„Ostrava je nevyčerpatelným zdrojem inspirace, provokace, bolesti, radosti.“ Říká Jakub Felcman, zakladatel festivalu Ostrava Kamera Oko

S tématem Portrét ženy oslavili organizátoři Mezinárodního kameramanského filmového festivalu Ostrava Kamera Oko jeho 10. ročník, který se na půdě krajského města odehrál na konci září. Nad zpětnou reflexí akce jsem se potkala s nynější kreativní ředitelkou Gabrielou Knýblovou, zakladatelem festivalu a dramaturgem hlavní soutěžní sekce Jakubem Felcmanem a dramaturgyní Štěpánkou Ištvánkovou, kterým touto cestou děkuji za rozhovor!

JANA BÉBAROVÁ: Před měsícem jste stylově oslavili 10. narozeniny festivalu Ostrava Kamera Oko slavnostním ceremoniálem a projekcí v karvinském dole Barbora. Jak celou letošní akci nyní s odstupem hodnotíte?

GABRIELA KNÝBLOVÁ a ŠTĚPÁNKA IŠTVÁNKOVÁ: Určitě pozitivně. Vážíme si spolupráce se všemi kiny. Vůbec za tu možnost v tomto městě festival takového formátu realizovat. Největší oporou je pro nás stále přetrvávající spolupráce s Dolní oblastí Vítkovice. Projekční možnosti sálu Světa techniky a festivalové zázemí Provozu Hlubina. Také si velmi ceníme nového partnerství s galerií PLATO Ostrava, které se stalo originálním a produkčně precizně fungujícím festivalovým místem.
Završení v Dole Barbora bylo velmi cennou zkušeností, která dopadla nad naše očekávání a stále se nám dostává velmi pozitivních ohlasů ze všech stran. V oblasti programu jsme velmi rádi, že se nám podařilo navázat spolupráci s polskými filmovými školami a začít tak intenzivně pracovat na rozšiřování odborné sekce festivalu. A je třeba zde upozornit také na letos uváděnou sérii Claudeho Lanzmanna Čtyři sestry (Les Quatre Sœurs). Její zařazení do programu považujeme za vzácný úspěch.

JB: Festival má za sebou úctyhodných 10 let konání – vzpomínáte ještě na to, jak jste začínali?

JAKUB FELCMAN: Jistěže si vzpomínáme, tolik let to zase není. Za tu dobu jsem několikrát odpovídal i na to, jak a proč to všechno vzniklo. Proč v Ostravě, proč kameramanský festival, proč v roce 2009. A tak mám dnes po deseti letech pocit, že bych ve snaze popsat všechny záminky, příčiny a podněty dokázal sestavit celou encyklopedii. Ale dělat to nebudu a z celého toho rejstříku vyberu jeden důvod.
Já jsem z Prahy a s Ostravou nejsem ani příbuzensky spojený nijak jinak, než že můj dědeček místo vojenské služby strávil dva roky prací na dole Hlubina. Vlastně jsem do Ostravy přijel prvně v tom roce 2009. Když jsem se tam ocitnul, měl jsem neodbytný pocit, že to místo znám, ze snů. Nebo i z nočních můr, ale že je znám. Neměl jsem do té doby nikdy žádnou záminku tam přijet, ale tu jsem měl pocit, že jsem se do Ostravy dosnil. Můj dojem z té první návštěvy byl omračující. Také jsem to pak řekl v jednom rozhovoru, totiž že mi Ostrava dala hned po příjezdu vizuálně jednu pěstí, udělali z toho tehdy titulek a jsem za to rád, protože to je pro mě vážně asi to nejdůležitější.
Tak z celého rejstříku důvodů a příčin tenhle jeden: Ostrava je nesrovnatelná s ničím. Nedovedu si představit, že bych ten festival chtěl založit kdekoliv jinde. Nedovedu si představit, že bych byl pyšnější, kdekoliv jinde, že přežil deset let. Ostrava je pro mě nevyčerpatelným zdrojem inspirace, provokace, bolesti, radosti. Právě takové to bylo tehdy – a je doteď.

JB: Jak moc se vaše akce od prvního ročníku posunula a proměnil se její charakter?

JF: Z celé řady možných odpovědí opět vyberu jenom jednu. Charakter akce se proměnil asi tak, jak se proměnila její tvůrčí skupina: ta zakladatelská, ze značné části pražská, dozrála i odešla, a ta oživující, z velké části ostravská, ta moderní, nabyla zkušenosti a nepřišla o entusiasmus. Každý ročník by měl být jakousi novou variací téhož, ale za tu dobu se všechno trochu promění, a zrovna proto je pak i každý ročník jiný a celý festival o tolik pestřejší.

JB: Jak se kameramanskému festivalu v Ostravě daří? Je těžké si zde i po těch 10 letech najít cestu k místnímu publiku?

GK + ŠI: Naše akce vznikla u příležitosti kandidatury města Ostravy na titul Města kultury 2015. Tehdy nebylo ostravské kulturní zázemí tolik rozsáhlé a stabilní. Festival dal impuls rozšíření kulturního života v oblasti Vítkovic, stál za vznikem Provozu Hlubina a celkově zpestřil kulturní atmosféru ve městě. Co se týče kameramanského zaměření, jednalo se o určité nutkání upozornit na tuto často upozaďovanou součást filmového průmyslu a zpřístupnit její důležitost publiku. Žádný takto zaměřený festival v republice neexistoval a i z celosvětového hlediska jsou takovéto přehlídky velmi ojedinělé.
S tím souvisí také odpověď na otázku poslední. Kameramanské osobnosti totiž nejsou často tak mediálně známé a jejich přítomnost tedy nemusí být pro širokou veřejnost tolik lákavá. Najít tu správnou cestu k ostravskému publiku je pro nás i poletech stále náročné. Setkáváme se s názory, že je festival divácky nepřístupný, lidé se bojí přílišné odbornosti, těžší čitelnosti. Připouštíme, že určitou cinefilní úroveň záměrně zachováváme, snažíme se ale také širokému publiku přibližovat, odborný program a soutěžní sekci vždy doplňujeme o divácky přístupnější a obecně známější tituly. Zároveň je ale naším cílem také určitá podoba filmové výchovy, která by vždy měla zůstat přítomna, aby se mohl divácký vkus dále vyvíjet.

JB: Jedna ze soutěžních sekcí se věnuje studentským filmům, programově reflektujete i rozpracovaná díla v sekci Work in progress a letos byla na festivalu přítomná i početnější skupina návštěvníků z řad zahraničních studentů – je toto váš záměr, více se otevírat této cílové skupině?

GK + ŠI: Rozhodně. Krátkometrážní soutěž je tady právě proto, aby odhalovala skryté či ne tolik reflektované talenty. Ideálně ty, které se pak budou na festival vracet v budoucích fázích svého tvůrčího vývoje. V tuto chvíli také pracujeme na rozšíření industry sekce jako takové. S projektem FAMU International spolupracujeme již delší dobu. Vize spojit se zahraničními studenty ze sousedních států je tu také již dlouho. Letos se nám konečně podařilo úspěšně realizovat první polskou edici. Byla to startovací linie, která bezpochyby odhalila také spoustu drobných nedostatků, jež si bereme jako poučení do budoucna. Přestože účast prezentujících nebyla tak hojná či pestrá, již v tuto chvíli víme o řadě škol, které přislíbily svou účast do budoucna. A my se na tuto spolupráci velmi těšíme.

JB: Jedno z festivalových míst je v Cineportu v dole Hlubina – nechtěli byste z toto atraktivní prostředí bývalého průmyslového areálu využívat víc? Třeba kvůli větší semknutosti projekčních míst, která jsou po Ostravě lehce roztroušená a festival se tak ve městě bohužel trochu ztrácí a není tolik vidět, jak by si zasloužil… Nepřemýšleli jste třeba, že byste akci co se počtu dní týče zkrátili a programově tak zintenzivněli?

GK + ŠI: Ano, jsme si této skutečnosti vědomi a budeme s ní také v příštím roce trochu jinak nakládat. Desátý ročník jsme chtěli ještě udržet v určité kontinuitě a vděčnosti k letem předchozím, které nastavily právě vizi zapojení všech jednosálových kin ve městě, každoroční rozšíření jejich programu o nové festivalové přístupy. Velmi si vážíme toho, že jsme měli tu možnost se všemi těmito kiny spolupracovat, zároveň bychom ale rádi od příštího roku poupravili celkový koncept a dosáhli právě větší centralizace. Cílem je také více a efektivněji využívat netradiční prostory, pop-up kina, která budou fungovat pouze po dobu festivalu a odhalí tak městské prostory zase z jiných stran.

JB: Výběr hlavní soutěžní sekce byl letos skutečně pestrý. Mohli byste přiblížit, jak probíhá selekce filmů a z kolika jste finální šestici sestavovali?

JF: Probíhá každoročně podobně. Filmy vybíráme ze stovek možných, z velké části je to výběr kurátorský, filmy hledáme na festivalech i na doporučení známých odborníků, kritiků, režisérů. Výsledný výběr je kombinací toho, co je reálně možné (do výběru zasahuje celá řada omezujících technických, politických faktorů) a toho, jaká je, rok od roku se příliš nepromnějující, řekněme „kurátorská vize“ – totiž, připravit co nejpestřejší výběr filmových přístupů, o nichž jsme přesvědčení, že určí podobu kinematografie v následujících letech.

JB: Hlavní tématem festivalu byl Portrét dámy – výběrová sekce představila hned 15 titulů představujících výrazné ženské filmové protagonistky. Jen 2 z 15 však režírovaly ženy a pokud se nepletu, tak co se kamery týče, ani u jednoho žena za kamerou nestála… Nevěřím, že by se nenašel aspoň jeden výrazný ženský film s ženským štábem!

GK+ŠI: Festival Ostrava Kamera Oko úlohu žen kameramanek, režisérek, i dalších tvůrkyň ve filmovém odvětví vždy reflektoval a jejich filmy zařazoval do programu. V tomto roce nebylo záměrem jakkoli jejich genderové určení vyzdvihovat. Spíš se zaměřit na portréty samotné. A ty jsou vždy spojeny s nějakým příběhem vázaným ke konkrétní postavě či tématu. Proto jsme šli spíše po linii typologie protagonistek. Důležité je ale říci, že jsme se v tomto roce rozhodli také prolnout téma hlavní sekce se všemi ostatními. A tak se například v sekci Encore, která upozorňuje na kvalitní snímky, jež během roku rezonovaly v kinech, objevily pouze filmy, které disponovaly výraznou ženskou protagonistkou. A zároveň zde bylo přeci jen možné najít také kameramanské ženské hvězdy. Například Olgu Špátovou (Červená) či Agnès Godard (Vnitřní slunce). Agnès Godard byl věnován také zahajující středometrážní portrét, filmový rozhovor, který s tvůrkyní před kamerou vedl dramaturg soutěžní sekce Jakub Felcman.

JB: Absenci kameramanské práce žen v hlavní tematické sekci jste si „vykoupili“ i účastí mladé české kameramanky, studentky FAMU Jany Hojdové, která představovala svoji dosavadní školní práci a hovořila o zajímavých zkušenostech ze spolupráce s výraznými zahraničními tvůrci, jakým je například Robert Richardson, dlouholetý spolupracovník Olivera Stonea či Quentina Tarantina. Patří toto k vašim záměrům? Objevovat a poukazovat na práci mladých, začínajících?

GK+ŠI: Určitě. Chceme dávat prostor neokoukaným jménům, které si zasloužili naši pozornost a tak ji chceme šířit i dál, k divákům. Jana Hojdová už na festivalu soutěžila se svým filmem Letopis v krátkometrážní soutěži v roce 2015. Zajímalo nás, kam se její tvorba ubíhá a chtěli jsme její přístupy komplexně zprostředkovat široké i odborné veřejnosti. Celkově je naší vizí, aby se jak diváci, tak samotní tvůrci na festival vraceli. Abychom je byli schopni zachytit v různých vývojových stádiích, aby s festivalem odborně stárli.

JB: Ve Zvláštním uvedení se v nádherném sále Světa techniky na festivalu promítala restaurovaná verze kultovní záležitosti 90. let – Žiletky od Zdeňka Tyce s Filipem Topolem v hlavní roli a s hudbou Psích vojáků. Co s filmem bude teď, chystá se jeho znovuuvedení do české kinodistribuce?

GK+ŠI: Distribuční uvedení filmu se bohužel v blízké budoucnosti nechystá. Projekce na 10. ročníku Ostrava Kamera Oko tak byla opravdu ojedinělou.

JB: Tak o to více se těšíme se na další výjimečné filmy na plátnech ostravských kin na příštím ročníku OKO!