Quick View: Matěj Smetana

Jak jste se dostal k umělecké tvorbě?

Nebyl jsem (a pořád nejsem) moc zručný při práci s tužkou, rydlem nebo dlátkem, ale vždycky mě už v ZUŠ ve Vraném hodně zajímalo zacházení s nápady a představami. Asi v patnácti jsem na letním výtvarném kurzu zjistil, že existuje cosi jako konceptuální umění a spousta světových autorů se mu vážně věnuje. To bylo pro mě jako zjevení – došlo mi, že co mě od dětství doopravdy zajímalo, dejme tomu okouzlení nepraktickými nápady, ve skutečnosti může být uměním. Po gymnáziu jsem začal studovat estetiku na FF UK, po roce jsem odešel a podal si přihlášku na FaVU do Brna na obor Intermédia. Tehdy jej vedl Peter Rónai s Petrem Kvíčalou.

Co považujete za své nejvýznamnější dílo?

Pro mě měla asi největší význam kinetická instalace Hvězda, kterou jsem vystavil v rámci brněnských Soch v ulicích (2011).

Práce pro mě byla podstatná z několika důvodů. Především jsem konečně měl prostředky na realizaci rozměrnějšího mechanického díla. Šlo vlastně o kinetický nebo animující se objekt, který se zjevil každou půlnoc na 15 sekund na odlehlém místě v parku Lužánky. Tím jsem měl možnost dát i počáteční impuls ke vzniku určitého městského mýtu – přátelé mi vyprávěli, jak o letních půlnocích po parku bloudí hloučky vracející se z hospody a pátrají ve tmě po zjevující se hvězdičce.

Zároveň pro mě mělo zásadní význam zacházení se znakem hvězdy. Zaujalo mě, že předloha pro znak opředený tolika politickými a kulturními kontexty vzniká v našem oku na základě optického jevu, tzv. refrakce. Hvězdy na obloze žádné cípy ani paprsky nemají, třpyt kolem světelných zdrojů vytvářejí až naše oči. V případě vysouvací hvězdy mě bavilo vymyslet vlastní podobu, šesticípý prostorový útvar, „prázdný“ znak, kterému můžu sám dodat obsah.

Se znakem hvězdy jsem od té doby pracoval víckrát (třeba v animované sérii Továrny), stejně jako s principem kinetického mechanického objektu, například v podobě hvězdy – hodin se zmnoženými ručičkami nebo hodin – otvírající a zavírající se knihy.

 

Jaká vaše práce je z vašeho osobního hlediska pro vaši kariéru klíčová?

Pojem kariéra považuji v oblasti dělání umění za nějak nepatřičný. Možná i proto, jak často se v uměleckém provozu míjí úspěch s kvalitou, jak se kritéria úspěšnosti mění v průběhu času a jak moc je představa o kvalitě ve sféře výtvarného umění individualizovaná. Ale napadá mě k tomu vtipná příhoda. Když jsem byl ve druhém ročníku na FaVU, na klauzury se přišel podívat Milan Knížák, tenkrát v roli ředitele Národní galerie v Praze. Návštěvě každého ateliéru věnoval tak 5 minut, rychle prošel místností a ukázal svým asistentům – kupte tohle, tohle a tohle. Tehdy jsem dělal takové prostorové vlajky různých zemí – dřevěné konstrukce, které ze všech stran vypadaly jako zvolená vlajka. Knížák si je vybral na výstavu Nejmladší a koupil si je do sbírky. Tehdy jsem byl ještě naprosto mimo, co se týká uměleckého provozu nebo kulturní politiky, neměl jsem v podstatě názor ani na Knížáka, ani na fungování Národní galerie. Ale překvapilo mě, že ten pán dokáže odhadnout kvalitu mých prací za tak krátkou chvilku :) a hodlá je dokonce vystavit. A byla to vlastně moje první výstava.

Ale pro mě osobně klíčové byly obkreslované upoutávky na horory Je to jenom film (Je to jenom film, 2004. Video, 3 min. 11 s.). Tato práce vznikla ve čtvrtém ročníku na FaVU – byl jsem tehdy na stáži v ateliéru kresby, ale moc se mi nechtělo kreslit. Po pár týdnech váhání jsem se rozhodl využít svou tehdejší zálibu v béčkových filmech – vybral jsem upoutávky na tři filmy ze 70. a 80. let, postavené na poctivé snaze diváka postrašit (Poslední dům nalevo,1 The Evil Dead, resp. česky Lesní duch,2 Noční můra v Elm Street 33 ). Chtěl jsem vyzkoušet, co se stane, co zbude ze strašidelného účinku, když upoutávky políčko po políčku obkreslím fixou, převedu je na kreslený film a znovu je opatřím původním zvukem. Tehdy jsem nic nevěděl o rotoskopii, ale bavilo mě mimo jiné, jak si mozek z rychlé změti roztřesených čar v čase domýšlí pohyb, tvary postav a událostí.

 

Jaký umělec (nebo dílo) je pro vás osobně / pro vaši tvorbu stěžejní?

Kromě Donalda Judda, Sola LeWitta a Marcela Duchampa jsou to třeba Helen Marten, Ed Atkins, Thomas Demand, Nathalie Djurberg, Ján Mančuška, Michal Budny, Pjotr Bosacki, András Csefalvay, Rafani, Marek Meduna, Jan Šerých, Eva Koťátková a spousta dalších. Ale kdybychom tu otázku rozšířili, tak stěžejní pro mě byl třeba také postřeh filozofa Miroslava Petříčka, že současná umělecká díla se z určitého pohledu podobají vědeckým důkazům.

Co je ve vaší tvorbě nejčastěji dezinterpretováno a vadí vám to?

S dezinterpretací mých prací problém nemám, spíš mívám z interpretací radost.

Na čem právě pracujete?

Připravuji několik prací pro Olomouckou Galerii XY a pro místa spojená s projektem LITR – pokouším se mutovat a jinak zacházet se znaky číslic 0–9, a taky rozvíjím práci s obživlými písmeny, která se pohybují na základě jejich vlastní simulované vůle.

Jinak se slovenskými kolegy Janem Kralovičem a Martinem Piačkem pracujeme na Divadle statického objektu (DISTO) – jde o takové zvláštní spojení mezi nehybným divadlem a jednopohledovou výstavou. Už máme za sebou pět takových událostí v různých divadelních institucích a na jaro chystáme novou, na zatím tajném místě. Paralelně s tím skládáme se ženou písně pro naši kapelu Dort.

Můžete na závěr divákům udělit kulturní tip?

Kniha, kterou stojí za to přečíst: Viktor Pivovarov – Zamilovaný Agent (česky Tors, 2018), Alex Ross – Zbývá jen hluk (česky Argo/Dokořán, 2012), Mark Vonnegut – Expres do ráje (česky Argo, 1999), Chris Kraus – I Love Dick (česky tranzit.cz, 2018).

Méně známé filmy, co mám rád: třeba Last Picture Show (r. Peter Bogdanovich, USA, 1971), Upstream Color (r. Shane Carruth, USA, 2013), Another Earth (r. Mike Cahill, USA, 2011), Don’t Look Now (r. Nicolas Roeg, GB/IT, 1973).