Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Děsivá snadnost rozpadu

Děsivá snadnost rozpadu

Děsivá snadnost rozpadu
ANALÝZA: Děsivé dědictví (režie: Ari Aster, 2018) – MAREK HOLAN

Film Děsivé dědictví (Hereditary) je prvním celovečerním snímkem amerického režiséra a scenáristy Ariho Astera – a dlužno dodat, že navzdory svým žánrovým (hororovým) mantinelům má potenciál dosahu i mimo čistě žánrově vymezené publikum. Reklamní kampaň zdůrazňuje atributy, které byly v oblasti hororu na vzestupu zejména v druhé polovině minulého století a jsou spjaté např. s filmy jako Rosemary má děťátko, Vymítač ďábla, Dotek Medusy nebo Teď se nedívej. Důraz je kladen na tíživou atmosféru, pozvolný a propracovaný vývoj, reálnou hrůzu namísto laciných žánrových berliček apod. To, co se může jevit jako pouhé využívání asociací za účelem podpory propagace snímku, má ale v případě Děsivého dědictví i odlišnou funkci. Asterův film podobnostmi výstavby či přímými parafrázemi důmyslně, a přitom zcela samozřejmě nastoluje paralely s touto linií hororů, přičemž jeho největší síla tkví v tom, že (podobně jako Vymítač ďábla, s nímž bývá srovnáván nejvíce) nevyužívá žánrové prvky a postupy pro ně samé, případně v jejich nejzákladnějších funkcích, nýbrž jim určuje přesnou roli v celkové struktuře, která je v tomto případě vždy na prvním místě. Jinými slovy, Děsivé dědictví si lze „užít“ (je-li to vhodný výraz) jak z hlediska čistě žánrového vnímání, tak jako v každém detailu mimořádně propracovaný snímek.

Následující text se pokouší pojmenovat některé z aspektů filmu, kterých je využito pro účely vytvoření dojmu narativního „protipohybu“. V tomto ohledu proti sobě stojí zejména princip neuspěchaného rozvíjení fikčního světa, spadající do oblasti stylu, a princip narušování stability tohoto světa, které vychází z oblasti jedinců, obývajících daný fikční svět, a jejich vztahů. Výsledným efektem je zmiňovaná „atmosféričnost“, prokládaná reálnou hrůzou, přičemž tento text se zabývá pnutím mezi výstavbou struktury a jejím inherentním rozrušováním.

Děsivé dědictví je snímkem o strukturách a jejich rozpadu. Pozvolna budovaný fikční svět (stylistickou dominantou filmu je zejména plynulé snímání v dlouhých a přehledných kamerových jízdách) a jej obývající postavy jsou dvěma takovými strukturami, jejichž konfrontace působí většinu času paradoxně, aby v samém závěru obě podlehly rozpadu. Klíčovou složkou při budování fikčního světa je narativní linie, která (v návaznosti na zmíněnou přehlednost) recipientům výrazně pomáhá veškeré tříštící se systémy zastřešit a získat tak přehledným způsobem informace (o ději či samotném způsobu výstavby fikčního světa). Díky tomu, že dynamika těchto jednotlivých systémů (struktur) stojí ve vzájemné opozici, dochází ke ztěžování recepce.

Ačkoli se nelze vždy plně zorientovat v autenticitě prožitků a chování postav, jelikož vztahy a vzájemné fungování jedinců jsou silně narušeny, narace a styl budují díky své krystalické čistotě zřetelný portrét tohoto rozpadu. Na druhou stranu, právě díky rozpadu společenství lze jednání postav (přes přehlednost stylistické a narativní roviny) pouze s obtížemi vnímat optikou „klinické“ analytičnosti z odstupu, neboť jejich akce jsou nejasné a motivace pokřivené. Žánrový (hororový) aspekt Děsivého dědictví nevyplývá proto z ne/přítomnosti tušeného, leč neviděného, ale z mnohem subtilnějších vzájemných interakcí mezi de facto kooperujícími postavami (tj. ústřední rodinou) a z rostoucího pocitu bezmoci, který narůstá v podstatě pokaždé, jakmile sobě se postupně vzdalující anti/hrdinové cokoli učiní.

Snímek tak distribucí žánrových vodítek, resp. motivů či existentů fikčního světa obecně vyvolává dojem triviálnosti: v úvodu najde protagonistka v pozůstalosti své matky knihu o spiritismu – příběh se vyvine směrem k duchařské tematice; v babiččině ložnici je na podlaze vyryt obskurní symbol – v závěru dostává symbol konkrétní význam apod. Naznačené motivy Děsivé dědictví opouští ve prospěch toho, že se po větší část příběhu prezentuje jako film „o něčem jiném“, aby se k nim v posledních několika sekvencích, v nichž se s recipientem hraje (minimálně z hlediska narace) již poměrně otevřená partie, vrátilo v gestu, které se může zdát jako velmi laciné.

Funkčnost výstavby celého snímku však spočívá ve faktu, že celým svým pozvolným vývojem si připravuje prostor pro to, aby se v posledních cca 15 minutách zvrhl v eskapádu, kde se může stát již cokoli. Zvýznamnění průběžně prezentovaných existentů a naznačených motivů proto není otrockým naplněním čechovovské poučky o pušce na zdi, ale spíše vytvářením záchytných bodů v chaosu, který vznikne v důsledku roztříštění celé doposud pečlivě budované struktury. Recipient je v průběhu filmu manipulován do pozice skeptického manžela, jehož poslední slova jsou finálním vyvoláním nejistoty, zda se dosavadní události a jevy přeci jen nezakládají z větší míry na do krajnosti vybičované psychice všech zúčastněných, nejvíce pak jeho ženy. Funkčnost toho, co následuje je založena na střetu dvojího principu – zmíněného zhroucení dosavadní struktury a osvětlení doposud skrytých aspektů příběhu.

Děsivé dědictví balancuje na různých hranách, aniž by až do samého závěru vyložilo na stůl všechny karty. Nejistota se projevuje v žánrovém zařazení, prezentaci, resp. vnímání postav, i v samotné konstrukci fikčního světa na základě propojování jednotlivostí, které díky přehledné naraci a dlouhým, plynulým záběrům nejsou prezentovány zmatečně, pouze jako dočasně nejasné a předjímající budoucí vysvětlení. Právě toto balancování má za úkol podpořit recepční nervozitu, a suverénnost, s jakou se střetávají různé protichůdné tendence, vyvolává zvláštní dojem jasně čitelného filmu, který je ale přitom stále neprostupný.

Úvodní záběr miniatury rodinného domu, která se plynulým přerámováním změní v reálný prostor obývaný postavami filmu, není pouhou samoúčelnou manýrou, ale záměrným tvůrčím gestem. Je to upozornění na onu přehlednou strukturovanost (prostoru / fikčního světa), která ale na úrovni vztahu mezi jednotlivostmi místy přestává fungovat. Prostor fikčního světa, který se před divákem otevírá, však není „trierovskou“ sociální laboratoří, v níž by chtěl autor postavy „podusit“ a extrahovat z jejich interakcí šokantní poselství. Jedná se spíše o jeden z více rámců, v nichž se fikční svět snímku rozvíjí a které zároveň vedou recepční pozornost k samotnému principu rámování a změny perspektivy. Postavy se v jasně vymezených rámech / záběrech chovají určitým způsobem – co se ale stane ve chvíli, kdy nám ze zřetele zmizí celkový pohled na kompletní stavbu a jsme soustředěni na jediný detail, zatímco ostatní nám zmizí ze zřetele?


Miniatury coby předměty fikčního světa pak vytvářejí svébytný rámec pro prezentaci příběhu ústřední rodiny, vždy pouze jako memento či dokreslení promluv samotných postav. Jsou zmiňovanými momenty přerámování, v nichž se neškodná miniatura změní v zneklidňující výjev, který je znervózňujícím prvkem v přesně propracované struktuře.

Výsledkem zhroucení systému (které je nicméně funkčním a logickým vyústěním jeho konstrukce) je uvědomění si faktu, že v daném fikčním světě je možné již cokoli. Zlomový okamžik v tomto ohledu představuje smrt otce rodiny Steva. Jakmile zemře jediná postava, která si v průběhu celého snímku uchovávala zdravý rozum a soudnost, jako by padly veškeré mantinely a celý fikční svět se vykloubí směrem k apokalyptickému závěru. Proto vyústění Děsivého dědictví není směšné (ani výsměšné), nýbrž kruté a beznadějné. Destrukce je zapříčiněna dobrými úmysly, které se s železnou pravidelností obrací proti svým původcům. Svým stylem a narací se jedná o chirurgicky čistý průřez rodinnou psychózou, jejíž tragičnost nespočívá v tom, jak moc si příbuzní ublíží, ale nakolik si chtějí pomoci. Bezvýchodnost je intenzifikována závěrem, který deklaruje, že v prezentovaném světě nevede prožité utrpení ke světlu na konci tunelu, ale pouze směrem k naplnění tragického osudu.

Hereditary

Scénář a režie: Ari Aster
Kamera: Pawel Pogorzelski
Hudba: Colin Stetson
Střih: Lucian Johnston, Jennifer Lame
Hrají: Toni Collette, Alex Wolff, Gabriel Byrne, Milly Shapiro, Ann Dowd
USA, 2018, 127 min.

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 32

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru