Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Hafanizace filmu

Hafanizace filmu

Hafanizace filmu
REFLEXE: Psí ostrov (režie: Wes Anderson, 2018) – MAREK ČERMÁK

Možná na žádný jiný film jsem se letos netěšil tak jako na Psí ostrov (2018) Wese Andresona. Od jeho předchozího animovaného filmu, Fantastického pana Lišáka (2009), uplynulo už devět let a již od zveřejnění prvních informací bylo jasné, že oba filmy budou mít kromě techniky loutkové animace mnoho společného.

Ačkoliv jsou v obou snímcích středobodem děje antropomorfizovaná zvířata snažící se zabránit své zkáze z rukou lidských protějšků, v nejnovějším Andersonově díle nejsou zástupci lidské rasy pouze kapitalističtí likvidátoři, ale také zachránci a pro-psí aktivisté. S tím se také posouvá ideologická rovina filmu, protože zatímco ve Fantastickém panu Lišákovi se téma zrcadlilo přes rodině-sociální vrstvu, Psí ostrov je v podstatě politický film o separaci a zneužití moci. Rodinná tematika je sice stále přítomná, avšak sekundární.

Hybatelem (ale ne hlavní postavou!) děje je malý chlapec Atari, který se rozhodne najít svého věrného psa Spotse (v českých propagačních materiálech přeloženého jako Flíček). Ten byl, stejně jako všichni psi z města Megasaki, z karanténních důvodů odvezen na opuštěný ostrov za městem, který původně sloužil jako skládka odpadů. Atariho nouzovému přistání je svědkem pětice psů, kteří jej (více či méně poslušně) od té chvíle následují a pomáhají mu. Daleko více než v dalších Andersonových filmech se však v Psím ostrově pracuje s paralelní střihovou skladbou, která nás neseznamuje pouze se souběžným dějem v Megasaki, ale také s flashbacky. Ty reflektují převážně Atariho osud a historii města, díky čemuž dokážeme daleko lépe pochopit chlapcovy motivace – japonština totiž, na rozdíl od psího štěkotu, není většinu času tlumočená.

Děj se v průběhu filmu rozštěpí na tři linie, mezi kterými se paralelně stříhá: pátrání Atariho a psí smečky; ďábelské kočičí spiknutí starosty Kobayashiho; vyšetřování studentky na výměnném pobytu v Megasaki. Tyto linie ale doplňují ještě další retrospektivy, čímž se zvlášť v druhé polovině filmu retarduje přirozená gradace příběhu. V žádné z dějových linií také nestrávíme tolik času, abychom se na její hrdiny mohli divácky napojit a identifikovat se. Tím se taky nedostává prostor pro mnoho podzápletek, které by však mohly sloužit k lepšímu prokreslení charakterů zvířat i lidí. Závěrečné vyústění příběhu je pak příliš přímočaré a nepřekvapivé.

Málokterý tvůrce má tak jasně rozeznatelný filmový styl i v očích široké veřejnosti jako Wes Anderson. Jeho autorství lze většinou identifikovat na základě kompozice jednoho libovolného záběru a animovaná forma mu v tomto případě pouze rozšiřuje pole působnosti filmové řeči. Co by v mizanscéně s živými herci v reálných lokacích dokázal jen velmi složitě (nebo vůbec), dovádí v Psím ostrovu téměř k dokonalosti. Podle mého právě ona hra s vizuálními detaily a dokonalá práce s rytmem jednotlivých scén byla základem pro Andersonovo ocenění za režii na letošním Berlinale. Každý záběr totiž naplňuje (myšleno metaforicky, neboť Anderson svůj styl staví především na minimalismu) prvky, které svou jemností a nevtíravým humorem skládají celý fikční svět.

Psí ostrov je pro fanoušky Wese Andersona nutnost, ačkoliv jsem po těch devíti letech čekal přece jen něco víc. Protože ten pocit, když se panu Lišákovi ukázal na obzoru černý vlk (Canis lupus), je zkrátka pořádná meta.

 

Isle of Dogs

Scénář a režie: Wes Anderson
Kamera: Tristan Oliver
Hudba: Alexandre Desplat
Hlasy: Bryan Cranston, Bill Murray, Edward Norton, Jeff Goldblum, Scarlett Johansson, F. Murray Abraham, Tilda Swinton, Yoko Ono
USA / Německo, 2018, 101 min
Česká distribuce: 10. 5. 2018 (Cinemart)

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 5

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru