničí si vede skutečně dobře.

JB: To je super, já doufám, že se dostane i k nám, tedy na Slovensko a do Česka, alespoň v rámci nějakého festivalu… Ale zpátky k hercům – jak se vám pracovalo s hlavními herci – s tímto mezinárodním castingem?

JCH: Vzhledem k tématu filmu jsem považovala za důležité zkombinovat profesionální herce s neherci. Všichni cikáni ve filmu jsou neherci. Bylo to vlastně poprvé, co jsem pracovala s neherci, obzvlášť s těmi cikánskými – je to něco jiného.

JB: Bylo to náročné?

JCH: Ani ne. Vážně. Mnohem těžší bylo pracovat s Gaelem Garcíou Bernalem. (smích) Protože cikáni už jsou ze své povahy dost teatrální. Byla to vážně dobrá zkušenost s nimi pracovat. Zkombinovat hvězdu Bernalova formátu s cikánským nehercem v roli hlavního záporáka sice není úplně nejjednodušší rozhodnutí a pro každého to není pohodlné, ale byla to pro mě zajímavá zkušenost. Gael je profesionál, který je zvyklý pracovat komfortním způsobem, je velmi technický – v pěti jetích je schopen podat stejně přesný výkon, stejně jako to dokáže zahrát s menší nebo větší emocionální intenzitou. Ale ten neherec to nezvládne. Takže pokud chce být po jeho boku dobrý, musí být velmi intenzivní.

JB: Vrátila bych se ke konceptu narace – je docela složitý, se spoustou krátkých flashbacků a člověk přemýšlí, jestli to, na co se právě dívá, je realita, minulost nebo sen. Měla jste to takto vymyšlené už od začátku nebo je to spíše výsledkem procesu spolupráce se střihačkou filmu Beatriace Herminie?

JCH: Takto jsem ho zamýšlela od začátku a byla jsem si jistá, že střihově bude velmi komplexní. Jde o balancování mezi minulostí a přítomností a odlišnými náladami. Ten film je temný, romantický a absurdní zároveň. Není snadné najít rovnováhu. Správnou strukturu jsme našli až při střihu – například úvodní sekvence ze svatební hostiny v mém scénáři na začátku nebyla. Až ve střižně jsme přišli na to, že musíme začít scénou z minulosti – protože nastolí melancholickou náladu.

JB: Je něco, co byste teď udělala jinak?

JCH: Byla jsem hodně frustrovaná z malého časového prostoru, který mi můj producent dal na střihovou postprodukci. Nevím, zda bych udělala něco jinak, ale rozhodně bych si vzala víc času na to, abych se ujistila, že má rozhodnutí byla správná a udělala si od nich odstup.

JB: Co vám jako začátečnici nejvíc pomohlo? Byl někdo, kdo vás inspiroval?

JCH: Můj mladší bratr. Není filmový profesionál, ale je obrovský cinefil. Ráda mu dávám přečíst své scénáře a ukazuju mu první sestřihy. Je vzácné najít lidi, kteří fandí vaši práci a zároveň dokáží být extrémně kritičtí – takovou kombinaci v lidech jen tak nenajdete. Aby měli kuráž vám říct, že je to sračka. (smích) Je to vážně důležité.

JB: Vy jste nestudovala filmovou školu, necítíte se proto nějak znevýhodněna, že nemáte praktické filmové vzdělání?

JCH: Nevnímám to tak. Možná, kdyby mí rodiče byli bohatí, šla bych studovat filmovou školu do New Yorku, protože je hodně praktická a tamní kultura je mi bližší než ta na La Fémis v Paříži – všichni studenti na La Fémis jsou velcí fanoušci francouzské nové vlny, jsou jí posedlí a mě tohle nezajímá.

JB: Ta obsese francouzskou novou vlnou je u vás vážně pořád taková?

JCH: Jasně, však se podívejte na současné francouzské filmy – pořád jsou strašně ukecané… Mě tohle opravdu míjí. Mám sice ráda Godarda, ale novovlnné filmy obecně pro mě inspirativní nejsou. Ale zpět k vaší otázce – podle mě se o filmu nejvíc naučíte jejich sledováním.

JB: A jaké filmy vás jako cinefilku nejvíc ovlivnily?

JCH: Režisérem, který ve mě podnítil touhu točit filmy, je Stanley Kubrick. Víte, v důsledku je film velmi svobodný. Nemám žádné komplexy. Je jedno, zda máte nebo nemáte školu.

JB: Studovala jste žurnalistku

JCH: Ano, žurnalistika a filmování je v podstatě stejným typem práce – doopravdy se ji učíte, až když ji vykonáváte. Nemůžete se naučit být novinářkou. Je to o tom, že musíte být zvědavá, umět psát. Já jsem se vlastně všechno naučila až na stáži.

JB: Využíváte při práci filmařky nějaké své zkušenosti z žurnalistiky?

JCH: Jsem zvídavá, snažím se hledat konotace. Strašně ráda dělám rozhovory, vlastně to byla má jediná oblíbená věc, když jsem pracovala jako novinářka. Dělala jsem ve finanční a ekonomické oblasti žurnalistiky. Taky samozřejmě ráda píšu. Všechny tři své krátké filmy jsem si sama napsala, až na celovečeráku jsem na scénáři spolupracovala s někým jiným. To ani jinak nejde, když píšete scénář tři roky, nemůžete ho psát sama – potřebujete někoho, s kým budete „hrát ping-pong“.

Michal Tallo vedl debatu s Joan Chemla na Visegrad Film Forum v Bratislavě.

JB: Když jste cinefilka, jezdíte na filmové festivaly? Užíváte si je jako obyčejná divačka?

JCH: Nikdy, nemám to ráda. Když chci vidět film, radši půjdu v klidu do kina. V Cannes je to šílené… Já jsem dost individualistka a ráda dělám věci po svém. Ale jako filmařka se s publikem hrozně ráda potkávám. Slyšet jejich názory, co se jim líbí a nelíbí. Dostávat feedback je důležité. Tahle část mě hodně baví.

JB: Máte nějaký tip na zajímavé dílo v současné francouzské kinematografii? Koho sledujete?

JCH: Tvorbu Gaspara Noého, byť je to Argentinec. Je to jeden z mála lidí, kteří ví, jak vyprávět příběhy obrazem. V dnešní době ale publikum moc nestojí o to sledovat filmy, ve kterých je kamera tak důležitá.

JB: Já jsem větší optimista – myslím, že typ publika, který tyto filmy ocení, tu je. Mám hodně takových diváků ve svém okolí. Přednáším na filmové škole současný film a zrovna Gaspar Noé je v mých osnovách. Každý rok jeho filmy rozebíráme a mezi studenty vždy spolehlivě zarezonují.

JCH: Tak to je skvělé. Tenhle chlápek je cool.

JB: Zmínila jste New York – sníte o tom, že byste někdy pracovala v USA?

JCH: Ráda bych. Mám totiž hrozně ráda americké herce. Víte, můj problém je, že moc nemám ráda ty francouzské. Je to vlastě velký problém. (smích) Protože herci jsou moje inspirace a kdybych chtěla dělat film ve Francii, nemám tu inspiraci!

JB: Což znamená, že právě teď o žádném novém projektu nerozmýšlíte?

JCH: Teď právě ne. Jsem ještě v procesu „zažívání“ svého posledního filmu. Potřebuju si pořádně rozmyslet, co budu dělat dál. Měla jsem blízko k tomu, abych podepsala smlouvu na velký televizní projekt, ale nakonec jsem ho odmítla. Nebyla jsem si tím stoprocentně jistá. Já jsem hodně vášnivá žena, která je věrna svým zásadám, a když jsem se v tom necítila úplně dobře, raději jsem řekla ne. Rozhodla jsem se vzít si čas a promyslet, co vlastně budu dělat dál.

JB: Tak vám přeji hodně štěstí s rozhodováním a inspirací a moc děkuji za váš čas.

JCH: Já děkuji, bylo mi potěšením.

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Jana Bébarová
editor-in-chief

Počet článků : 232

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru