Všechno v životě je trochu nebezpečné, nebo snad ne? Rozhovor s Kim Longinotto

Narazil jsem na váš názor, že dokumenty by měly být sledovány stejně jako fikce. Můžete to rozvést? 
Není to tak, že by lidé měli sledovat dokumenty způsobem, jaký jim určím. Neříkám jim „Takhle byste měli přistupovat k filmům.“ Ale rozhodně se snažím dělat dokumenty tak, aby poskytovaly divákovi intimitu, kterou mívá pouze fikce. Nechci, aby se diváci cítili od filmu oddělení, protože jsou jim dávány informace a instrukce.

Myslím, že tohle je poslední dobou stále běžnější – současné dokumenty se často podobají narativním filmům.
Od té doby, co se Google dostal do popředí, lidi tolik nezajímají informace. Když jsem začínala, říkávali: „Podívej se, jela jsi do Japonska a já o něm chci informace. Chci, abys mi řekla všechny detaily, veškeré pozadí, prostě všechno, cos viděla.“ Dnes už nemusím řešit podobné požadavky, protože si můžou všechno o politice, zeměpisu a historii vygooglit. A to je dobře, protože dokumentaristé jsou nyní ušetřeni těchto požadavků, které by stejně nemohly být naplněny – ničí film vám nemůže dát o tématu veškeré informace. Tohle břímě zmizelo a dokumentaristé mohou přestat být veřejnou službou pro zodpovídání základních otázek. Můžeme pozorovat svět s větší precizností a zaměřovat se na pro nás důležitá témata, klidně s využitím fikčního narativu.

Pokud ale přistupujete k realitě, jako by to byl fikční příběh, není nutné ve střižně výsledný tvar mnohem víc film upravovat? Nevede to k vypuštění důležitých věcí, které se prostě nehodí do příběhu?
V mém případě je opak pravdou. Neupravuji podobu filmů ve střižně, snažím se najít ji už během natáčení. Když začínám střihat, dávno znám příběh, začátek, prostředek a konec, jeho základní strukturu – a následuji ji. Jde o překvapivě kontrolovaný proces, protože se nemůžu vrátit a dělat přetáčky. Nevěřím na hledání příběhu ve střižně. Možná proto, že nejsem zvyklá mít obrovské množství hrubého materiálu. Například u Soudných sester jsme měli třináct hodin. I proto, že točím s postupem času vždy méně a méně, když už vím, jaký příběh se přede mnou odvíjí a kam bych měla zaměřit svou pozornost.

Zajímavé. Věřím, že dnes je stále běžnější mít sto, dokonce dvě stě hodin hrubého materiálu. Struktura přichází až v průběhu střihu. 
To bych nikdy, nikdy, nikdy neudělala! To už je moc. I dvacet pět hodin by pro mě bylo hodně. To, co popisujete, se mi zdá strašidelné. Nechtěla bych, aby můj střihač musel sledovat dvě stě hodin hrubého materiálu. Chci, aby si užil svůj čas ve střižně a aby svou energii věnoval střihu, ne prodírání se hodinami nepoužitelného materiálu. Chci, aby jeho kreativita byla dobře využita.

Jakým způsobem spolupracujete se střihači? 
Myslím, že střihač Ollie Huddleston je zřejmě nejdůležitější osobou, s níž potřebuji spolupracovat. Jeho cit pro rytmus a strukturu určuje, jak film dopadne. Důležité a užitečné je, že střihač není na natáčení. Často jsem plná emocí ohledně situací a vnímám jako samozřejmé, jak by měly být čteny. Vidím je skrze své osobní zkušenosti, ale střihač tím zatížen není a může opravit některé věci, které jsem kvůli svým domněnkám spletla. Dokáže být mnohem víc objektivní a oddělený a já vždy respektuji jeho rozhodnutí. Obvykle udělám, co řekne můj střihač.

Když jste v zahraničí uprostřed země třetího světa jen se svým zvukařem, cítíte se někdy v ohrožení?
Všechno v životě je trochu nebezpečné, nebo snad ne? Chci říct… Všude, kam se vydáte, můžete mít z něčeho strach.

Když tady sedíme a pijeme kávu, určitě to není tak nebezpečné jako bránit v Indii ženy patřící do nízké kasty. Nejste v takovém případě opatrnější? 
Svým způsobem jste v této situaci chráněný. Když vám na něčem záleží jako mně na mých filmech, často zapomínáte na bezpečí a jen se soustředíte na práci. Straší mě jediná představa: představa špatného filmu. Je tak děsivé si pomyslet, že nebudu schopná naplnit potenciál příběhu! Všechno ostatní je podřadné.

Byla jste někdy ve skutečném nebezpečí? 
Jistě že ano. Dám vám jeden příklad. Dělali jsme film The Day I Will Never Forget o ženské obřízce v Keni. Sledovali jsme příběh jedné dívky poté, co utekla z vesnice, ale později se nakrátko vrátila, aby navštívila matku. Byli jsme tam s ní, když se vrátila a vesničané na ni byli extrémně naštvaní. A taky na nás – za to, že ji točíme. Naštěstí byl náš řidič místní, takže chápal, co se děje. Řekl nám, že musíme ihned jít k autu a odjet. Jakmile jsme to udělali, viděli jsme za sebou vesničany s kopími. Je možné, že by nás v tu chvíli napadli.

Co mi přijde fascinující na vašich filmech je, jakým způsobem ukazují, co považují za normální na dalších místech světa. Člověk, který bez uzardění říká: „Ano, mlátím svou manželku, unesl jsem ji, když byla ještě skoro dítě a teď je moje.“
To je opravdu divné. Abych byla upřímná, mlácení žen není v západní kultuře nic divného. Jediný rozdíl spočívá v tom, že zůstává víc skryté.

Ženy a jejich životní podmínky patří mezi vaše hlavní témata.
Nutně bych netvrdila, že „ženy“ jsou mým tématem. Radši bych to vyjádřila tak, že mým tématem jsou lidé, kteří rebelují, lidé, kteří se bouří proti nerovným tradicím, nebo ti, kdo jsou obětmi nějakého druhu útlaku. Kdyby byl bitý muž, sledovala bych jeho snahu uprchnout. Ale samozřejmě je to mnohem méně časté. Zajímají mě rebelové, což jsou častěji ženy.

Zmiňovala jste nerovné tradice. Jako Britka se ocitáte na tenkém ledě. Jak lze komentovat postkoloniální kultury, aniž byste vypadala jako ex-kolonizátorka soudící vlastní zemi?
To je velmi důležitá otázka. Nemůžeme soudit celou kulturu, musíme sledovat specifickou situaci nerovnosti. A jak už jsem zmínila: Pokud nazýváme bití žen nebo týrání dětí tradicí, potom máme tuhle tradici také v Británii. Jen ji dokážeme chytřeji skrýt. Takže když sleduji tyto příběhy, dělám to proto, že bojuji proti zločinům, které nejsou definující pro žádnou konkrétní kulturu.

Je těžké najít rebely ochotné stát před kamerou? A co lidé, proti kterým se bouří? Jsou opravdu tak nenapravitelní, že si ani neuvědomují, že by se jejich chování nemělo šířit po světě? 
Mí rebelové to obvykle milují. Je to v jejich povaze. A ti ostatní si nejsou schopni představit, že nejsou v právu. Jak jsme už řekli, jsou bez váhání ochotní přiznat násilí na dětech. Nechápou, jak by je někdo mohl kritizovat. Proto o tom musíme mluvit – nikdy se sami nezmění. Ani nevidí, že jde o něco, o čem se má mluvit. Všechno je to normální.

Kde mají v této diskuzi místo dokumenty? Záleží na nich vůbec? Můžou něco změnit? Neexistují efektivnější způsoby komunikace?
Jestliže se dokumenty stávají více fikcí, tedy víc vtahující a emocionální, stále mohou mít vliv. Dnes lidé dokumenty nesledují, protože si myslí, že jsou nudné. Tak je takové nedělejme! Lidé se naučí, že i tyto filmy můžou být zajímavé a potom se vrátí.

Není pro západní diváky složité sledovat příběhy z Indie nebo Afriky a nepřemýšlet při tom o nich jako o něčem naprosto cizím a odtažitém? 
Síla filmu jako média spočívá v tom, že zapomenete, že sledujete něco mimo dosah a že jen poznáváte příběhy dalších lidí. Ve filmu Životy těch druhých (Das Leben der Anderen) muž špicluje ostatní lidi, ale jejich sledováním se mu změní život. A to je, myslím si, velká síla filmů. Tím, že sledujete toho druhého, přemýšlíte o svém vlastním životě.

Takže klíčem je empatie?
Ano, věřím tomu. Taková je práce filmaře – přinést empatii, aby divák zapomněl, že se dívá na jinou kulturu, na jinou zemi a jen cítil: Tohle by mohla být moje sestra! Tohle by mohla být moje matka! Tohle by mohla být moje kamarádka!

V poslední době jsme se mohli setkat s pokusy o mainstreamové přijetí aktivismu ve filmech jako Wonder Woman nebo Black Panther. Média se jim hodně věnují, ale není to trochu pozdě pro vás jako filmařku, jež podobná témata reflektuje už dlouho?
Právě teď není podstatné, že to mělo přijít dříve. Podstatné je, že mainstream konečně zvládá nabídnout víc než heterosexuálního mužského protagonistu. Musíme být rádi za filmy jako Black Panther. Hodně mých černošských přátel mi říká, že vyrůstali bez černošských filmových vzorů, což je prostě smutné. Teď jsou tady Fantastická žena (Una mujer fantástica), kterou všem doporučuji, Dej mi své jméno (Call Me By Your Name), Uteč (Get Out) a další filmy, kde si všichni možní lidé najdou své hrdiny. Je to skvělé a mění to věci, aniž by si to lidé uvědomili. Problém Hollywoodu je ten, že když sledujeme jeho filmy, vidíme je jako normální. Jako neutrální reflexi světa. Což samozřejmě není pravda. Všechno v něm je propaganda jednoho způsobu života. Teď se nachází víc příběhů k vyprávění a jsou úspěšné, což je ta věc v Hollywoodu, která může změnit status quo. Takže se konečně můžeme těšit na další zajímavé věci, které jsou na obzoru.