Zde se nacházíte: 25fps » TV » Pláču, pláčeš, pláče celá rodina

Pláču, pláčeš, pláče celá rodina

Pláču, pláčeš, pláče celá rodina
TV – REFLEXE: This Is Us (2016-?) – JANA JEDLIČKOVÁ –

Už bezmála dvě desítky let se televizní a nemalou měrou i filmoví kritici a kritičky (a ti z nás, co se snaží televizní tvorbu pojmout i trochu detailněji než jen pozvánku na večerní sledování) zajímají o televizní seriály a filmy náležející do kategorie tzv. quality TV (vysokoprodukční fikční seriálovou tvorbu s uměleckými ambicemi). Jedním z ne zcela pozitivních výsledků tohoto trendu je ovšem také to, že jim uniká ten „zbytek televize“, který ji dělá televizí. Řekněme, že se jí laicky říká normální televize. Nebo také občas konvenční televize. A vcelku frekventovaně prostě jen „hmmm televize“. Odborně vzato jsou to všechno nicneříkající pojmy, které jsou často dehonestující, pejorativní a zavádějící, především však zjednodušující a mnohem více vypovídající o lidech, kteří je používají k deskripci TV tvorby než o samotné TV. I proto jsem se rozhodla zasvětit několik následujících článků televizním seriálům a sériím, jež, zejména v českém kontextu TV kritiky a analýzy, nejsou z různých důvodů moc známé, a i kdyby byly, velmi pravděpodobně budou hodnoceny prizmatem filmových teorií, což nás nutně dovede k tomu, že je to jen „hmmm televize“. A asi nemusím zmiňovat, že tohle rozhodně není postoj, který zastávám…

Nuže, pokročme k seriálu číslo jedna, který se tak nějak v zahraničí dokázal vetřít i na prestižní televizní a filmové ceny typu Emmy Awards nebo Golden Globe Awards, a přesto vlastně náleží k jednomu z nejopovrhovanějších TV a filmových žánrů – melodramatu. Už jste někdy slyšeli o This Is Us? (Pozn. I přes veškerou snahu se nejde vyhnout některým spoilerům; zejména za pilotní díl #sorryjako.)

TV jako útěcha

Žádný televizní pořad nevzniká ve vakuu. Kontext je stejně důležitý, ne-li důležitější, než samotný obsah a styl, pokud se chceme dopátrat toho, proč se někdo kouká na ten či onen seriál, TV film, zpravodajskou relaci nebo třeba nejnovější díl stokrát obehrané pěvecké soutěže. Nikdy to není jen proto, že jsou diváci hloupí, líní nebo naopak inteligentní a kulturně na výši. Zejména pak u seriálového typu televizní tvorby, kde se divácké preference mohou každou odvysílanou vteřinou dramaticky proměňovat, je kontext něco, co bychom nikdy opomíjet neměli.

Kupříkladu americký prime-time seriál This Is Us (v češtině To jsme my) byl poprvé odvysílán na podzim 2016 na americké celoplošné TV stanici NBC. S ohledem na herecké obsazení (ke kterému se ještě dostanu) to nebyl zrovna nejlevnější projekt. Navíc, NBC takřka zoufale hledala náhradu za další hitové prime-time melodrama, taktéž u kritiků a kritiček velmi ceněné, Parenthood (česky Famílie; 2010-2015; seriálová adaptace celovečerního filmu Parenthood/Rodičovství Rona Howarda z roku 1989), které odvysílalo svou poslední epizodu v lednu 2015. Jak nicméně potvrzují producenti NBC, herci a herečky seriálu i tvůrce Dan Fogelman (scenárista filmů Tangled/Na vlásku, Cars/Auta, Crazy Stupid Love/Bláznivá, ztracená láska; tvůrce seriálů The Neighbors, Pitch/Vysněná meta aj.), úspěch This Is Us všechny vcelku překvapil. Nemalou mírou právě i proto, že se jedná o prime-time melodrama, nebo také v kontextu prime-time tvorby NBC, o ve své podstatě rodinný seriál. Ty bývají divácky jistě úspěšné, tvorba NBC je toho dobrým příkladem, ale obvykle (s výjimkou Parenthood, Friday Night Lights nebo např. Brothers and Sisters) nebývají považovány za hodné pozornosti televizní kritiky. Slovy klasika, rodinné seriály nejsou obvykle HBO; je to televize. Ve své nejryzejší a v případě This Is Us také nejzdařilejší podobě.

I proto je zajímavé zamyslet se nad tím, proč by se někdo na rodinný seriál vlastně koukal. Případně, jakým způsobem samotný TV seriál nebo kontext jeho vzniku a vysílání vedl k tomu, že se z něj stal hit. Notabene v době, kdy ve Spojených státech odezněla éra společného rodinného sledování televize, nahrazená členy a členkami rodiny koukajícími na svoje oblíbené seriály na svých vlastních přístrojích nebo jiných televizích v domácnosti. Koneckonců to bývala hlavní premisa rodinných seriálů. Dostat v hlavním vysílacím čase před obrazovku rodinu a.k.a. vícero diváků najednou, a udržet je tam alespoň do konce jednoho pořadu. Ty časy jsou nejen v americké televizní krajině nenávratně pryč. Seriály jako This Is Us ale ukazují, že občas se „staré“ modely koukání se na televizi přece jen vrátit mohou. A někdy dokonce záměrně: existují kupříkladu TV pořady, které cíleně budují multigenerační obsazení rolí, aby si zajistily, že se na ně budou dívat mladá publika, ale i ti starší (dostat k lineární televizi, laicky klasické TV, mladší ročníky je totiž v současnosti pro řadu TV producentů výzva). U This Is Us se jedná spíše o kouzlo nechtěného, o to více ovšem funkčního a tzv. autentického. Někteří američtí kritici a kritičky ovšem také upozorňují na spojitost mezi překvapivou oblibou seriálů typu This Is Us a tzv. comfort TV, tedy televizí, kterou konzumujeme právě proto, aby nás uklidnila a vyvolala u nás pocit mentálního i fyzického pohodlí.

Pojem comfort TV je v diskurzu televizních studií značně nelichotivý. Pokud je použit směrem k televizní tvorbě, většinou je to proto, aby se poukázalo na nízkou kulturní, rozumějte uměleckou, a společenskou hodnotu daného pořadu. Mylně pak bývá stereotypně spojován s nízkou inteligencí diváků, resp. zejména divaček (protože u mužů se automaticky předpokládá, že svůj čas nebudou mrhat na něco tak bezvýznamného, jako je mýdlová opera, rodinný seriál atp.) Výjimečné není ani konotování s „nezdravými“ diváckými návyky, např. silné emocionální investice do fikčního světa či parasociálních vazeb na fikční postavy (odtud v některých oblastech stále ještě přetrvávající averze k televizním fanouškům a fanynkám).

Když se vrátím zpět k This Is Us, je vhodné hned na začátku poznamenat, že i tento seriál patří k tzv. comfort TV. Byť ji zároveň také značně překračuje. Areeba Abid, Bonnie Stienberg, Nell Frizzell a mnoho dalších kupříkladu poukázali na to, že náš sledovaný seriál dokázal nečekaně a ne úplně úmyslně využít momentu, kdy je americká realita možná až příliš reálná a tak trochu se potkává s některými divokými zápletkami temných quality TV seriálů a sérií, dominujících každé druhé kabelové TV v USA.

Seriál vznikal v průběhu roku 2016 a do vysílání byl zařazen na podzim 2016, tedy v době, kdy vrcholila prezidentská kampaň. Již v průběhu vysílání první poloviny první sezony se NBC rozhodlo pro pokračování seriálu, nejdříve dalo Danu Fogelmanovi možnost dokončit první sezonu, a poté seriál obnovilo rovnou na dvě další. Sám o sobě značně nekonvenční a velmi riskantní krok, který se nicméně prozatím NBC vyplácí. Ačkoli totiž seriál žánrově a formátově nijak výrazně nepřekračuje své hranice, je zřetelně rozpoznatelný v záplavě pesimistických, dystopických a neutěšených seriálových příběhů, které se americkým divákům a divačkám v současnosti nabízejí. Ba co víc, velmi dobře umí simulovat upřímný a „pravdivý“ obraz obyčejné americké rodiny, se všemi pozitivními i silně problematickými aspekty. S trochou nadsázky tak lze říct, že This Is Us svědčí negativismus trumpovské éry právě proto, že motiv naděje a lepších zítřků navzdory neutěšenému osudu nevyznívá přespříliš pateticky a naivně.

Emoce kam se podíváš

A o čem že This Is Us vlastně je? Jako u každého rodinného seriálu je hlavním tématem rodina. V tomto případě rodina Pearsonových, kterou jako diváci a divačky potkáváme (*spoiler alert*), a tady přecházíme od konvence k žánrové inovaci, hned v několika časových rovinách. Tenhle narativní trik, který si Dan Fogelman ozkoušel už na svých předchozích dílech, přináší do žánru televizního melodramatu (a formátu rodinného seriálu) i retro. Nostalgie a sentiment jsou přitom velmi důležitými částmi seriálu, jenž ho jak žánrově ukotvují, tak zároveň vydělují oproti dalším rodinným seriálům paralelně vysílaných na amerických TV stanicích (mezi nejoblíbenější patří kupříkladu The Fosters stanice Freeform). Všechny časové roviny se soustředí na manžele Pearsonovi, Jacka a Rebeccu, ztvárněné seriálovými matadory a popkulturními miláčky Mandy Moore a Milem Ventimigliem, a na jejich tři děti, dvojčata Kate a Kevina a adoptovaného Randalla. Zatímco rodiče jsou ve všech časových rovinách ztvárněni stejnými herci, děti jsou logicky obsazeny různými herci a herečkami. Nutno dodat, že pro This Is Us je herecké obsazení poměrně zásadní záležitostí; pokud vás rozsáhlý ansámbl v několika časových rovinách nedokáže přesvědčit, že se jedná o jednu a tutéž rodinu, navíc o rodinu uvěřitelnou a „obyčejnou“, pak pro vás ztrácí smysl seriálu věnovat sebemenší pozornost. S dospělými sourozenci se setkáváme v den jejich 35. narozenin, stejně jako s jejich rodiči, přičemž Kevina ztvárňuje Justin Hartley, českým divákům a divačkám patrně nejvíce známý jako Oliver Queen alias Green Arrow ze Smallville. Jeho sestru dvojče hraje Chrissy Metz, a.k.a. Shoshanna z Huge nebo Barbara z American Horror Story: Freak Show. Dvojčata doplňuje jejich adoptivní bratr Randall v podání oceňovaného Sterlinga K. Browna (Army Wives či People vs. O. J. Simpson: American Crime Story). Jejich mladší verze potkáváme hned v několika věkových variacích, od nemluvňat, přes batolata až po dvě další dominantní časové linie, desetiletá (Parker Bates/Kevin, Mackenzie Hancsicsak/Kate, Lonnie Chavis/Randall) a teen „trojčata“ (Logan Shroyer/Kevin, Hannah Zeile/Kate, Niles Fitch/Randall), nebo přesněji The Big Three (velká trojka), jak je přezdívá jejich otec Jack. Na tom, že si dětští a teen herci a herečky This Is Us zaslouží zvláštní uznání, se už dokonce shodlo i několik odborných porot na různých TV anketách (kupříkladu minulou neděli získal ansámbl This is us ocenění v profesní hollywoodské anketě Screen Actors Guild Awards a Sterling K. Brown si zároveň jako vůbec první afroamerický herec odnesl sošku za nejlepší mužský herecký výkon v dramatickém seriálu).

Jak už bylo zmíněno výše, This Is Us je především televizní melodrama, byť vysílané v hlavním vysílacím čase. Jen pro připomenutí, melodrama obvykle upřednostňuje děj před detailnější charakterizací postav. Základem je nějaká senzace ústící v emocionální spektákl (proto je také melodrama mnohdy odsuzováno jako žánr ne zrovna vhodný pro kritického diváka/divačku). Emocionálně vypjaté scény mají u publik vyvolat podobné emocionální reakce, jakými si procházejí postavy, minimálně co se týče intenzity. Kromě smutku, dojetí či radosti je to zejména lítost a především sympatie. I z toho důvodu jsou melodramata obvykle plná patosu a sentimentu. K vytvoření takové atmosféry a vybudování vztahu mezi fikčním světem, postavami a diváky a divačkami pak výrazným způsobem napomáhá i hudební složka. Hudba je používána k dokreslení akce na scéně, zároveň ale pomáhá utvářet žádoucí emocionální odezvu. A konečně, filmové i televizní melodrama ve své původní podobě pracuje či pracovalo s určitým typem senzační zápletky, často používající motiv deus ex machina či prosté náhody. Pozornost byla tedy upřena na vyprávění a akci postav, ale vykreslení vnitřního života postav zůstávalo často opomíjeno. Postavy fungovaly spíše jako snadno morálně popsatelné typy než reální lidé, byť melodramata zároveň pracovala v mnoha případech i s každodenností.

Podíváme-li se na This Is Us, zjistíme poměrně záhy, že melodrama je základním stavebním prvkem seriálu. K inovacím dochází nenápadným, avšak poměrně zásadním způsobem; zároveň se však neuchyluje k výraznému překračování žánru. Předně, již bylo zmíněno, že seriál se odehrává v několika časových rovinách. Ty jsou propojené prostřednictvím postav, rodiny Pearsonovi a jejich přátel či známých, které tak či onak ovlivnily život rodiny. V kontextu seriálové fikce má tento způsob vyprávění napříč několika časovými obdobími vcelku zásadní efekt, a sice, přestože This Is Us standardně začíná s jasně charakterizovanými (typově) postavami, prostřednictvím odhalování jejich minulosti a kontrastem mezi několika minulostmi a současností dochází u melodramatu k dosti netypickému prohlubování charakteru postavy. Diváci a divačky dostávají každý díl vcelku zásadní informace, kterými pak sami utvářejí postavu. Zároveň ovšem nelze tvrdit, že This Is Us by, stejně jako např. quality TV, pracovala s příliš charakterově komplikovanými či dokonce ambivalentními postavami. Komplikovaný je vztah jejich minulých já k tomu současnému. Diváckou výzvou je pak správně poskládat indicie o minulosti postavy (minulost není prezentována v chronologickém pořadí) a spojit je s událostmi odehrávajícími se v přítomnosti. Veskrze se jedná o vcelku chytrou a zábavnou hru mezi diváky a divačkami a tvůrcem seriálu.

Střídání časových rovin a jejich významové doplňování či protiklad Dan Fogelman využívá i k typické součásti melodramatu, a sice šokantní, senzační události s výrazným emocionálním nábojem. Pro This Is Us se v anglosaském TV prostředí ujal pojem „tearjerker“. Volně do češtiny přeloženo jako slzopud. Obohatíme-li tuto úvahu ještě o další rys pořadu, a sice seriálovou formu vysílání, kdy se diváci koukají na jeden díl a musí čekat dalších 7 dní na pokračování (v případě zimní pauzy i měsíc a půl), je třeba konstatovat, že ony senzační emocionálně vypjaté scény, nebo spíše velmi často informační kolize, díky nimž si diváci a divačky propojí informace prezentované v několika časech, místech a prostřednictvím několika postav a jejich akcí, vlastně v This Is Us fungují velmi často jako klimax (narativní vyvrcholení dílu) a cliffhanger v jednom. Kupříkladu úvodní díl seriálu nám prezentuje 4 postavy, které mají ve stejný den 35. narozeniny. Až na konci dílu se, jsme-li pozorní, dozvídáme, že se nejedná o nahodilé postavy, ale o tři sourozence a jejich otce, a zároveň se také dozvídáme, že seriál nás přelstil, když nám dané postavy prezentoval ve zdánlivě stejném čase a zdánlivě nezávisle na sobě.

Jedním z důvodů, proč je vcelku náročné psát o This Is Us recenze či kritiky je fakt, že jádrem pořadu jsou četné narativní mezery, mnohdy fungující jako narativní hádanky, které diváky a divačky, spolu se silným emocionálním nábojem, udržují v pozoru a neustále je vrací zpět do fikčního světa rodiny Pearsonových. Ony záměrné mezery ve vyprávění se týkají každé hlavní postavy, zejména však vztahu trojčat ke svým rodičům.

Tím, čím ale This Is Us vyniká nad plejádou dalších rodinných seriálů, je vykreslení rodinných a především sourozeneckých vztahů. Rodinné seriály často oscilují mezi dvěma klišé; a sice rodina, která drží pospolu a všichni se bezmezně milují a podporují, a rodina dysfunkčního typu, kde nefunguje zhola nic. This Is Us těchto klišé samozřejmě využívá také, ale jednak je dobře kombinuje, jednak dokáží scenáristé a scenáristky pořadu zdárně „odkoukávat“ reálné životní situace, kde vás často dobře míněná rada či snaha ochraňovat děti a sourozence dostane do úplně jiné pozice, než byste sami očekávali. Světa, ve kterém nikdo nemá návod na to být dobrým rodičem, i když se v daný moment jeví situace jako správně a uspokojivě vyřešená.

Vstříc nenápadné subverzi

Za dobu svého vysílání si This Is Us vysloužil kromě obdivu a kritických ocenění i několik negativně kritických poznámek. Některé jsou zaslouženější než jiné, ale všechny tak více méně vypovídají o tom, v jakém kontextu seriál vzniká, co je jeho cílem a pro koho je určen. I proto stojí za to se na ně alespoň letmo zaměřit.

Jednu z nejtrefnějších minianalýz seriálu publikoval např. magazín Vulture. Jen Chaney v textu „The safe progressivism of This Is Us“ zmiňuje, že seriál se rád prezentuje jako kritické televizní dílo, které upřímně portrétuje život obyčejné americké rodiny. A v několika oblastech nepochybně i progresivní je; zaměřuje se např. na témata rasismu, body shamingu (ponižování lidí na základě jejich tělesné váhy, stavby těla atp.), alkoholismu, drogové závislosti, mentálních poruch, adoptivních rodin, poporodní deprese nebo pocitu méněcennosti. Podle Chaney to ale činí příliš bezpečně na to, aby mohlo dojít k nějaké významné a společensky rezonující kritice současnosti. Jak totiž This is us někdy vyčítají další autoři a autorky, postavy seriálu si prochází celou řadou velice komplexních a komplikovaných problémů, z nichž jen některým se seriál věnuje do hloubky. Víceméně je vlastně spíše naznačuje a upozorní na jejich existenci, ale v momentě, kdy by je mohl skrze narativ řádně prozkoumat, se přesune k tématům dalším. Postavy tak zázračně odpouštějí téměř neodpustitelné, překonávají během několika dní tragické situace, které se mnohým nepodaří vyřešit během celého života a hlavně, z nastalých momentů krize se zatím vždy dokáží poučit a překonat je. Zatímco melodramatickému seriálu můžeme těžko výše uvedené vyčítat (to je přece sama podstata melodramatu), u seriálu, který si na veřejnosti zakládá na „opravdovosti“, „upřímnosti“ a „reálnosti“ to ignorovat přece jen nemůžeme.

Obzvláště provokativní se pro řadu diváků a divaček stala postava Kate Pearson, která v dospělosti doslova trpí nadměrnou nadváhou. This Is Us je přitom jedním z mála seriálů v dějinách amerického TV vysílání, které by ženám těchto tělesných proporcí (a herečkám jako je představitelka Kate Chrisie Metz) dopřály soustavnou a pozitivní reprezentaci v rámci seriálového fikčního díla. Dan Fogelman bere onu postavu nejen vážně, ale podle svých slov se ji snaží vykreslit komplexně, ne jako tlustou ženu, ale jako ženu, která je krom jiného také obézní a svoje proporce vnímá jako problém (nemalým dílem i proto, že je jako problém vnímá její okolí). Problém s takovýmto postojem je ovšem v tom, že někteří diváci a divačky Kate vnímají pouze skrze její tělesnou váhu, a to právě kvůli tématům, která se kolem postavy objevují. Téměř všechna mají totiž souvislost s její váhou. I proto dochází ke konfliktu mezi záměrem scenáristů a scenáristek udělat z Kate komplexní postavu a tím, že publika onu postavu vnímají dominantně skrze její váhu.

Když se ovšem oprostíme od krize mezi diváckým očekáváním a propagací seriálu veřejnosti, lze namítnout, že to je vlastně hlavní problém Kate. Nikoli však v negativním, ale ryze neutrálním slova smyslu. Kate je sama o sobě často přítomna mnoha jiným tématům a narativním liniím. Sama je postavou aktivní, v samém centru narativu, a jako taková má stejné možnosti jako postavy ostatní. Od dětství ovšem sama sebe vnímá dominantně skrze svoji váhu a neustále se vlivem okolností i vlastního pocitu méněcennosti (kterým tak či onak trpí všichni sourozenci Pearsonovi) porovnává se svojí zdánlivě dokonalou matkou Rebeccou. Podobný postup nicméně užívá Fogelman i u dalších postav; Randall vnímá jako svůj největší handicap barvu své kůže, pro Kevina je to nedostatek pozornosti pramenící z toho, že je potenciálně nejméně problémovým členem rodiny, stejně jako mají svoje „hlavní témata“ rodiče Jack a Rebecca. Ani u jedné z postav se nejedná o bezpředmětnou záležitost, protože všechny dílčí problémy, které dané postavy postihují, mají přímý vliv na to, jak se chovají, jednají a jak se vyvíjí jejich charakter během dospívání a dospělosti.

Bez kapesníčků ani ránu

Pro každý televizní seriál je klíčové co nejdříve navázat vztah mezi fikčním světem a diváky a divačkami. Tento vztah musí být následně pečlivě opečováván a systematicky udržován, ideálně až do samého konce seriálu, s frekventovaným získáváním nových a nových diváků a divaček. Natočit dílo, které bude vizuálně poutavé a narativně komplexní a komplikované je jistě žádoucí, nicméně není podmínkou navázání takového vztahu mezi televizí a diváckou obcí. Důležitý je moment, kdy se divák/divačka rozhodne, že daný seriál prostě potřebuje znovu vidět. A v tomto momentu lze konstatovat, že pokud natáčíte melodramatický seriál, máte dost možná o zpola víc vyhráno, než když se emoce snažíte obejít. Bez nich to totiž v televizním světě moc nejde. A nutno konstatovat, že v současném televizním vysílání najdete jen několik málo lepších příkladů práce s emocemi než právě This Is Us.

 

This Is Us

Tvůrce: Dan Fogelman
Scénář: Dan Fogelman, Kay Oyegun, Aurin Squire, Jas Waters, Isaac Aptaker, Elizabeth Berger, K.J. Steinberg atd.

Režie: Ken Olin, Glen Ficarra, John Requa, George Tillman Jr., Kris Koch, Helen Hunt, Regina King, Wendey Stanzler ad.
Kamera: Yasu Tanida, Brett Pawlak
Hudba: Siddhartha Khosla

Hrají: Milo Ventimiglia (Jack Pearson), Mandy Moore (Rebecca Pearson), Sterling K. Brown (Randall Pearson), Chrissy Metz (Kate Pearson), Justin Hartley (Kevin Pearson), Susan Kelechi Watson (Beth Pearson), Chris Sullivan (Toby Damon), Ron Cephas Jones (William Hill), Jon Huertas (Miguel Rivas), Eris Baker (Tess Pearson), Faithe Herman (Annie Pearson), Mackenzie Hancsicsak (desetiletá Kate), Parker Bates (10letý Kevin), Lonnie Chavis (10letý Randall), Niles Fitch (15letý Randall), Hannah Zeile (15letá Kate), Logan Shroyer (15letý Kevin), Alexandra Breckenridge (Sophie) a další.

USA, Rhode Island Ave. Production, Zaftig Films, 20th Century Fox Television, NBC (2016-?), 2 sezóny/28 dílů, 42 minut

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 77

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru