Barbaři v nás

Padesátý třetí ročník největšího tuzemského filmového festivalu o víkendu skončil a hlavní cenu (Křišťálový glóbus) za nejlepší film si odnesl rumunský režisér Radu Jude s filmem „Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři“ (dále jen Barbaři).

Jude se tímto snímkem snaží vyrovnat s temnou a přehlíženou kapitolou z historie svého národa, tedy s obdobím okolo roku 1941, kdy v Rumunsku kulminovaly antisemitské tendence spojené s čistkami, během kterých přišlo o život 280 až 380 tisíc Židů. Děj filmu se však odehrává v současnosti, kdy se mladá režisérka Mariana (Ioana Iacob) snaží vytvořit historicky přesnou (či přinejmenším nepřikrášlenou) divadelní instalaci/přehlídku dějin rumunského národa při příležitosti oslav historického výročí v Bukurešti. Nehodlá však národ pouze glorifikovat, naopak. Téměř jako jediná chápe, že se Rumuni musí prvně bez příkras postavit čelem ke své minulosti a otevřít širokou diskuzi na téma židovského holokaustu.

Příběh Barbarů začíná několik týdnů před samotným uskutečněním přehlídky, teprve během produkčních příprav – komparzních castingů, výběru rekvizit a kostýmů. Čím více se blíží datum premiéry, tím více se proti Marianě začínají ozývat hlasy zpochybňující její historické vidění: Proč bychom měli zobrazovat právě tyto události? Vždyť jinde to bylo ještě horší! Proč je nutné být tak doslovný a graficky explicitní? Vždyť maršál Antonescu je pro některé hrdina! Tlak se zprvu objevuje jen náznakově v osobním životě, pak ze strany státních úředníků (neboť je celá akce financována ze státních peněz) a nakonec i zevnitř štábu.

Jude pro ztvárnění tématu zvolil formu velmi dlouhých záběrů, ve kterých kamera vždy důsledně sleduje Marianu při komunikaci s dalšími lidmi. Záběry jsou však komponovány tak, že kamera většinou pouze z jednoho místa švenkuje, což v kombinaci s delší ohniskovou vzdáleností působí až dokumentaristicky observačně. Během dlouhých rozhovorů Jude nikdy nestřihne na detail nebo jiným rozzáběrováním „nenadržuje“ žádné z postav – naopak  nechává diváka v pozici soudce, kterému obě strany přednesou své argumenty a je pouze na něm, aby si udělal svůj názor.

Touto formou se však film stane po určité době repetitivní a divák může začít mít pocit, že děj stagnuje, neboť stále dokola poslouchá téže morálně-historickofilozofické argumenty od postav, které zastávají téže myšlenky. To je taky moje největší výtka k filmu: postavy jsou svým přesvědčením tak skálopevné a neměnné, že se mi téměř zplošťují na úroveň postojů. Od určité chvíle se tak pro mě vytrácela Miriam, kterou nahrazovala nehmotná idea. Jude proto do filmu dostává i část Miriamina soukromí, ale jelikož i v něm se většina dialogů točí okolo holokaustu, je pro mě těžké představit si Miriam jako skutečně lidskou postavu.

Tím však nechci film nijak shazovat, jednalo se stoprocentně o nejlepší film letošní, bohužel jinak docela slabé soutěže karlovarského festivalu. Slova „Je mi jedno, že že zapíšeme do dějin jako barbaři“, která zazněla v roce 1941 na sjezdu ministrů a odstartovala tak „očištění“ východní fronty, jsou pro Judeho film příznačná i z jiného pohledu. Jude se chce taky vyrovnat s minulostí svého národa, stejně jako hlavní postava filmu. O podobných událostech se musí mluvit, protože jedině tak se s nimi dokážeme vyrovnat. A během toho procesu o sobě možná zjistíme, že už barbaři dávno jsme. Horší je ale neumět si to přiznat.

„Îmi este indiferent dacă în istorie vom intra ca barbari”

Scénář a režie: Radu Jude
Kamera: Marius Panduru
Střih: Cătălin Cristuțiu
Výtvarník: Iuliana Vîlsan
Produkce: Ada Solomon
Výroba: Hi Film Productions
Koprodukce: endorfilm, Les films d’ici, KLAS FILM, Komplizen Film, ZDF/ARTE, TVR
Hrají: Ioana Iacob, Alexandru Dabija, Alex Bogdan, Ilinca Manolache, Șerban Pavlu